Nyní bojujeme proti zdanění výsluh. A co potom?
Samozřejmě, pokud se pod právě spuštěnou peticí sejdou desítky tisíc podpisů, budou o ní referovat média, budou se přidávat další poslanci..., tak se třeba odrazí v chystané novele zákona o daních a výsluhy se vrátí na úroveň před rokem 2010. Tento úkol je jasný, náprava stavu žádoucí. Na druhé straně, nebude pak také čas zamyslet se nad systémem výsluh jako takovým?
Foto: Není čas zamyslet se nad systémem výsluh jako takovým?
Je zde totiž několik problémů, resp. děr, kterými ten stávající systém trpí. Jejich příčinou je nejasný pohled na to, co to vlastně výsluha je, proč ji stát vyplácí, čeho tím hodlá dosáhnout.
První pohled říká, že výsluha je vlastně odměnou za životní omezení a rizika, jež příslušník ozbrojených sil či bezpečnostních sborů musel po definovanou dobu (min. 15 let) strpět. Asi jako starobní důchod mnoho lidí chápe jako odměnu za obecně odpracovaných 40 let. Na druhé straně – ono také po šedesátce už síly docházejí, zdraví hapruje, dost dobře jen výjimky pracují ještě v sedmdesáti, takže se dostáváme k tomu, že starobní důchod neodměňuje, nýbrž kompenzuje ztrátu příjmu ze zaměstnání.
To je ještě patrnější v případě invalidního důchodu, který žádnou odměnou není, protože úraz nebo nemoc s trvalými následky a zhoršenou schopností pracovat rozhodně není zásluhou a už vůbec ne kýženou. Invalidní důchod má za úkol zabezpečit hendikepovanou osobu či aspoň zmírnit její ekonomické strádání. Hle, vždyť také mnozí vysloužilci vlastně už v důsledku enormní fyzické a psychické zátěže při výkonu služby nejsou po odchodu do civilu schopni vykonávat všechny profese, a tak také jim výsluha kompenzuje jisté znevýhodnění po službě, nejen v jejím průběhu.
Ty dvě funkce výsluhových příspěvků a vlastně důchodů obecně jsou tedy snad patrné – tak trochu odměna, mnohem více ale kompenzace. To ovšem neznamená, že se s těmito funkcemi dál důsledně pracuje. Podívejme se na pár nedomyšlených praktik...
Tak kupříkladu, výsluha chápaná jako kompenzace se započítává do příjmu, takže vysloužilec, který je nezaměstnaný, nemusí mít nárok na dávku v nezaměstnanosti. To by se, v případě uplatnění definice výsluhy jako odměny, rozhodně nedělo. Výsluhu má přeci za to, co dříve pro stát vykonal a strpěl. Dávka v nezaměstnanosti je pojistná – platíme povinně ze mzdy příspěvek na zaměstnanost, takže pak bychom měli mít na peněžitou pomoc jako nedobrovolně nezaměstnaní nárok bez ohledu na to, že nejsme zcela závislí jen na příjmu ze zaměstnání. Úplně stejně, jako máme nárok na nemocenskou, aniž by kdo kromě potvrzení od lékaře zkoumal naše majetky a vedlejší příjmy. (Ještě že tohle nenapadlo Kalouska, když byl na MF.)
Jiný problém spočívá v tom, kdy vojákům, policistům, hasičům a dalším vůbec vznikne na výsluhu nárok. Armáda poslední léta dokola deklaruje, že neposkytuje celoživotní kariéru. Z nějakého důvodu je přesvědčena, že je pro ni výhodnější se v pravidelných reorganizačních, tj. propouštěcích, vlnách zbavovat zkušeného vycvičeného personálu a nabírat a od píky cvičit vojáky nové. Jako by oproti policii a hasičskému sboru byl voják před čtyřicítkou již neupotřebovatelný. Ale to samozřejmě není ten pravý důvod, ten spočívá v tom, že armáda chce právě šetřit na výplatě výsluh, takže se často a hojně zbavuje méně kvalifikovaných (myšleno nikoli pilotů, lékařů apod.) vojáků mezi 10. a 14. rokem služby, těsně než by jim výsluhový nárok vznikl.
Průšvih je, že do civilního prostředí tedy vypouští vojáky, kteří dávno ztratili kontakt s původním vyučeným/studovaným oborem, kdežto na základních funkcích si těžko vzdělání rozšířili, a služební odborné vzdělávání jen výjimečně uplatní. Současně ale musí zabezpečit rodinu, obvykle v tomto věku manželku na rodičovské dovolené s dvěma malými dětmi. Na pracovním trhu je tedy čeká série nezdarů a hůře placených zaměstnání, aniž by toto bylo kompenzováno právě výsluhou. Kdo se naopak dočká výsluhy? Po čtyřicítce až padesátce s ní odcházející důstojníci, přičemž ve výši, která klidně odpovídá průměrnému platu, takže mohou zbytek života trávit doma u bazénu, s dětmi dávno odrostlými a hypotékou splacenou.
V tomto kontextu můžeme směle pochybovat, že výsluha plní jak funkci odměny, tak kompenzační. V prvém případě - nárok na ni mnohem spíše získá voják, který většinu své dlouhé služby trávil v kanceláři, než-li střelec z bojové jednotky nesčetněkrát nasazený v zahraniční misi a odklízející následky povodní. Má být skutečně hlavním kritériem pouze počet odsloužených let bez ohledu na to, jak náročné ty roky byly? V druhé řadě – jak jsme popsali výše, výsluhu spíše získá důstojník, jemuž přechod do civilu nečiní větší problémy a dobře se uplatní v manažerských funkcích. Zdá se, jako by platila nepřímá úměra – čím vyšší někdo pobírá výsluhu, tím méně ji vůbec potřebuje.
Tyto postřehy však vůbec neznamenají volání po zrušení výsluhy. Ale, jak asi tušíte, jsou apelem na redefinici jejího smyslu a účelu. Nabízí se celá řada modelů, jak vysloužilce zabezpečit i odměnit spravedlivěji a snad i efektivněji. Níže nabízíme několik z nich, zatím jen k volné úvaze a diskusi...
1. Individuální spořicí účty s odstupňovaným měsíčním příspěvkem a časově rozdělenou výplatou
Odstupňování výše spoření by se odvíjelo od zodpovědnosti, fyzického či psychického zatížení ad. De facto velmi sofistikovaný systém takového odstupňování má nyní k dispozici armáda, která podle něj nově začne počítat platy a příplatky. Samozřejmě nabízí se otázka, proč se tedy nespolehnout na to, že toto vše dostanou vojáci v rámci výplaty a na budoucnost si mohou šetřit sami. Jenže zkušenost říká, že peníze tady a teď utratí. Také je obecně známo, že velmi rychle utrácí – většinou pro spotřebu, nikoli investičně – větší výdělky při nasazení v zahraničí nebo jednorázové odstupné při zrušení jejich služebního místa.
Tak jako by bylo výhodou, že budoucí výsluha je poukazovaná na individuální spoření průběžně, tudíž odráží zásluhovost proměnlivou s vývojem kariéry, bylo by žádoucí, aby byla vyplácena jako přilepšení postupně. Není to vůbec nic nového - klient penzijního připojištění si vybírá mezi výplatou jednorázovou a měsíční – vysloužilec by měl automaticky měsíční, rozpočtenou například na třetinovou dobu, než po jakou sloužil (kdo sloužil 9 let, bral by podíl z uspořených peněz 3 roky). Tento koncept by bezesporu umožnil lépe překlenout dobu, kdy vysloužilec rozjíždí civilní kariéru a nedosahuje předešlé výše příjmu.
A také by pomohl všem, bez ohledu na délku služby, což ale není úplně žádoucí, neboť výsluha je mnohými chápána jako motivační faktor k setrvání ve služebním poměru. Ten u ozbrojených složek mimo armádu obvykle není tak často utnut reorganizací, takže výsluha zde rozhodně tuto roli plní. Řešení je ale nasnadě – například u těch, kdo sloužili méně než 8 let, objem výsluhy krátit na polovinu a délku vyplácení na čtvrtinu, naopak u těch, kdo sloužili více než 18 let, zase zdvojnásobit délku výplaty a ještě o čtvrtinu částku navýšit (či jakýkoli jiný poměr). Tím se vyřeší jiný palčivý problém, a sice zhoršená vyhlídka na pracovním trhu pro osoby v předdůchodovém věku.
Na závěr této úvahy modelový příklad... Řadový policista slouží 6 let, resort mu spoří 1000 Kč měsíčně, po ukončení služby má nárok po dobu roku a půl na 2000 Kč měsíčně. Důstojník slouží 20 let, resortu mu v průběhu kariéry spoří (s tím jak se kariéra vyvíjí) od 1000 Kč na počátku po 3000 Kč na konci, průměrně řekněme 2000 Kč, po ukončení služby má nárok po dobu 10 let na 5320 Kč měsíčně. Samozřejmě částky je třeba nastavit adekvátně (toto je jen nastřelený poměr) a valorizovat průběžně podle inflace. V našem zjednodušeném modelu jsme do nich navíc nezapočetli úroky, které by rozhodně nebyly v případě důstojníka zanedbatelné).
2. Podpůrné programy a opatření ke zmírnění přechodu do civilního sféry a dopadů neblahých životních událostí
Zde se jedná spíše o celý balíček opatření, o nichž lze dlouze diskutovat a vymýšlet je tak, aby zaplnila mezery, s nimiž se potýkáme i nyní. Společným mottem všech by každopádně mělo být zachování lidské důstojnosti a určité nepodkročitelné úrovně kvality života toho, kdo sloužil vlasti a společnosti.
Tak například vynětí výše redefinované výsluhy z příjmů tak, aby o ni nebyl krácen nárok na různé další dávky státní sociální podpory (kombinace principu kompenzace a odměny). Neměla by být započítávána do životního minima (dnes asi 7000 Kč) nejen po dobu, kdy je vyplácena, ale rovněž by o ni mělo být životní minimum navýšeno v případě, že vysloužilec kdykoli po celou dobu života je odkázán na státní podporu nebo je vystaven exekuci.
Druhý případ je snadný – pokud vám exekutor může zabavit příjmy právě do meze životního minima (případně navýšené o částky odpovídající počtu vyživovaných osob), zvyšovala by se ona nezabavitelná mez právě o výši výsluhy, jíž vysloužilec dosáhl, ačkoli již od ukončení služby uplynula delší doba a on ji tedy už nepobírá. Tedy z našich příkladů by se exekučně nezabavitelné minimum ze sedmi posunulo na jedenáct tisíc korun, tedy za předpokladu, že by vydělával více než činí tento součet.
Trochu narazíme, pokud totéž aplikujeme v případě nezaměstnanosti. V případě krátkodobé, kdy funguje nárok na výplatu dávky v nezaměstnanosti odvozenou od předcházejícího příjmu, by ke kompenzaci docházet nemělo, mohl by to totiž být nežádoucí demotivační faktor k hledání zaměstnání (mimo dobu, kdy je výsluha řádně vyplácena, samozřejmě). A někdo by mohl namítnout, že půjde o demotivační faktor i v případě nezaměstnanosti dlouhodobé. Pak je třeba uvědomit si, že jedinec má ovšem nárok jen na existenční minimum (asi 3000 Kč), takže v tento moment by mělo opět zafungovat mimořádné vyplácení výsluhové částky, neboť ani se sedmi tisíci člověk rozhodně není demotivován k hledání pracovního uplatnění. Alternativním řešením může být, aby vysloužilci bylo garantováno po celý život alespoň ono životní minimum (např. pokud by výsluhová částka činila jen 2000 Kč při krátké době služby).
Ideálem ovšem je takovým situacím vůbec předcházet. Ostatně, resorty by při výše popsaném systému měly vědět, že kvalitní prevencí tedy ušetří (protože dorovnávání minimálních příjmů by šlo na jejich vrub). A to by bylo skvělou motivací, aby rozšířily a zkvalitnily nabídku svých rekvalifikačních programů a tuto zpřístupnily všem vysloužilcům bez ohledu na datum ukončení služby. Dalo by se o tom ještě mnoho rozepsat, ale od toho zde tento článek není.
***
Nakonec je třeba poznamenat jistou skepsi ohledně prosazování návrhů, jaké jsou zachyceny výše. Znamenaly by výrazné legislativní úpravy, do nichž se úředníci nechtějí pouštět, neboť jsou komplikované, politici jsou zase zrazováni obavou, že v celospolečenské diskusi převládnou hlasy navrhující zrušit výsluhy bez náhrady. Je škoda, že voličstvo, zvláště tedy z řad těch, kdo slouží, nebylo naposledy jednotné a nepodpořilo těch opravdu málo kandidátů, kteří vzešli z jeho řad a něco takového by právě připravovali a prosazovali (šlo o OKS), zodpovídaje se voličům, kteří s tím souhlasí, protože se jich to týká.
Další problém tkví v tom, že se málokdo stará o budoucnost, takže kdo už výsluhu pobírá nebo se k ní blíží, rozhodně nehodlá měnit zaběhlý a pro něj samého nyní výhodný systém, kdežto ti, kdo
asi na výsluhu beztak nedosáhnou, jsou tak nějak smíření. Samozřejmě, že by nový systém nemohl platit retroaktivně a dalo by velkou práci na něj mnoho let postupně přecházet. Jenže, ruku na srdce – systém dnešní je dlouhodobě neudržitelný, resorty na něj už přestávají mít finance, brání se mu třeba tím předčasným propouštěním, pak už stačí nějaký politický populista, další finanční krize a mediální masáž veřejnosti, aby se výsluhy zrušily bez náhrady. Těm dnes sloužícím ještě doběhnou, ti po nich utřou nos. (Trochu to připomíná situaci s neudržitelností systému starobních penzí a hle, kam jsme po všech pokusech o reformy na nule, až jednou peníze dojdou, tak smůla.)
V neposlední řadě je donebevolající, že výsluhové náležitosti nemá celá sorta hasičů, vlastně většina těch, kdo nejsou zaměstnanci Ministerstva vnitra, ale třeba obcí nebo podniků, které musí jednotky požární ochrany ze zákona zřizovat. Záleží na těchto zaměstnavatelích, jak se postarají. Rozhodně by se mělo bojovat za nápravu této benevolence, současně ale ke skepsi přidává, že celá tato skupina mužů ve službě dosud nebyla sto výsluhy si vůbec vybojovat. A velmi podobná je situace obecních/městských policistů.
Pojďme tedy diskutovat...
