Česko-americké vztahy: jak dál? (díl 3) Chybějící tahoun: „Je to o ekonomice, hlupáku“
V aktualizované Bezpečnostní strategii ČR 2015 se několikrát zdůrazňuje naše transatlantická vazba. Mnohým uším to asi nijak nelahodí, ale Amerika je náš dost možná nejdůležitější spojenec, s nímž jsme vlastně historicky měli vždy pěkné vztahy. Pravda, občas to zaskřípalo (Kosovo). Neuškodí si ty milníky připomenout, proto každou středu nabízíme výběr z policy paperu, který nám laskavě poskytlo Centrum transatlantických vztahů. Celkem šest čtivých kapitol čtenáři nejen osvěží paměť, ale umožní mu také hledět do budoucna s realistickým očekáváním...
Slavná fráze Jamese Carvilla nás přivádí k současným hospodářským a obchodním vztahům. Podle krásných projevů bychom očekávali dobrá čísla, ale realita je méně impresivní. USA jsou nyní 13. největším obchodním partnerem ČR (a 3. největším obchodním partnerem mimo EU, hned po Číně a Rusku). Podíl USA na českém zahraničním obchodu činí jen asi dvě procenta. Současná čísla týkající se česko-amerického vzájemného obchodu ukazují postupný nárůst celkového obratu od roku 2009, kdy kulminovala globální finanční krize. Od roku 2011 udržuje ČR s USA příznivou (pozitivní) obchodní bilanci (zatímco bilance obchodu s USA v letech před 2011 byla záporná).
Prostý výčet přímých amerických investic v ČR může vypadat působivě, ale bližší pohled prozradí něco jiného. Podíl USA v rámci přímých zahraničních investic v ČR postupně klesal z 8,2 % v roce 1998 na pouhých 2,8 % v roce 2008. V roce 1998 byly USA na 4. místě mezi přímými zahraničními investory v ČR, nyní jim náleží až 9. místo. I nadále jsou ale USA považovány za největšího neevropského přímého investora v ČR, následovaného Japonskem a Jižní Koreou.
Relativní úpadek přímých amerických investic v ČR můžeme vyjádřit příklady ze strategických sektorů. V roce 1998 získal Boeing kontrolní balík akcií v Aero Vodochody, ale roku 2004 z firmy odešel, aniž by splnil vysoká očekávání o založení strategické spolupráce s americkou firmou v obranném leteckém průmyslu. Všechny velké americké korporace již opustily i petrochemický průmysl. ConocoPhillips prodalo svůj podíl v největší české rafinérii italské ENI a ExxonMobil a ConocoPhillips prodaly distribuční sítě benzínových pump Lukoilu a ENI.
Po modernizaci ruských reaktorů v jaderné elektrárně Temelín firmou Westinghouse v 90. letech se veřejná zakázka na výstavbu dvou nových reaktorů jevila jako příležitost k česko-americké spolupráci v oblasti jaderné energetiky. Avšak „energetická revoluce" v Německu a výkyvy cen na evropském trhu s elektřinou se systémem fixních výkupních tarifů a dalších dotací pro výrobce energie z obnovitelných zdrojů způsobily faktický kolaps energetického trhu v EU v jeho tradiční formě. Ve výsledku musely velké společnosti přehodnit své investiční plány.
Foto: Dostavba Temelína se odkládá - USA nedostávájí obchod pro Westinghouse (zdroj IHNED.CZ)
Když se v roce 2014 česká vláda rozhodla neposkytnout finanční garance, ČEZ tendr zrušil a výstavbu nových bloků pozastavil. Můžeme také poznamenat, že Rosatom vystupoval ve zrušeném tendru mnohem proaktivněji a bylo patrné, že jeho odhodlání zvítězit bylo mnohem větší. Výhled do budoucnosti je nejistý. Zlepšení podmínek pro vzájemný obchod závisí na úspěšném ukončení vyjednávání mezi EU a USA, které ovlivňují volby. Přímé zahraniční investice sice nejsou omezeny politickým kalendářem, ale je prakticky nemožné je politicky nasměrovat.
Foto: Aero - očekávání od amerických investic se nenaplnilo (zdroj E15.CZ)
V dnešní době se američtí investoři zdráhají investovat v Evropě hned ze tří důvodů:
(1) americká ekonomika se zotavuje rychleji než evropská a dolar posiluje;
(2) politické vedení v Evropě, včetně toho v Bruselu, je považováno za slabé a nerozhodné, připravené se podbízet populistům zvyšováním daní a sankcemi pro podniky;
(3) rostoucí nestabilita v Rusku a na Blízkém východě je v dlouhodobém horizontu pro evropské ekonomiky považována za negativní.
Po propuknutí hospodářské krize na Západě nasměrovaly některé větší české podniky svou ofenzivu na východní trhy (Rusko, Čína), což je jeden z důvodů, proč pak lobbovaly českou vládu, aby změkčovala sankce vyhlášené v roce 2014 EU v reakci na intervenci Ruska na Ukrajině. Výroky vysoko postavených českých představitelů, které navrhují změnit zahraniční politiku ČR v oblasti lidských práv, je možné vysvětlovat také ekonomicky motivovanými zájmy.
Carl Gershman, prezident americké Národní demokratické nadace, kritizoval ČR veřejně za to, že se vzdává své morální odpovědnosti a ignoruje Havlovo dědictví spočívající v obraně lidských práv a podpoře svobody ve světě. (Carl Gershman: „Are Czechs Giving Up on Moral Responsibility?", Washington Post, November 16, 2014.)
Dne 19. listopadu 2014 si USA připomenuly 25. výročí Sametové revoluce odhalením busty Václava Havla v budově Kongresu. Stejným způsobem byly oceněny doposud jen tři zahraniční osobnosti (Churchill, Kossuth and Wallenberg). Český premiér Bohuslav Sobotka využil příležitosti k tomu, aby své americké hostitele ujistil, že česká vláda je odhodlána pokračovat v havlovské tradici zásadové zahraniční politiky. Pochybnosti ovšem přetrvávají, když po krásných slovech dojde na praktickou politiku.
Prezident Obama se nesetkal s českým premiérem při jeho poslední návštěvě USA. A jen těžko lze tvrdit, že by se prezident Miloš Zeman během svého prvního roku v úřadě nějak aktivně snažil napravit poškozené vztahy. Jeho předchůdce, bývalý prezident Václav Klaus, si nevedl o nic lépe. Ačkoli Praha a Washington mluvily o stejných hodnotách, dospěly k diametrálně odlišným závěrům. Zatímco vlády G. W. Bushe a B. Obamy byly vždy přesvědčeny, že hodnoty investované do vytváření „Evropy nerozdělené a svobodné" znamenají „více Evropy", Václav Klaus usoudil, že „svobodná Evropa" znamená „méně Bruselu".
