Policistku s těžkými trvalými následky drželi ve službě, aby nemuseli platit odškodné. Nakonec ji propustili. Bez koruny.
Policistka si ze služebního úrazu odnesla trvalé následky – tzv. opěrkový syndrom. Kvůli nim přišla o řidičák a ve zdravotní klasifikaci spadla z A na C. Odškodnění jí nabídli 3500 Kč! Její stav nadřízení 6 let bagatelizovali a popírali. Nakonec rezignovala a šla žádat o invalidní důchod, ten nedostala, že má omezení jen 20 %. Policie jí na to snížila klasifikaci na D a coby služby neschopného kripla ji propustila. Seznamte se s tím, čeho je Vnitro také schopno, a v závěru si dovolíme vyzvat vás k pomoci této policistce.
Zpověď I. K.
Od splněného snu k noční můře
Po střední škole a vystřídání pár zaměstnání jsem se na podzim 2007 ve věku 22 let rozhodla pro svůj životní cíl, o kterém věděli už učitelé na škole. Celý život jsem byla sportovně aktivní a opakovaně nejlepší sportovec školy, přesto jsem se na testy k PČR připravovala více jak půl roku. Povedlo se a dne 15.3.2008 jsem nastoupila k PČR a splnila si sen. Odjela jsem do policejní školy do Brna, kde jsem skládala další a další zkoušky, denně se účastnila tvrdého výcviku s plnou výstrojí a výzbrojí, volný čas trávila každý večer v posilovně či zdokonalováním ve střelbě …
I.K. s kolegyní na střelbách
V r. 2009 jsem se vrátila do Trutnova, kde jsem sloužila na dopravním inspektorátu i na jiných odděleních našeho okresu. Přesčasy, pátrací akce, školení, kurzy, každý měsíc tělesná příprava, pravidelně fyzické testy, a to vždy na jedničku a hlavně naplno, mnohdy v podmínkách, které nebyly úplně ideální. Celkově jsem se stala odolnou a netrpěla žádnými zdravotními potížemi, prakticky nikdy nebyla nemocná a od nástupu k PČR nebyla v pracovní neschopnosti, měla jsem své plány, cíle, svůj super kolektiv, přátele a kolegy…
To vše až do osudného dne 8.9.2011, kdy jsem jako člen hlídky jela jako spolujezdec na zadním sedadle k dopravní nehodě, ke které jsme bohužel nedojeli, neb nám na hlavní komunikaci nedala přednost paní s vozidlem, jež z hlavní silnice odbočovalo. Došlo tak k čelnímu střetu v rychlosti zhruba 80 km/hod. Přesto bych to v prvním okamžiku označila za banální nehodu, kdy mě bolela hlava, krk, levé rameno, naražená čelist, prokousnutý jazyk, odřeniny na nohách od sedačky přede mnou… Nebyla jsem překvapivě „na maďěru“, přesto následky jsou pro mne fatální.
I.K. vlevo - když vystoupila po svých, netušila, že má zraněnou krční páteř
Kvůli trvalým následkům nesmím mimo jiné řídit, odškodné mi nabídli 3500,-
Stále mě bolela hlava, blokovala se páteř, bylo mi špatně, rehabilitace nepomáhaly, lékaři nepomáhali, léky nepomáhaly… Přidala se výrazná nestabilita, hučení v uších, omezená hybnost, špatný cit, vnímání, rozmazané vidění, šílená únava, nefunkční svaly, prakticky náhlé kolapsové stavy po mírném předklonu či záklonu atd. Po všech možných vyšetřeních zněl závěr syndrom Whiplash Injury (hyperflexe krku po nehodě), česky se říká opěrkový syndrom.
Od té doby bezustání narážím na neznalost problematiky Whiplash Injury u nás, kdy jsem lékařům ministerstva vnitra, pod které stále bohužel spadám, musela vzkazovat, ať si doplní vzdělání. Anglický název je odvozený od přirovnání ke šlehnutí bičem, což se při autonehodách i některých sportovních úrazech děje s krční páteří. K devastujícím účinkům dochází už při poloviční rychlosti, než v jaké se stal služební úraz mně. Bezprostředně po tomto úrazu nenastanou zlomeniny, ani nejsou patrná vnější zhmoždění. Dojde však k poškození vazů v okolí obratlů, mikrotrhlinám ve svalech, posunu obratlů a plotének, otoku okolních měkkých struktur… (viz popis zde).
opěrkový syndrom - ilustrace
Přesto v ČR tento syndrom není diagnózou sám o sobě, takže se zapisuje jako všelijaké jiné diagnózy. A toho se lékaři MV velmi chytli. Po 14ti měsících mě uschopnili, stanovili úlevy pro výkon služby a zdravotní klasifikaci z „A“ na „C“. Pro centrální závrativé stavy jsem musela odevzdat i řidičské oprávnění a tím pro ně věc byla uzavřená. Za tu – podle nich banalitu - mi nabídli bolestné 3500 Kč a nic víc. To jsem odmítla, přišlo mi to směšné a také jsem považovala za logické, aby platila pojišťovna (Kooperativa) viníka nehody. Ta mi ovšem poslala na základě zlehčování mé diagnózy policií 11000 Kč.
Co si vůbec dovoluju očekávat odškodnění služebního úrazu?
Tak jsem upřela pozornost opět na zaměstnavatele – byl to přeci služební úraz. Tím více se ke mně nadřízení chovali jako k potížistce. Nevím, o co jim šlo, nic ze svého mi nedávali a já je ani nikdy o nic nežádala. Byl to prostě psychický nátlak a naschvály. Časté a oblíbené hlášky: Co si jako myslíte? Co si to jako dovolujete? Pan vedoucí Vám to vysvětlí… apod. Loni mi zrušili mé místo (čímž mi samozřejmě i sebrali finanční ohodnocení, bez jakékoli náhrady).
Situace nikam nevedla a stále nevede, lékaři MV si domlouvali vlastní vyšetření, kdy byl předem jasně stanovený závěr. Mám zvukové nahrávky dokládající, že lékař mi něco jiného říká a něco jiného píše do zprávy. Začala jsem se bránit – znalci, vyjádřeními od lékařů, rehabilitačních pracovnic… Moje zdravotní obtíže jsou opravdu hodně nepříjemné, ale pokud jsem z něčeho psychicky zničená, tak z jednání policie a lékařů ministerstva vnitra.
Od r. 2014 jsem měla obvodního lékaře pana Rouska, znal mou problematiku a tušil, o co MV jde, i když to vůbec nechápal, několikrát mu telefonovali lékaři MV a dokonce i z policejního prezídia s tím, že zbytečně prodlužuje dobu léčení apod. Jako lékař jim odpověděl, že v 60ti letech si opravdu nenechá od nikoho radit a slušně je „odpálil“. Nikdy jsem nepochopila, jak si toto může někdo dovolit! Nikdo z mého okolí ani lékařů nechápe, proč se toto celé vůbec děje, jediné o co jim jde, jsou pravděpodobně peníze nebo…
Jak je možné, že viník nehody odešel s pokutou jen 1000 Kč, zatímco já mám doživotní následky? Ty nechce hradit ani PČR, ani pojišťovna viníka. Dokonce mě napadá, zda žena, která nehodu způsobila, není kamarádka někoho vysoce postaveného (viz telefonát až z policejního prezídia mému obvodnímu lékaři.)
Tak nějak mi časem došlo, že Vnitro absolutně nechápe nebo nechce pochopit můj stav, a hlavně se k tomu nechce postavit čelem. Často jsem v zoufalství přemýšlela, jak člověk se stavy jako já má pracovat 8 hodin denně 5 dní v týdnu, pro mě je to prostě nereálné, vyčerpávající, zničující a poškozující nadále mé zdraví. Nechala jsem si udělat znalecký posudek, který veškeré skutečnosti dokládá, přesto se k věci nijak policejní vedení nepostavilo od podzimu 2016, kdy posudek obdrželi. Vlastně obdržení originálu později popřeli (asi opět nějaký tah), musela být opětovně zaslána ověřená kopie, ale i přesto neustále lhůty a řízení prodlužují.
Nakonec mi dali klasifikaci D a propustili. Bez koruny odškodného či invalidního důchodu!
I.K. - sympatická dopravní policistka už nemůže sloužit, ale nedostala ani korunu
Nebýt přítele, tak svůj život ani nezvládám, je to šestý rok, mně je 32 let, měla bych plánovat rodinu, ale nemám na to sil. Znalcem i jinými lékaři mi byl doporučen invalidní důchod, tenkrát jsem o invalidním důchodu nechtěla ani slyšet (cítila jsem to jako zavrhnutí společností), byla jsem zvyklá na aktivní život, postarat se sama o sebe a ve vteřině se vše změnilo. Denně jsem přemýšlela o práci, kterou bych byla schopná vykonávat třeba na půl úvazku, ale odpovědi nenašla. Ani Vnitro nebylo schopno mi upravit pracovní dobu tak, abych 3. pracovní den nekolabovala a nemusela si tak brát svou dovolenou na odpočinek.
V zaměstnání jsem řešila přestupkové řízení na tabulkovém místě „ajťáka“, přestupky (fotodokumentaci) jsem dostávala od kolegů, nebo si je sama pořizovala cestou do nebo z práce, na rehabilitaci, k lékaři apod. Snažila jsem se - marně! Vyřídit přestupek do práce jsem zašla mnohdy i v sobotu, protože přestupce jindy nemohl. Nebyla to má povinnost, ale můj lidský přístup vyhovět. Přestupce jsem si zvala sama na určitý den i hodinu, tuto práci jsem zvládala a dělala ji dobře, lidé odcházeli byť sankciováni, přesto s úsměvem na tváři a s poděkováním, na ulici se ke mně často hlásili, to byla má radost z práce policistky ČR. Jediným problémem bylo 8 hodin denně 5 dní v týdnu, mé tělo tento režim nezvládalo. Přestože bych byla schopná vyřešit stejný počet přestupků za kratší pracovní dobu, nikdo to nechtěl řešit, naopak pět let čekali, až se mě úplně zbaví.
Po opětovném prozkoumání lékařských zpráv a mého zdravotního stavu několika lékaři jsem si nakonec na doporučení v březnu 2017 požádala o invalidní důchod. 9.5.2017 mi nebyl uznán žádný stupeň invalidity, pouze statut osoby zdravotně znevýhodněné s tím, že mám odpovídající zaměstnání a omezení 20 %. Tentýž den mi však služební lékařka stanovila zdravotní klasifikaci D = neschopna výkonu služby vůbec. 31.5.2017 jsem byla pro „D“ ze služebního poměru propuštěna. Zatím to vůbec nevypadá, že by mi Vnitro chtělo uhradit vše, co mi díky služebnímu úrazu a jeho následkům zkrátilo a co mi ze zákona náleží.
Zároveň mi 8.5.2017 skončila podpůrčí doba na výplatu nemocenských dávek s tím, že mi jak lékařka OSSZ TU, tak služební lékařka řekly, že nemám nárok na prodloužení podpůrčí doby. Prakticky jsem se tak ze dne na den ocitla s vážnou hrozbou, za co a jak budu vůbec přežívat…Po mé vlastní žádosti byla lhůta na 3 měsíce prodloužena, tato lhůta opět uběhla, aniž by Vnitro něco vyřešilo.
V tuto chvíli jsem bývalá příslušnice PČR bez zaměstnání, v ochranné lhůtě, přesto bez nároku na výplatu nemocenského, v odvolání na zamítnutou žádost o invalidní důchod, nemohu se zaevidovat jako uchazeč o zaměstnání na úřadě práce. I tak bych byla uchazeč, který jen s mizivou pravděpodobností nalezne zaměstnání, v němž by se přizpůsobili jeho zdravotnímu stavu. Bez jakékoli finanční podpory zaměstnavatele – policie – u něhož při výkonu služby přišel o zdraví a možnost dělat v životě cokoli jako dříve. Takto končí policisté po služebních úrazech: „Já udělala vše proto, abych se stala a byla dobrou policistkou, Vnitro udělalo vše proto, aby mě dostalo na samé dno!“
Výzva k pomoci
Situaci I. K. je rozhodně třeba co nejdříve řešit. Budeme rádi, když tomu napomůžete třeba i drobným příspěvkem nebo tipem na někoho, kdo by mohl pomoci…
1) Je třeba vybrat peníze na najmutí právníka, který podá žalobu o odškodné k soudu, jak proti ministerstvuu vnitra, tak proti pojišťovně viníka nehody.
2) Bylo by skvělé najít I. K. nějakou hodně flexibilní práci (ideálně home office) na poloviční úvazek, kterou by zvládala i se svým hendikepem (nezapomínejte, že má při pohybu závratě, tedy spíše by mělo jít o práci vsedě, s možností častého odpočinku a návštěv rehabilitací).
3) Ačkoli I. K. má dojem, že zkoušela už vše možné, třeba někdo ví o lékaři či rehabilitační metodě (včetně blízkého zahraničí), která pomáhá opěrkový syndrom mírnit.
Laskavě se obracejte na podpora@spolekvlcimaky.cz.
Předem děkujeme.
