Knižní recenze: Zobrazení Hitlerových dětských vojáků jako fanatiků je nespravedlivé klišé.
Určitě jste někdy ve filmu nebo v dokumentu viděli scénu bestiální či sebevražedné mise dětského vojáka v řádách Waffen-SS. V realitě se vyskytovala menšinově. Objektivní obraz přináší kniha Hitlerova dětská armáda zachycující 9 příběhů chlapců, kteří byli poslání na výcvik do Luhačovic v posledních měsících války…
Knihu vydal Ikar a pořídíte ji třeba jako já v Knižním klubu, resp. na bux.cz za 230 korun. Na trhu je podobných více, ale důvod, proč jsem volila tuhle, spočívá v tom, že líčí více příběhů, včetně života dotyčných po válce, a zároveň obsahuje reálie týkající se posledních dnů války na Moravě.
Hitler po vyhlášení „totální války“ roku 1943 povolal do zbraně 200000 chlapců narozených v letech 1926 až 1927, k nimž na sklonku roku 1944 záhy přibyl ročník 1928. Jen v posledních týdnech války padlo 60000 z nich…
Ne nutně proto, že by se jako fanatici vrhali do sebevražedných misí, ale protože byli chabě vycvičeni a ještě hůře vyzbrojeni. Byli posíláni do předem prohraných bitev s postupující Rudou armádou. A po německé kapitulaci se stávali lovnou zvěří nejen rudoarmějců, ale také partyzánů a Revolučních gard.
Mnohým přitěžovalo, že v poslední chvíli byly dětské jednotky zařazeny pod Waffen-SS – sice nebyl čas je pořádně vycvičit a uniformy na nich plandaly, za to jim stihli vytetovat krevní skupinu na předloktí. Právě to znamenalo pro mnohé chlapce, kteří na frontě strávili jen pár týdnů a prakticky si ani nevystřelili, rozsudek smrti bez soudu nebo zavlečení do nemilosrdných sovětských gulagů.
Pravdou je, že někteří chlapci, „převelení“ z Hitlerjugend k bojovému výcviku, toto vítali s nadšením. Měli absolvovat několikatýdenní výcvik v Luhačovicích – tehdy na přelomu let 1944/1945 se toto lázeňské město změnilo v kasárna pro tisíce německých dětí. Po skončení výcviku měli chlapci dostat dovolenku, ale místo návratu domů – pro mnohé po dosud nejdelším odloučení od rodičů – jim bylo oznámeno, že nastoupí na frontu, nebo na další výcvik do Benešova.
To už nadšení přešlo všechny, ale nebylo úniku. Kdo se o něj pokusil, byl potrestán jako dezertér – kulkou do hlavy. Teprve po formálním ukončení války se ve skupinách i jednotlivě pokoušeli dostat z východního Rakouska nebo severní Itálie zpět do Německa, resp. do západního sektoru.
Pohybovali se v noci a leckdy se motali v kruzích. Převlékali se za civilisty, ale kontroly je odhalily… Občas jim lidé pomáhali, schovali je ve stodolách, dali jim najíst, jiní je ale na pohoštění jen nalákali, aby je za odměnu posléze vydali spojencům. Mnozí chlapci byli svědky zvěrstev, které rudoarmějci páchali na německých a rakouských ženách…
Když už byli dopadeni, chovali se jejich věznitelé různě. A tak je kniha prošpikována i historkami o dobrých lidech v dobách zla (obrat vypůjčen z názvu vynikající knihy o občanské válce v Jugoslávii). Tak třeba jeden chlapec narazil v lese na ruskou hlídku, už jen čekal, kdy stiskne spouště, ale tihle rudoarmějci mu podali chleba a ukázali správný směr. Jiného chlapce naopak surově týrali Američané, kteří ovšem v jiném táboře dalšího vypravili na cestu domů s množstvím konzerv a tehdejší novinky - žvýkaček…
Další dělal pucfleka britským důstojníkům, kteří mu záhy dovolili nosit britskou uniformu, půjčovat si vůz a vyrážet za děvčaty. Kdyby ale neuměl anglicky a býval byl starší, putoval by fárat do britských dolů. Ostatně další z příběhů pokračuje zavlečením do ukrajinského dolu a posléze na stavbu sídliště, dotyčný se vrátí domů až za pět let, ke všemu indoktrinován myšlenkou komunismu.
Vůbec zajímavé je sledovat, jak se vyvíjí životní postoje a kariéry oněch Hitlerových dětských vojáků. Už do Luhačovic se dostali jak synové otců s členskou průkazkou NSDAP, tak socialistů, kteří jen tak tak unikali Gestapu. Vzhledem k tomu, za jakých okolností byli odvedeni (spíše zavlečeni) a bojově nasazeni, v Říši nevěřili jedni ani druzí. Ovšem ti, kteří do té doby podléhali myšlence nacismu, mnohem spíše akceptovali posléze komunistické ideály.
Ostatně západní spojenci zajatce internovali, aby získali čas vyhledat mezi nimi válečné zločince, popřípadě je jen krátkodobě využít jako pracovní sílu, ale jinak je víceméně ignorovali. Naproti tomu Sověti jim už v prvních dnech pouštěli záběry z koncentračních táborů, aby zajatci pochopili svoji morální spoluvinu (ačkoli zmínění chlapci samozřejmě o koncentrácích neměli do té doby tucha). A pak je používali jako dlouhodobou pracovní sílu, ale také je soustavně indoktrinovali.
Tak se také stalo, že chlapci, kteří se vraceli po letech do vlasti ze sovětského zajetí, vytvořili v NDR budoucí jádro funkcionářů až vrcholných politiků. Tetování na předloktí leckdy překonal dobrý kádrový posudek z nucených prací při poválečné obnově SSSR. Naproti tomu u těch, kdo relativně snadno vyklouzli ze západního zajetí, ulpívalo stigma nadále – v NDR i v SRN. I tak ale ona „ztracená generace“ paradoxně zásadně utvářela poválečná Německa.
Pokud mám hodnotit knížku jako takovou, asi bych našla pár nedostatků v překladu. Dále příběhy, resp. jejich začátky, trochu unavují svým opakováním. Průběh výcviku v Luhačovicích a posledních dnů války totiž líčí všichni víceméně stejně – to ale ani jinak nelze. „Dobrodružství“ jejich i čtenářovo začíná až s pokusy dostat se domů, pro to „napětí“ příběh dočtete a hned rozečtete další. Ale osobně bych doporučila číst nejvýše dva příběhy za týden, případně si v polovině knihy dát na měsíc pauzu.
Už proto, že je dobré nad tím vším přemýšlet. Čeho se na těchto dětech dopouštěl Hitler, to chápeme, čeho se na nich někdy dopouštěli spojenci a také Češi po válce, bylo leckdy nepochopitelné a neospravedlnitelné. Vůbec princip kolektivní viny je neospravedlnitelný, natož páchaný na dětech.
Zraje ve mně úvaha, zda vůbec mají nějaký pomníček nebo aspoň hrob neznámého mladistvého vojína, kam bych mohla 1. června na Mezinárodní den dětí položit květiny. Tihle chlapci byli oběťmi nacistické mašinérie stejně jako Židé, Romové, odboj… Při vší humanitě a boji za lidská práva, jimiž se dnes zaštiťujeme a pyšníme, je hanebné, že dodnes světová kinematografie opakuje klišé o tom, že to vlastně nebyly lidské bytosti. Byly. A nevinné.
