Neprodlužování závazků vojáků: Ombudsmanka Šabatová vyložila záměr Ministerstva obrany
Před létem jsme vydali sérii článků o tom, že i přes trvající deficit vojáků jsou mnozí z těch, kdo slouží cca 12-14 let, z armády bez zdůvodnění vyhozeni. Jeden z nich se obrátil na veřejnou ochránkyni práv a dostal šokující odpověď – ombudsmanka ji opsala z podkladů dodaných ministerstvem...
MO: My Vám tedy, paní ombudsmanko, řekneme, jak to je…
Kdybyste tento konkrétní ZÁMYSL hledali v článcích a koncepcích MO/AČR, tak marně. Je to něco, co náboráři zájemcům o profesionální vojenskou službu rozhodně nesdělují. Něco, o čem zřejmě netuší ani většina velitelů.
Jenže, když se na stůl ombudsmanky dostal podnět vojáka, tak si vyžádala na ministerstvu podklady. A jeho vysoký úředník (zřejmě šéf Sekce státního tajemníka MO Ing. Petr Vančura či jeho přímý podřízený) – ve snaze „případ vyhrát“ – poskytl s klidem („úřady si musí pomáhat“) pravý argument.
Paní Šabatová, neznalá problematiky, se s ním nejen snadno ztotožnila, ale zcela bezelstně jej tlumočila ve své odpovědi i stěžujícímu si vojákovi:
„Souhlasím s ředitelem odboru řízení lidských zdrojů, že služební poměr vojáka z povolání je (na rozdíl od služebního poměru např. policisty nebo hasiče) koncipován jako dočasný, jehož smyslem je vycvičit potřebný počet občanů státu k plnění úkolů nejen v míru, ale i za války. Při zvažování prodloužení služebního závazku tedy není namístě se ptát, proč nebyl služební poměr prodloužen, nýbrž zda existovaly důvody pro jeho prodloužení. Smyslem služebního poměru vojáka z povolání je vojáka vycvičit, využít jeho zkušenosti a zařadit jej do zálohy, pokud se s rozvojem jeho kariéry nepočítá.“
ANO, TAK TO TEDY JE! Přečtěte si to klidně ještě jednou, podruhé, potřetí… SMYSLEM SLUŽEBNÍHO POMĚRU VOJÁKA Z POVOLÁNÍ JE VOJÁKA VYCVIČIT, VYMAČKAT JAKO CITRON A VYKOPNOUT.
Proč je tento „zámysl“ PODVOD?
ZAPRVÉ: To je naše interní politika, s níž voják nemusí být obeznámen.
Těchto pár vět o „řízení kariér“ profesionálních vojáků je tak podstatná informace pro uchazeče o službu, že by se rozhodně vyjímala na úvodní stránce náborového webu http://kariera.army.cz/cz/ - ale v tomto duchu tam nikde nic není. Lze se oprávněně domnívat, že takovou informaci náboráři nepodávají (a v minulosti 100% nepodávali) ani při osobním pohovoru.
Všichni jsme někdy v životě, pravděpodobně opakovaně, hledali zaměstnání. Pokud by komukoli z nás zaměstnavatel sdělil takový „zámysl“, kolik z nás by do toho šlo? Samozřejmě, že zájemci o službu v AČR mají znát zákon o vojácích z povolání, tudíž počítat s tím, že s nimi jsou de facto neustále uzavírány závazky na dobu určitou (což je „v civilu“ zákoníkem práce zapovězeno a netýká se to ani policistů ad.), na druhou stranu jsou všemi navazujícími předpisy drženi v domnění, že pokud si plní své povinnosti a pracují na sobě, tak to zavdává prodlužování jejich kontraktu.
Výše uvedená citace by tedy správně měla být hned v preambuli zákona a navazujících předpisů (ale kdo by pak do armády šel a když už, tak by se snažil být vzorný voják, že?). Mějme navíc na paměti, že stát nesmí činit nic mimo to, co mu dovoluje zákon. Tak by přeci neměl uplatňovat ani takovou personální politiku, která není explicitně v zákoně uvedena. To ale MO/AČR evidentně netrápí (z historie o tom máme zdaleka větší a dodnes soudně řešené kauzy a další se chystají).
ZADRUHÉ: Ombudsmance přiznáme barvu, ale tobě občane /vojáku/ ne. Stát jsme my!
Konkrétní voják, který obdržel tuto odpověď od paní ombudsmanky, takovou neobdržel ani od státního tajemníka, ani od dalších ouřadů resortu obrany. Proč mu to, aspoň ex post (neprodloužení závazku), už tedy neřekli narovinu? Když jsme o tomto případu psali poprvé, tak MO reagovalo na svém webu článkem, v němž se na dotyčného téměř snažilo vyhrabat i „nezavázané tkaničky na nástupu před deseti lety“. Ten hlavní argument, že „MO má svoji interní politiku“, prostě chyběl. Nu, on je ostatně tak brutální, že by si jej za rámeček nedal nikdo, že?
Dotyčný voják pak – po dvou měsících (!) od medializace – s odvoláním na technickou chybu emailu (haha) dostal teprve z kanceláře státního tajemníka MO odpověď na svou původní zprávu. Ta odpověď opakuje zkreslené informace, ba pomluvy, uveřejněné o něm na webu MO v reakci na náš web, kdežto tento zásadní argument, který dostala ombudsmanka, v něm opět chybí. Je to zkrátka sdělení, které MO bylo ochotno poskytnout paní Šabatové, ale dotčenému vojákovi a veřejnosti nikoli.
ZATŘETÍ: Povedzte Kefalín, čo vy si predstavujete pod takým slovom voják z povolání?
Zákon a vůbec veškerá právní a odborná terminologie u nás používá pojem voják z povolání. Když máte nějaké povolání, tak to jistě neberete jako pouhou přípravku. Jenže přesně tohle sdělení MO vyzrazené paní Šabatovou říká – že když jdete pracovat jako profesionální voják (voják v činné službě), tak se jen dále připravujete na všeobecnou brannou povinnost, která platí pro všechny občany.
Naše zákony a systém bezpečnosti země přitom znají a plně rozlišují takovou formu přípravy, protože řeší ještě tzv. vojáky v aktivní záloze (AZ) a dobrovolné vojenské cvičení. To prvé už funguje od roku 2002, kdy se mohou občané vykonávající své civilní povolání podrobit v časově omezeném rámci každoročně vojenské přípravě, za což berou odměnu a kompenzaci (nově i jejich civilní zaměstnavatelé). To druhé je právě spuštěná novinka, kdy mohou občané ČR absolvovat vojenský výcvik (kurz základní přípravy) bez jakýchkoli závazků vůči AČR (mimo trvale zákonem danou všeobecnou brannou povinnost – při mobilizaci).
Nu a kromě těchto jedněch i druhých dobrovolníků zde máme od roku 2005 plně profesionální armádu. To jsou vojáci z povolání, kteří nedělají nejméně osm hodin denně nic jiného, než že cvičí, plní bezpečnostní úkoly v zahraničních misích i na domácí půdě (mimo jiné a zejména v rámci Integrovaného záchranného systému) a samozřejmě úkoly zabezpečující chod svých útvarů.
Z podkladů, které poskytlo MO paní ombudsmance (a jež poněkud bez uvážení vzala za své) ale vyplývá, že i tito profesionální vojáci jsou vlastně jakousi zálohou, VOJÁKY V ZÁCVIKU, kteří se jen na vojně zdrží déle, aby mohli být posléze vykopnuti na úřad práce, protože pro armádu jsou vycvičeni dost pro případ, že by je v budoucnu opět potřebovala.
ZAČTVRTÉ: Oklamáni byli i občané, nejen vojáci.
Na tomto místě je snad jediný prostor uznat utajované politice Ministerstva obrany kromě „proti“ i „pro“. Totiž myšlenka, že pokud profesionální službou v armádě projde co nejvíce občanů, bude jich tedy tím více připraveno k obraně, není sama od sebe špatná. Zlepšuje to skutečně potenciál pro možnou potřebu masové obrany země (při napadení) v budoucnu. Na druhou stranu, negativně to ovlivňuje obranyschopnost státu a akceschopnost IZS „teď hned“ (tzn. ani ne tak ve válce, jako při hromadných neštěstích, řádění přírodních živlů…).
Možných přístupů k vyvážení obou potenciálů je několik. Jeden pól tvoří státy s povinnou základní vojenskou službou (u nás do roku 2005). Během ní, obvykle jednoleté, se téměř každý mladý muž naučí střílet, poskytovat první pomoc, orientovat se v terénu, jakžtakž pohybovat koordinovaně v družstvu s ostatními. Jak je zřejmé z výcviku AZ a dobrovolných cvičení, je to při intenzivní přípravě záležitost pár týdnů, onen rok (a kdysi dokonce dva) byly z tohoto pohledu ztrátou času (sic s výhodou okamžité dostupnosti cca sta tisíce mužů ve zbraní). (Jeden z našich nejčtenějších článků vůbec se tomu věnoval zde).
Druhým pólem je menší, ale plně profesionální armáda tvořená lidmi, kteří míří opravdu přesně, umí se koordinovaně pohybovat na úrovni pluků, především ovládají vyspělou vojenskou techniku a technologii a mají každý vůbec řadu specializací. To jsou schopnosti, které se v souhrnu učí léta (asi jako když pět let chodíte na vysokou školu a dalších pět let v praxi jste pořád pro personalisty chápáni jako absolventi). A samozřejmě to stojí velké peníze.
Délka přípravy se tak chápe u českých policistů, hasičů, vlastně i u té armády. Jenže ti první a druzí po přípravě složí profesní zkoušky a při vědomí, jak dlouhá a jak drahá ta příprava byla, se je pak vedení resortu vnitra a velitelé snaží udržet, dokud jim tělo slouží. V případě vojáků to tak chápou sice velitelé útvarů (proto těm dobrým píšou kladné posudky, návrhy na prodlužení závazku a povýšení), ale proti nim jde určitá úřednická klika a její ideologie na Ministerstvu obrany (jež se i vzdor doporučení velitelů vojáků zbavuje).
Téhle klice přijde, z nepochopitelných důvodů (ač já za tím stále vidím snahu ušetřit na platech a na výsluhách), lepší pro občany a jejich bezpečnost investovat peníze do náborových kampaní a následného výcviku nováčků. A to i přesto, že ty nováčky je stále těžší sehnat, takže se musí zmírňovat podmínky pro jejich zdravotní a fyzickou kondici, zatímco jsou nuceni odcházet zkušení vojáci, kteří je vždy splňovali.
Také přesto, že mezi těmi nováčky chybí potřebné kompetence – např. a zejm. je už několik let setrvalý nedostatek řidičů nákladních vozidel, zatímco jsou z armády propouštěni vojáci, kteří potřebná řidičská oprávnění mají (ba přímo slouží na pozicích řidičů).
V neposlední řadě vzdor tomu, že je vybudován systém pro základní výcvik řadových občanů, proto by profesionální armáda měla hledět na to, aby byla tvořena právě těmi nejzkušenějšími profesionály a ty si udržet, dokud plní potřebná kritéria.
Tak to, snad zcela logicky, očekává daňový poplatník. Tak je to i prezentováno veřejnosti. Pokud se interně uplatňuje něco jiného, je to podvod na občanovi a jelikož jde o jeho elementární bezpečnost, tak se bavíme o podvodu na úrovni vlastizrady. (Vzpomeňte, jak Stalin umetl Hitlerovi cestu k invazi likvidací svého důstojnického sboru... u nás se likviduje mužstvo.)
Tohle si zkrátka nemohou nechat líbit vojáci, ani kdokoli soudný a svéprávný.
Dovětek Šabatové a obrat ministra Stropnického
Dotčený voják byl odpovědí paní ombudsmanky docela šokován, a tak jí napsal, že s vyřízením svého podnětu nesouhlasí. Ta připustila některé jeho argumenty, přesto záležitost vzdala:
"Se zjednodušením lze říci, že mohu žádat zjednání nápravy zejména pro případ zjištění pochybení ve smyslu nezákonnosti nebo rozporu s principy demokratického právního státu a dobré správy, případně nedůvodné nečinnosti. I kdybych na základě Vašeho vysvětlení uznala určité nejasnosti či nesrovnalosti v některých
důvodech neprodloužení Vašeho služebního poměru vojáka, nepostačovalo by to v tomto případě k tomu, abych mohla žádat prodloužení doby trvání Vašeho služebního poměru." (Opět tím paní Šabatová bohužel ukazuje, že záležitosti nerozumí, situace by měla být diskutována právě s ohledem na náš stát.)
Mezitím ale na ministra obrany Stropnického mířila další vlna interpelací. Připomeňme, že napoprvé byl zcela nepřipraven a jeho argumenty neměly hlavu ani patu - ostatně otiskli jsme je zde. Napodruhé už personalisté z Dejvic přišli s onou argumentací dodanou paní ombudsmance, toliko ji tedy podstrčili i vlastnímu ministrovi:
"Předně chci upozornit, že služební poměr vojáka z povolání je koncipován jako služební poměr na dobu určitou. To má logický důvod, kterým je především průběžné doplňování zálohy, kterou armáda potřebuje pro své rozvinutí v případě války. Služební poměr vojáka z povolání proto zaniká i těm vojákům, kteří jsou odborně připraveni a plní si své úkoly, protože právě z nich se tvoří podstatná část připravované zálohy ozbrojených sil. Ukončením jejich služebního poměru tedy nedochází k plýtvání penězi vydanými na výcvik, ale naopak se umožňuje výcvik další potřebných osob."
Opět se ukazuje, že ministr Stropnický přitom před poslanci odříká, co zrovna dostane na papíře. Resort obrany slavnostně spustil nový kariérní řád jen před pár měsíci, přičemž příslušnou novelu zákona v půli roku 2014 předkládal Stropnický do sněmovny se slovy:
"Co je jejím hlavním cílem? Dát vojákům moderní a předvídatelný kariérní řád. Dále narovnat platové podmínky ve prospěch nižších hodností a dále zachovat konkurenceschopnost služby v Armádě České republiky na trhu práce... Zvýšení transparentnosti systému řízení kariér. Dále snížení administrativní zátěže, zajištění dlouhodobé stability mandatorních výdajů, potlačení subjektivních vlivů při stanovování výše platu vojáka..."
Ano, tento kariérní řád, připravovaný už za Vondry, měl především stanovit objektivní kritéria pro řízení vojenských kariér. Žádné kamarádíčkování s veliteli, tady jsou jasně daná kritéria, ty je vojáku buď plníš, nebo končíš. Kam se sakra tohle podělo? Ono to tam samozřejmě je dál, ale resort obrany teď tvrdí, že cvičí co nejvíce osob na válku. I kdyby byla za dveřmi (sic), tak přeci nemůže "zvyšovat transparentnost systému" tím, že vyhodí i vojáky, kteří "jsou odborně připraveni a plní si své úkoly." Až si to dají konečně do reklamy náboráři (co třeba slogan "služba s ručením omezeným"?), tak to bude to kýžené "zachování konkurenceschopnosti služby v AČR ns trhu práce"?!
Notabene jde o problém, který se týká nemalého počtu vojáků. Celá skupina z Chrudimi adresovala Stropnickému dopis, on neodpověděl. Dotazy se množí také na portálu www.pravavojaku.cz, typicky jde o vojáky, kteří mají odslouženo přes dvanáct let, velitelé navrhli prodloužit závazek, z Dejvic jim přišlo odmítavé stanovisko bez jakéhokoli zdůvodnění (dokonce i bez toho, které MO posílá ombudsmance a nechává při interprelaci recitovat Stropnického). Doufejme, že poslanci Seďa nebo Černochová právě dostali náboje pro další interpelaci...
DOSLOV:
Kde se ta myšlenka vůbec vzala, aneb znáte to přísloví o dláždění cesty do pekla dobrými úmysly?
Onen - ukazuje se, že zhoubný - přístup vyjádřený heslem VOJENSKÁ KARIÉRA NENÍ CELOŽIVOTNÍ, podle mě přinesl (či přinejmenším zpropagoval) ještě za ministrování Saši Vondry tehdejší ředitel jeho kabinetu Franta Šulc (vede blog onwar.eu). Oba dva jsou přitom srdcaři, armádě i jejím vojákům nesmírně pomohli. Pro resort odvedli obrovský kus práce, díky němuž v mnoha ohledech jede ve správně položených kolejích a ani člověk typu Martina Stropnického nedokáže úmyslem či nekompetenci přehodit všechny zásadní výhybky. Hodně věcí, které si současný ministr obrany přičítá do svých zásluh, bylo ve skutečnosti vymyšleno a zarámováno těma dvěma. Přesto…
Na jejich přístupu v této věci jsem tehdy neshledávala nic tak moc závadového v případě, že je řeč o splnění fyzických nároků (v šedesáti může jako Rambo efektivně eliminovat desítky nepřátel jen Silvestr Stallone). Také na tom konceptu není nic špatného, pokud se vojákům a vůbec veřejnosti představí (to se tehdy v prvotní fázi dělo, články nabízející k diskusi tyto ideje vyšly). Ale pak se to celé, už bez jejich kontroly, zvrtlo někam, kam nemělo. Těžko se v tom zorientovat.
Vyzývám tedy tímto Frantu, aby k tomu za sebe něco napsal (a nejen mně pár postřehů v sms). Bez ohledu na to, jak přesvědčivý bude (a on asi bude), velký rozdíl je určitě v tom, že kdyby se to takto zvrtlo tehdy, tak by se dalo reagovat a korigovat. Jenže - i kdyby se na dnešním MO nedělalo nic jiného špatně (což je utopie), v tomhle by byl právě ten rozdíl – Stropnický tomu nerozumí a naslouchá špatným lidem. Ti „dobří“ o tom mohou nejvýše psát (ale aspoň to bychom tedy měli, Franto).
