I díky vaší pomoci jsme změnili osud veterána. Napsal o tom článek s názvem Naděje.
Předem tohoto článku mi dovolte se představit. Jsem Tomáš, bývalý voják, který se jako mnoho dalších vojáků, policistů, dostal do průseru, který ho nakonec semlel. Žil jsem v lese se svojí partnerkou, dvěma psy atd., jistě znáte z článku, který v srpnu vydala Mirka Pašková. Nejsem příznivcem sáhodlouhých proslovů o ničem, proto přejdu k věci…
Dostal jsem se, kam jsem se dostal, stalo se.
Vlastně náhodou jsem pak kontaktoval Spolek VLČÍ MÁKY (pozn. red. Tomáš se ozval, aby nabídl pomoc policistce v nouzi) a obdržel kopanec v dobrém smyslu slova. Šok.
Předtím má snaha vyřešit problémy po dobrém, zapojit se do života, jednat slušně s úřady, uhradit dluhy, ztroskotávala. Vyústěním bylo ono bezdomovectví, vzdání se života – ano, mám za sebou několik pokusů o sebevraždu – mám za sebou život v lese jako bezďák, šmucka. V kostce.
Pak ale nastoupily Vlčí máky. Byla to síla. De facto okamžitá pomoc, efektivní. No jasně, mám teď práci, a řekl bych luxusní, nicméně pořád to nemám v ,,kapse“. Jsou celkem zásadní faktory, které neovlivním, ani Máky je nemohou ovlivnit. Co je však důležité? Naděje.
Ano, naděje. Co nedokázaly úřady a úředníci, placeni z daní občanů, jimž jsme sloužili, dokázaly Vlčí máky, alespoň z mého pohledu, rekordně rychle a především efektivně. A to jsou, zdůrazňuji - spolek, závislý na darech a dobrovolnících.
Upřímně, po určitých zkušenostech se projevila má skepse, nedůvěra, podezíravost, nevěřil jsem, že se mohou najít vyšinutí magoři jako já, kteří pro pomoc ostatním obětují to nejcennější – život a čas, který je nám vyměřen. Pro nás, pro trosky, šmucky, zoufalce.
„Po použití vhoďte prázdný obal do vyhrazeného kontejneru.“ Tak jsem si připadal a jsem si celkem jist, že i mnoho kolegů, kteří skončili podobně. Ale ano, voják, policista, záchranář... to má celkem těžké.
Je zbožím na trhu, cenný artikl, neb výcvik, příprava... stojí čas a peníze. V momentě, kdy tento artikl rozbalíte a začnete používat, je dobré uvědomit si, že v ušmudlaném obalu máte hůl, o kterou se můžete opřít, ztrestat toho, kdo chce ublížit vám i vašim blízkým, hůl, která vám pomůže zdolat překážky, když jste raněni, unaveni.
Jenže... hůl byla kdysi stromem, pevně spjatým kořeny se svojí milovanou zemí, žijící v souladu s ostatními živočichy, rostlinami, se všemi. Dokud nedorazí dřevorubec náborář, strom neporazí a nepředá k dalšímu opracování. Po opracování je hůl prodávána na trhu se vší parádou a reklamou.
Ale i ta hůl je stále živá, stále myslí, a tak se i stane, že při nesprávném použití se holt zlomí. A výrobce, prodejce, distributor, celá ta sebranka, jak je zvykem, dává od vadného produktu ruce pryč a reklamace urputně odmítá.
Ovšem, Vlčí máky jsou lišáci. Hole, které se prodávají, jsou z černého bezu, který tak jako vrba má nádhernou vlastnost - uříznete větev, zlomíte, nasekáte do ní rány, stejně znovu vzroste – pokud se ovšem zarazí do vhodné půdy.
Stejně tak dokáže růst téměř všude a prakticky za všech podmínek, celý rok ji můžete využít – květy, plody... Je to sice plevel, odolný, silný, ale nabízí celou škálu využití. Jde jen o to, odhalit tu krásu, ty možnosti, a nesnažit se ten plevel přemístit, opracovat či jakkoli eliminovat. Ten plevel se rozhodl růst tam, kde roste, jelikož má výše uvedené kořeny, které ho pojí s jeho milovanou zemí, s jeho bratry a sestrami, rostlinami, tvoří rodinu.
Ovšem, když ten bez od rodiny vytrhnete, zničíte kořeny, přetvoříte jej na hůl, tak i přes své obdivuhodné schopnosti zahyne a stane se jen věcí, bez duše, bez života, bez naděje. Dokud se neobjeví dobrý člověk, jemuž se opuštěného, znetvořeného použitému klacku zželí. A dá mu tedy šanci znovu se stát tím stromem. Ano, jizvy budou dál, ale může vyrůst v mohutný silný keř, což bez je, který svým stínem pomáhá ostatním, aby je nespálilo slunce, a ve chvíli, kdy se dá dohromady, není problém odříznout pár větví, utrhnout pár květů, očesat plody.
A proč toto vlastně píši? Vlčí máky vidí v oné holi pořád strom, nepohlíží na nás jako na věci. Já kdysi miloval hudbu, tuze rád chodil mezi lidi, zkoumal nová místa, lepil papírové modely zemědělské techniky, stavěl balsové funkční modely letadel, rád četl, procházel se po městech, pěstoval bonsaiky, vařil, snil o dětech, o rodině, kochal se krásou života. Vzdal jsem to, zlomil jsem hůl, zlomil jsem sám sebe. Vlčí máky mne zasadily a nyní trpělivě dohlížejí, zda vzrostu či zhynu.
Ironií je, že smrti se nebojím, bojím se toho života, který jsem kdysi měl, byť to byla chvíle. V dětství bití, psychický teror, znásilnění, ponižovaní, pak vystřídala armáda, naděje, síla a domov, jež mi skýtala. Armáda mi dala bratry a sestry, otce, strýce, celou rodinu, co při sobě stojí. Je to pryč. Byla to část cesty.
Nyní ale nemám ani ty Máky – i když tu jsou, oni nechtějí revanš, nechtějí loajalitu, chtějí jen, abych žil, měl se dobře. Jediné, co mám, je Peťka, rafani a ona naděje. Nebojte se obrátit na Máky s žádostí o cokoli, dokud je čas. Kašlete na hrdost, za bolest blízkých to nestojí. Vážně ne, mohl bych psát mnoho důvodů, ale je to zbytečné. Určitě každý z vás ví.
A vlastně, krom naděje mi Máky vrátily i hodně důležitou věc – víru. Kterou jsem též ztratil. V závěru, bratři a sestry, kolegové spolubojovníci, citát od Alberta Einsteina: Mír nemůže být držen násilím, ale porozuměním.
Proč jsme sloužili a proč nás nakonec tahají z průseru lidé, kteří sami mají starostí až až. Mirka, Dáša, Hanka, Vilda, Vojta, a co teprve dárci? Četl jsem zprávy od dárců. Síla, setkání v Praze, síla. Proto, bratři a sestry, kolegové a kolegyně, povstaňme, oblečme se společně znovu do uniforem, ale již bez hodností, označení – oblečme uniformy porozumění a účasti a držme mír porozuměním a účastí.
