Petr Khru Macháček: Šílenství mocných vidí každý
Petr Macháček, legenda české bojové scény, se s námi podělil o názor na výcvik bojových umění v ozbrojených složkách ČR, popsal svoje vlastní zkušenosti s armádou a průběh svého mládí. Také se zamýšlí nad stavem současného světa a sdílí s námi hudební a filmové tipy.
Jaké bylo Vaše dětství a dospívání, co vás v něm formovalo?
Narodil jsem se v únoru v roce 1968, moje maminka byla poštovní doručovatelka a otec řidič sanitky. Když mi byly dva roky, tak se naši rozešli a mě vychovávala maminka s pomocí babiček a dědečků. Byl jsem velmi živé, až hyperaktivní dítě, a dá se říct, že jsem hodně zlobil. Někde okolo sedmi let mého věku jsem začal chodit do skautského oddílu, který se jmenoval Albatros, tehdy samozřejmě schovaném pod pláštíkem pionýrské organizace. Tento oddíl mě formoval po celý zbytek života, byli tam skvělí vedoucí, kteří měli přezdívky jako Guma, Smíšek, Cvrnda, Rajče. Víkendy plné dobrodružství v přírodě a na skalách, v respektu k přírodě i k lidem, ve mně nechávaly hluboký dojem na celý zbytek života. Pádlování na řekách, slaňování do jeskyní, nebo třeba autostopem do Bulharska, to byl můj tehdejší život.
Jak a kdy jste se dostal k bojovým sportům, poznal jste hned, že máte na boj talent?
Díky inspiraci vedoucích z tohoto oddílu jsem se začal věnovat karate zhruba ve věku sedmi let, ve kterém jsem pokračoval až do zhruba 21 let. Při tom jsem si čas od času odskočil na pár let na klasický box nebo zápas řeckořímský nebo volný styl, ale i s judisty jsem se chodil prát tak, aby moje bojové vzdělání bylo co možná nejvíc kompletní. Někdy v šestnácti letech jsem s partou kamarádů založil klub, tehdy jsme mu říkali pracovně Braník, kde jsme se scházeli jako bojovníci různých stylů a předávali jsme si zkušenosti. Byla to naprosto nadčasová věc, protože jsme se scházeli boxeři, judisté, karatisti, kluci z Kungfu a předávali jsme si zkušenosti. V tu dobu to bylo výjimečné a dá se říct, že pár lidí z té doby, kteří u toho vydrželi, jsou velcí mistři dodnes. Například Ivana Rzounek - WingChun Kungfu, David Brousil - Muayboran nebo Radek Kolář - Taichi, Martin Hradecký - sebeobrana a střelecká příprava a další a další.
Mohl byste našim čtenářům popsat Vaše zkušenosti s armádou a výkonem základní vojenské služby? Prý vás při ní šikanovali, až jste se jednou rozhodl, že vás to nebaví, a uspěl jste v boji proti velké přesile.
Když mi přišel povolávací rozkaz, tak jsem byl velmi překvapený, protože jsem očekával, že díky karate nebo parašutismu, kterým jsem se věnoval ve Svazarmu od šestnácti let, půjdu do střediska vojenského sportu, tedy Dukly. Překvapení bylo, když jsem dostal povolávací rozkaz k pohraniční stráži. Základní tříměsíční výcvik byl ve Volarech a byl známý svojí fyzickou tvrdostí. Pověstný Volarský Pahorek mi však nedělal žádné problémy a fyzicky jsem vůbec necítil žádný problém, protože jsem byl velmi slušně připravený. Ale samozřejmě u pohraniční stráže v té době, tzn. v roce 1986, byla takzvaná mazácké vojna a svým způsobem i šikana. Díky své drobné postavě, protože jsem nevysoký - mám 169 cm a v té době jsem měl nějakých 65 kg - tak jsem si musel vydobýt svým způsobem respekt hlavně u kluků z východního Slovenska, kteří udělali tu chybu, že mě podcenili. Nicméně myslím, že do budoucna už tu chybu neopakovali. Víc bych to už asi nerozebíral. Sloužil jsem jako psovod. Rád bych také zmínil, že nelze optikou dnešní doby pohlížet na to, co se tehdy dělo, samozřejmě jsem si po čase uvědomil, jak zrůdnému režimu jsme v té době sloužili, ale politické školení - tedy vymývání mozků třikrát týdně - u mladých kluků spolehlivě fungovalo.
Jaký je Váš dnešní vztah k armádě, která se mezitím proměnila v profesionální?
Po revoluci v roce 1989 jsem se skupinou přátel založil výcvikovou firmu a bezpečnostní agenturu s názvem Skatach, a pokud vím, tak jsme byli první firma ze soukromého sektoru, která vedla instruktorské výcviky pro mnoho státních složek, ať už policejních jako Útvar rychlého nasazení, nebo dalších. Mnoho mých studentů slouží a já sám se o armádní problematiku zajímám, sám aktivně střílím a dál vedu různé kurzy. Myslím, že dnešní armáda by potřebovala výrazně přetransformovat a posílit, abychom byli připravení na hrozby v budoucnu.
Mohl byste našim čtenářům přiblížit a popsat Vaši sportovní, potažmo profesní, kariéru?
Jsem jedním ze zakladatelů Muay Thai, MMA, BJJ v ještě tehdejším Československu, založil jsem Českou muaythai asociaci, Českou asociaci kickboxingu IKBF, Českou asociaci ultimátních zápasů, Českou asociaci brazilského Jiujitsu a vychoval jsem 39 mistrů světa v různých bojových sportech, jak v amatérské, tak i profesionální úrovni. Dále 25 mistrů Evropy a nespočet mistrů republiky, moji svěřenci také vybojovali mnoho prvenství a světových titulů, které ale neměli statut mistrovství světa nebo Evropy, ale byly na stejné úrovni. Sám jsem zápasil ve stylech karate shotokan, box, zápas, muaythai, bohužel bez výrazných úspěchů. Jsem první člen Síně slávy bojových umění oceněný Oktagon MMA.
Zvažoval jste i jiné profesní zaměření, například v bezpečnostních složkách? A pokud ano, tak co vás od takového angažmá nakonec odradilo?
Ano, zvažoval, ale v soukromé sféře se bohužel dá na život vydělat víc. Takže stále je to o penězích.
Myslíte, že Váš život je řízen spíše tím, co nazýváme svobodná vůle, nebo je spíše předurčen osudem?
Vše je tak, jak má být!
V jednom rozhovoru jste uvedl, že jste měl takzvané temné období, můžete to více rozvést, čím to bylo způsobeno? Je něco, za co se z tohoto období stydíte?
V období puberty jsem se hledal a vyvolával zbytečné konflikty a rvačky. Dnes toho lituji a jsem vděčný, že můžu vychovávat lidi, kteří mi dají důvěru, abych je vedl nejen sportovně, ale i lidsky správně.
Nedávno jste řekl, že všichni Vaši svěřenci či alespoň jejich velká většina není schopna příliš rovnat knihy podle jejich názvu či jména autora. Nemusí mít ale jedinec pro to, aby se stal nadprůměrným bojovníkem, také nemalou dávku inteligence? Je podle vás propast mezi inteligencí a vzděláním?
To jsou dvě odlišné, ale vzájemně propojené vlastnosti. Inteligence je potenciál, kdežto vzdělání je proces, který tenhle potenciál může, ale nemusí dál rozvíjet. Z hlediska trenéra to vidím tak, že v bojových sportech není důležitá jen fyzická síla a technika, ale také mentální schopnosti. Inteligence bojovníka, jeho schopnost rychle zpracovat situace v ringu nebo kleci, adaptovat se na pohyby soupeře a správně rozhodovat pod tlakem, je klíčová pro úspěch. Nikdo se nerodí jako kompletní šampion a úkolem dobrého trenéra je rozvíjet všechny složky svěřence.
Může s vámi trénovat každý, kdo si uhradí kurz, nebo máte na své svěřence nějaké konkrétní požadavky, podle kterých si je vybíráte?
Ano, může se mnou trénovat každý člověk. Teprve časem, pokud mi něco nesedí, tak se můžu výjimečně s někým rozloučit.
Cvičíte v bojových schopnostech i nějaké příslušníky armády, policie, vězeňské služby?
Ano, ať už v mých kurzech pro veřejnost nebo i profesionálně.
Jaká je podle vás úroveň výcviku boje zblízka v AČR a PČR, pokud jste měl možnost se s tímto setkat? Měly by v tomto směru něco vylepšit? Hraje podle vás velkou roli, pro jaké prostředí a protivníka se člověk připravuje, anebo má být bojová technika co nejuniverzálnější?
Nemám úplně aktuální informace, ale z toho co pozoruji, tak jsem toho názoru, že chybí jasný koncept výcviku jak pro armádu, tak i pro policii, ale tak i pro další složky IZS. Zatímco například v USA je u speciálních sil zavedený plný trénink BJJ přizpůsobený pro armádní potřeby a kombinovaný s filipínskými styly jako Kali, tak u nás stále potkávám instruktory Musado z 90. let, kteří se zastavili v čase. A u policie vidím nedostatek povinných výcviků boje zblízka a když už, tak často na bázi kravmaga, kde se policisté, kteří často neumějí ani chvaty pro spoutání a znehybnění opilce, učí řešit situaci kopy do rozkroku a prsty do očí, tedy likvidační techniky naprosto mimo určený rámec použití. S tím, co vidím, že se děje na západ od našich hranic - a musíme počítat, že přijde - tak pokud se s tím urychleně nezačne něco dělat, bude vážný problém.
Současná civilizace se podle názoru mnohých nachází v přelomovém období – nejprve jakýsi úpadek tradičních hodnot, pak covid, nyní válka v Evropě. Co vy osobně považujete za největší problémy současné civilizace? A jakou byste si ji přál mít a žít?
Říká se, že lidstvo se stále nedokáže poučit a historie se stále opakuje a já s tím souhlasím. O úpadku tradičních hodnot, a nebojím se říct šílenství mocných tohoto světa, ani není potřeba mluvit, to vidí každý normální člověk. Ale myslím, že jediná šance, která se nerovná úplné utopii, jak začít ozdravovat dnešní svět a společnost, je začít u sebe a jít příkladem. Slušnost, zdravý životní styl, fungující a milující rodiny a respekt k životnímu prostředí přece musí plodit lepší svět.
Říkáte si KHRU, neboli učitel, proč jste si vybral zrovna tuto přezdívku a kdy jste si uvědomil, že máte učit? Co přesně a jak chcete učit?
Tak mi začali říkat moji žáci a kamarádi poté, co jsem se v roce 1991 vrátil z Thajska, kde thajské ministerstvo uspořádalo na univerzitě kurz zakončený graduací na titul trenér, tedy khru, obdobně jako v japonských uměních sensei.
Prý cestujete často do Thajska, je to hlavně proto, že se zajímáte o tzv. thajský box, či spíše z duchovních důvodů?
V Thajsku jsem strávil přes padesát pobytů a stále objevuji nové poznatky, hlavně tedy co se týče techniky muaythai. Samozřejmě i pobyty v klášterech jsou stále součásti mých cest.
Máte nějakou oblíbenou píseň, film a knihu, které byste doporučil čtenářům? Případně cokoli jiného, co vás osobně v životě postrčilo správným směrem, takže by mohlo být inspirací i pro ostatní?
Rád se podělím o své oblíbené autory, na cestách poslouchám Loreenu Mckennit, Lisu Gerard, Lilly Refrain. Filmy mám rád Tajný život Waltera Mittyho, Seznamte se Joe Black, Gladiátor, Legenda o vášni...
Děkuji za rozhovor.
Děkuji za možnost rozhovoru.
