Pomůže náboru do armády televizní reklama? Nebo snad méně přísná kritéria?
Reklamní spot měla naše armáda v televizi naposledy při přechodu z povinné vojny na plně profesionální službu - Renč ho natočil víc jak před dekádou. Teď se proslýchá, že Ministerstvo obrany utratí za něco podobného opět hordu peněz. Ale k čemu, když zájemci se sice hlásí, personalisté je však musí odmítat?
Loni v srpnu jsme vydali podrobné statistiky v článku „Aby armáda nabrala 2000 nových vojáků, musí jich oslovit 30000!“ Situaci „vrchní náborářce“ plukovnici Šmerdové jsme nezáviděli ani tehdy, ani nyní.
Ostatně nedávno si opět médiím postěžovala, že s třetinou uchazečů o službu se rozloučí už po zdravotních vyšetřeních (kde nezanedbatelná část ovšem vyletí na psychotestech). Značné množství pak odpadne při zkoušce fyzické zdatnosti – sklapovačky, shyby, rotoped…
Samozřejmě, že to nikoho nepřekvapuje, protože fyzické možnosti i duševní rozpoložení generace čerstvých dvacátníků jsou obecně známé. Proto nejen politici, ale už i někteří důstojníci Generálního štábu připouštějí, že by se přijímací kritéria snížila, resp. lišila by se pro vojenský „kancelářský personál“ a „bojový“.
V tom spatřuji značné riziko – jednak má armáda „kancelářských“ už dost, kdežto její skutečnou bojeschopnost můžeme posuzovat jedině počty těch, kdo zvládnou šedesátikilometrový přesun s plnou polní a pak ještě budou schopni akce. Jednak se vytvořením dvou kategorií vojáků ještě více zabetonuje už tak sotva průchodný kariérní systém, v němž by optimálně každý co dva roky změnil pozici.
V neposlední řadě jakékoli kastování nedělá dobrotu v žádném kolektivu – jako by nestačilo, že v armádě dnes máme tradiční kasty letectva, bigošů, „Chrudim Pí**!“ atd. Už dnes jsou tam v kancelářích odloženi „céckaři“, což jsou vojáci, kterým se zdravotní stav zhoršil tak, že prakticky nejsou bojeschopní, zároveň jim ale formální zařazení do takové kategorie umožňuje setrvat, ačkoli neudělají výroční zdravotní prověrky…
Co naopak řadu let podporuji, to je odstranění těch kritérií, která ve skutečnosti na bojeschopnost mají jen pramalý dopad. Lehké alergie, příležitostný atopický ekzém, trochu více dioptrií a podobné – to jsou důvody, proč se obrovské množství srdcařů do služby ani nehlásí, vědomi si naprosté marnosti takové snahy.
Samozřejmě lze namítnout, že v případě zhoršeného zásobování pozbývá bojeschopnosti i alergik bez Zirtecu, atopik bez mastičky a „slepejš“ s rozbitými brýlemi. Na druhou stranu, dostat se naše armáda do takové situace, kdy nedopraví vojákům elementární léky, tak už je beztak nebojeschopná celá. Tak si lze vysvětlit, že americká armáda bez obav „lehce postižené“ přijímá.
Pokud tedy kritéria měnit, tak u zdravotních nedostatků, jež lze plně kompenzovat (zaléčit), tudíž jejich nositelé ani nepotřebují nějaké úlevy, natož místo v kanceláři. Ne náhodou jsou to právě tytéž zdravotní potíže, které se v mladších generacích stávají normou. A které lze do jisté míry omezit také „otužováním“, pro které je pobyt ve výcvikových prostorech ideální.
Pokud vedení resortu obrany půjde tímto směrem, zaslouží si potlesk. A dost možná nebude muset vynakládat milióny za náborové reklamy. V první kole pak může zkusit obvolat ty, které kvůli podobným prkotinám v minulosti odmítlo.
Pokud by se přeci jen bálo „radikálních“ kroků, může to vyzkoušet nejprve na Aktivní záloze – protože jde o starší ročníky, nějaké ty zdravotní banality vyřadí polovinu z nich téměř už při vstupu do náborového střediska. Škoda, že nikdo neměl koule to zkusit už před deseti lety, protože minimálně tak dlouho se o tom totiž mluví.
