Generál Milčický: Vědoucí vítězí
Generál Petr Milčický, ředitel Sekce rozvoje sil ministerstva obrany, zevrubně popisuje rozpracované projekty, ať jde o nákup BVP, houfnic či radiolokátorů. O pořízení F-35 říká, že by od základů změnilo naše obranně-bezpečnostní DNA. Chválí lidský kapitál AČR, jedním dechem kritizuje, že je jednou z nejzastaraleji vybavených a vyzbrojených armád NATO. A budoucnost vidí v robotizaci. Petr Milčický se ale nevyhýbá ani osobním otázkám, vzpomíná na dětství, vojenské začátky, bídu a bezmoc spatřené v misi a další osobní milníky.
Můžete čtenářům ve zkratce představit, čím se zabývá Sekce rozvoje sil?
Sekce rozvoje sil ministerstva obrany svou činností ovlivňuje poměrně rozsáhlé oblasti požadavků na schopnosti napříč celou Armádou České republiky, včetně aktivních záloh. Tomu mimochodem odpovídá i její složitě vrstvená organizační struktura kumulující neobvykle mnoho vojenských odborností.
Důvodem je skutečnost, že sekce odpovídá za adekvátní škálu koncepčních činností v mnoha oblastech vojenství, na jejichž vrcholu jsou Doktrína Armády České republiky a Doktrína operační přípravy AČR. Odpovědnost máme také za odborné a metodické řízení výstavby a rozvoje pozemních sil, vzdušných sil, kybernetických sil, vojensko-civilní spolupráce (CIMIC – Civil-Military Cooperation), psychologických operací (působení) (PsyOps – Psychological Operations) v místě nasazení a záchranné a výsadkové služby AČR.
To zní, jako byste řešili to vše - výcvik, vyzbrojování, připravenost. Jak to přesně je?
Tato odpovědnost v přeneseném významu znamená, že mimo jiné zpracováváme komplexní požadavky v podobě tzv. specifikací na nákup zbraní, zbraňových systémů a techniky nebo technologií pro předmětné součásti AČR. Tyto nákupy následně realizuje sekce vyzbrojování a akvizic ministerstva obrany a my pak zase nakoupený materiál nebo technologie zavádíme do používání u vojsk. Zavádění do používání pro nás znamená, že se souběžně s každým projektem musíme patřičnými opatřeními postarat o veškeré související produkty od potřebných předpisů, metodik nebo pomůcek, přes výcvik personálu, až po učební a výcvikovou základnu, samozřejmě šitou na míru, včetně například infrastruktury pro garážování.
Sekce rovněž odpovídá za stanovování zásad a norem v oblasti společné přípravy (Collective Training) AČR jako celku, ale i jejích jednotlivých součástí. Důsledkem je, že řídíme procesy a činnosti související s organizací a koordinací veškerých cvičení AČR na našem území i v zahraničí. Stejně tak sekce definuje a následně stanovuje zásady a řídí procesy související s požadavky na kariérové, odborné a specializované kurzy důstojnického i praporčického a poddůstojnického sboru celé armády včetně aktivních záloh.
Abych ten výčet nějak ukončil, tak ještě zmíním, že odpovídáme i za způsob dosahování a udržování fyzické kondice příslušníků celého rezortu, což děláme prostřednictvím řízení oblasti služební tělesné výchovy rezortu Ministerstva obrany.
Vaše sekce odpovídá mimo jiné za Doktrínu AČR. Lze ji po útoku Ruska na Ukrajinu považovat za stále aktuální?
Doktrína AČR je z mnoha důvodů aktualizována pravidelně. Při každé její revizi se zohledňují získané zkušenosti, identifikované nedostatky v organizačních strukturách, schopnostech nebo postupech, ale i nové trendy ve vedení vojenských operací. Pro tyto účely je i válka na Ukrajině detailně analyzována. Po ukončení tohoto posuzování dojde k identifikaci možných rizik a jejich dopadů a současně k výběru opatření pro jejich eliminaci. Na základě toho s velkou pravděpodobností dojde i k přehodnocení některých přístupů k zajištění obrany ČR (princip odložené potřeby, kapacity obranného průmyslu, energetická soběstačnost ČR a samotných ozbrojených sil, operační příprava státního území apod.). Nicméně, doktrína samotná a obdobné dokumenty v rámci celkového doktrinálního systému v AČR, do jisté míry již odrážejí a popisují možné konflikty podobné tomu na Ukrajině, takže z tohoto pohledu předpokládané doktrinální úpravy nebudou příliš rozsáhlé.
Zcela určitě je ale zapotřebí upravit, a proto na tom už intenzivně pracujeme, některé produkty plynoucí z požadavků Doktríny operační přípravy AČR. V první řadě se jedná zejména o plány operační přípravy. Jsou to čtyřleté plánovací dokumenty definující vzájemně provázané výcvikové aktivity koordinující přípravu vojsk a aktivních záloh na vedení války pro účely dosahování a udržování schopností operačního nasazení AČR. Do těchto plánů doplňujeme aktivity operační přípravy, které budou umožňovat výcvik vojsk a aktivních záloh na základě aktuálních poznatků z války na Ukrajině. Tímto flexibilním nástrojem, který je napojen i na cyklus aliančního obranného plánování, reagujeme prakticky v reálném čase a komplexně se přizpůsobujeme změnám prostředí k vedení operací, které trendově vidíme již dnes.
Na této sekci působíte od roku 2020, povýšil jste na zástupce a pak ředitele nedávno. Jaké úkoly považujete za prioritní a jsou pro Vás i osobní výzvou?
Na složitou otázku asi budu muset složitě odpovědět. Každý, kdo se podívá na úkoly, kterými se sekce rozvoje sil zabývá, mi musí dát za pravdu, když budu tvrdit, že nelze považovat za prioritní pouze některé vybrané úkoly a jiné za vhodné k upozadění. Znamenalo by to oslabit AČR v některé z vitálních funkcionalit systému. Z uvedeného důvodu tedy prioritní úkoly z hlediska větší nebo menší důležitosti řešených oblastí nevidím.
Co však dělá některé z úkolů prioritními, je časové hledisko. Zabezpečení obranyschopnosti České republiky je totiž, řečeno sportovní terminologií, běh na maratonských vzdálenostech. Prioritními úkoly naší sekce se tím pádem vždy stávají právě ty, které zrovna pomyslně běží v příslušném kilometrovém úseku maratonské trati v daném čase. Převedeno do letošního roku 2023, jsou naší nezpochybnitelnou prioritou první úrovně minimálně čtyři takové projekty. Ve své podstatě jde aktuálně z hlediska plánovaných dosahovaných schopností o nejrozsáhlejší vyzbrojovací projekty, kdy každý jeden z nich se ale nachází v diametrálně odlišné fázi realizace. Nebo, řečeno opět sportovní terminologií, jeden z nich se rozcvičuje před startem maratonu, dva z nich jsou uprostřed trati a jeden se blíží do cíle.
Můžete nám tyto projekty přiblížit?
Projektem v přípravné fázi je další rozvoj taktického letectva nebo, chcete-li, pořízení nadzvukového letounu 5. generace. Realizaci plánujeme v takovém časovém horizontu, který zabezpečí náhradu naší stávající platformy GRIPEN nejpozději s koncem jejího životního cyklu, což máme zarámováno rokem 2035. Intenzivním a aktuálně časově velmi zhuštěným úkolem naší sekce je u tohoto projektu vypracování komplexních podkladů napříč všemi funkčními oblastmi dle alianční metodiky DOTMLPFI. Tyto podklady budou nejpozději v říjnu letošního roku sloužit k rozhodnutí vládě České republiky, zda úkoly budoucího taktického letectva AČR je realizovatelné plnit americkými systémy F-35 Lightning II.
Dvěma prioritními projekty uprostřed realizační fáze jsou pásové bojové vozidlo pěchoty (PBVP) a protiletadlový raketový systém krátkého dosahu (SHORAD). Ani tyto projekty však nejsou na stejném kilometru pomyslné trati. Zatímco PBVP je těsně před podpisem smlouvy na nákup švédských CV90, v projektu SHORAD je již podepsána smlouva na pořízení izraelského mobilního systému SPYDER.
Projekt, který je téměř před finální cílovou páskou, je mobilní 3D radiolokátor protivzdušné obrany, zkráceně nazývaný MADR. V této fázi došlo při společném intenzivním úsilí s výrobcem k úspěšnému dokončení tzv. vojskových zkoušek a nyní tedy systém postupně zavádíme do užívání u vojsk tak, aby do konce roku byl operačně nasazen jako náhrada starých systémů.
Mohl bych klidně v prioritách pokračovat dál, protože aktuálně například začínáme přípravu pořízení budoucího hlavního bojového tanku, který nahradí velmi technologicky zastaralé T72 M4CZ na konci jejich životnosti nejpozději v roce 2030. Stejně tak bych mohl zmínit, jak průběžně krok za krokem s francouzským výrobcem děla CAESAR naplňujeme podmínky smlouvy při jeho výrobě a implementaci souběžného projektu na automatizovaný systém řízení palby, abychom v prvním kvartálu roku 2025 oba projekty propojili při testech v rámci vojskových zkoušek. Podobných projektů máme samozřejmě na starosti desítky a desítky.
Jak jsem ale již zmiňoval v úvodu, naše sekce je současně lídrem v oblasti přípravy vojsk a aktivních záloh na vedení války. V loňském roce na jaře jsme tedy v souladu s aliančními metodikami zahájili plánovací a organizační kroky k provedení v pořadí druhého cvičení ze série Odolné Česko. Jedná se o jednou za dva roky opakované víceúrovňové celoarmádní cvičení, tentokrát v provedení Odolné Česko 2023. Protože jsem jako ředitel SRS MO současně řídícím tohoto cvičení (EXDIR), tak právě teď na jaře vrcholí finální činnosti a procesy, abychom ve druhém čtvrtletí provedli realizační fázi. V té pak budou primárně prověřovány schopnosti Velitelství pro operace řídit všechny síly a prostředky AČR při stavu blížícímu se ohrožení státu pod velením generála Kopeckého.
A co z toho je pro Vás tedy největší osobní výzvou?
Bez zaváhání říkám, že projekt pořízení nového nadzvukového letectva. Navíc jsem přesvědčen, že pokud vláda ČR v konečném důsledku rozhodne o pořízení letounů F-35, tak to bude bezprecedentní výzvou nejen pro mě, pro celou AČR nebo rezort ministerstva obrany, ale i pro všechny ostatní rezorty celé vlády ČR. Hlavním důvodem je zejména do této doby v České republice nevídaná robustnost technické, technologické a bezpečnostní vyspělosti uvedeného systému, který by od základů změnil naše obranně-bezpečnostní DNA.
Vystudoval jste Vysokou vojenskou školu pedagogickou. Dá se říci, že jste byl tak nějak humanitně zaměřený? Jaké byly Vaše mladické představy o vojenské službě a kariéře?
Především bych zmínil, že jsem vojenská studia zahájil již ve svých 14 letech na střední vojenské škole, konkrétně na vojenském gymnáziu. Od té doby nosím uniformu a od té doby ze mě naše armáda a tím i naše společnost formuje všestranného vojáka. Tím, že vysokoškolské vzdělání jsem absolvoval rovněž na vojenské škole, se mi dostalo v první řadě poměrně komplexního vojenského vzdělání, podle tehdejšího dělení druhů vojsk se zaměřením na motostřelecké vojsko.
Benefitem pro mě pak bylo, že se mi pro potřeby tehdy nově vznikajících armádních organizačních struktur dostalo specializačního vzdělání v oboru andragogika, tedy výchova a vzdělávání dospělých, s právní specializací zaměřenou na správní právo. Po dokončení vysoké školy jsem měl nastoupit v hodnosti poručíka jako právní poradce velitele. Jenže místo toho jsem jako poručík nastoupil k útvaru radioelektronického boje na základní pozici a prakticky vzápětí jsem byl odeslán na tříměsíční odborný kurz řízení radioelektronického boje. Tato vojenská odbornost mě ihned pohltila a nadchla svou jedinečností, vysokou erudovaností, rychlou inovativností a rozsahem dopadů své činnosti na bojišti.
Možnosti nebo vlastně povinnosti řešit právní agendu vojenského útvaru se mi pak dostalo, až když jsem se prokousal základními velitelskými funkcemi přes velitele roty až po zástupce velitele útvaru. To znamená, že teprve po několika letech od nástupu k vojskům jsem tuto činnost měl navíc v popisu pracovních činností. V největší míře šlo o agendu přestupkového řízení, tehdy jak pro vojáky z povolání, tak pro vojáky základní služby. A to jen proto, že náš útvar v té době ještě pořád neměl právního poradce velitele v tabulkách počtů.
Takže na otázku jaké byly mé mladické představy o vojenské službě a kariéře odpovídám, že takové, jak mi je v inkriminované době odpovědní funkcionáři vykreslovali. Jaká byla realita? Naprosto odlišná (smích). Nicméně, toto mé vzdělání mi při výkonu všech dosavadních štábních a velitelských funkcí umožňovalo mít poměrně komplexnější pohled na řešené úkoly a toho si velmi cením.
Pokud započítáme vojenské gymnázium, v roce 2023 slavíte jubileum 40 let v armádě! Byl to více osud, nebo Vaše vůle?
Vidíte a to by mi možná bez Vašeho připomenutí uniklo (smích). Když ale vidím to číslo odsloužených let, tak si už asi musím přiznat, že nosím vojenskou uniformu hodně dlouho. Jenže jednoduše odpovědět, jak je možné, že se to stalo, asi neumím. Práce, kterou jsem celý život dělal a aktuálně dělám, mě velmi naplňuje. Když se tak nad tím zamýšlím, tak jsou asi dva klíčové faktory, které způsobily, že pořád ještě sloužím jako profesionální voják v AČR. Tím prvním je bezpochyby fakt, že mi všichni mí dosavadní nadřízení pravidelně nabízeli další možnosti profesního rozvoje a s tím i související další zajímavou práci s adekvátním závazkem pokračování ve službě. Tím druhým je samozřejmě moje manželka a moje rodina, která mě v tomto mém konání dosud nadšeně podporovala.
Můžete vypíchnout jen nějaké dva tři klíčové momenty, které Vás jako vojenského profesionála zásadně ovlivnily či nasměrovaly?
Velkým předělem v mé profesní dráze byla bezpochyby moje půlroční vojenská mise v Kosovu v rámci 4. průzkumné roty začleněné do mnohonárodních mírových sil KFOR pod vedením Severoatlantické aliance v roce 2000. Poprvé jsem totiž měl možnost vidět a zažít takzvaně na vlastní kůži šířku a hloubku úkolů plněných velmi robustním vojenským úkolovým uskupením v mezinárodním rozměru. Navíc jsem na vlastní oči viděl veškeré dopady vzájemné národnostní nevraživosti, která eskalovala až do válečného konfliktu. Viděl jsem dopady v podobě nefunkčnosti infrastruktury státu, jeho služeb i ostatních funkcionalit, a to zejména dopady na civilní obyvatelstvo v celé nahotě bídy, utrpení a bezmoci. Velmi mě to profesně i osobnostně ovlivnilo.
Další klíčový moment spatřuji v převzetí velitelské odpovědnosti za výstavbu nové schopnosti AČR v podobě 53. centra pasivních systémů a elektronického boje v Opavě počínaje dnem 1. října 2005. Mým úkolem bylo vybudovat útvar s komplexní schopností průzkumu a elektronického boje v sestavě společných sil AČR na základech posledních dvou existujících útvarů elektronického boje. Bylo to v době, kdy platilo, že jeden z nich byl odborným zaměřením, a tím pádem i technickým vybavenímk předurčen pro pozemní síly a druhý naopak pro vzdušné síly. V roce 2007 jsem jako velitel útvar transformoval do podoby 53. brigády pasivních systémů a elektronického boje. Na podzim 2010 jsem útvar předával svému nástupci na funkci velitele, jako plně transformovaný na 53. brigádu průzkumu a elektronického boje, po provedené integraci tehdejšího 102. průzkumného praporu do jeho sestavy. Životaschopnost, odbornou a bojovou připravenost dnešního pokračovatele, tedy 53. pluku průzkumu a EB v Opavě, dodnes s hrdostí sleduji. Proč tuto epizodu v mé kariéře považuji za jednu z klíčových? Protože práce na jeho výstavbě mě nepochybně plnohodnotně připravila na roli důstojníka vyšších úrovní velení a řízení a můj přechod na generální štáb pro mě pak nebyl nijak komplikovaný.
Dosavadním největším přelomovým okamžikem, tedy pokud nepočítám svou stávající pozici ředitele SRS MO, bylo mé tříleté působení v mezinárodním štábu velitelství NATO v jeho centrále v Bruselu. Mít možnost se podílet na rozvoji aliančních společných sil a současně i na strategickém směřování a jeho plánování, je pro mě dodnes nedocenitelnou zkušeností nebo jak se říká u nás hezky česky, zkušenost k nezaplacení.
Kdybychom se vrátili až do Vašeho dětství, co Vás vedlo zvolit si ve 14 letech jako střední školu vojenské gymnázium? Měl jste v té době nějaké vzory třeba mezi válečnými hrdiny?
V mém případě to bylo mnohem prozaičtější. Jako většina kluků jsem si samozřejmě hrál na všechno možné, takže i na vojáky. Hodně jsem taky sportoval v různých disciplínách a byl jsem do jisté míry talentovaný v lehké atletice. Když pak dva mí starší spolužáci ze základní školy, kteří se mnou také jezdili po různých závodech, nastoupili na vojenskou střední školu a já je potkal v uniformě, bylo jasno. Už v sedmé třídě základní školy jsem absolvoval zdravotní prohlídky ve vojenské nemocnici. Částečně i díky trenérovi atletického oddílu v Olomouci jsem byl postupně nasměrován na vojenské gymnázium do Banské Bystrice, kde působilo velké armádní sportovní centrum DUKLA. Že ze mě není vrcholový sportovec, ale voják, už samozřejmě není náhoda (smích).
Čeho se ve Vašem dosavadním životě týkala největší a nejméně očekávaná změna? Jak Vás ovlivnila?
Největší, současně nejbolestnější a nejméně očekávanou změnou v mém životě bylo onemocnění mé mladší dcery Michaely. V jejích 13 letech věku jí byl diagnostikován zhoubný nádor na mozkovém kmeni. Díky skvělému českému zdravotnictví a její nezlomné vůli se ale i dnes ve svých 27 letech má čile k světu. Celé naší rodině, ale zejména mně a mé manželce to však úplně změnilo pohled na život. Z bezstarostného způsobu žití jsme začali žít život ustaraných rodičů s neustálými obavami o své dítě.
Pojďme do současnosti: V čem spatřujete hlavní kvality AČR teď v roce 2023, kde by na sobě měla naopak zapracovat?
Kvalit, kterými AČR disponuje, je mnoho. K těm nejcennějším však patří její personál, který bez nadsázky mohu pojmenovat nadstandardně kvalitním a funkčním lidským kapitálem. Důvodem, proč tak činím, je fakt, že lidský kapitál je definován jako soubor vlastností a charakteristik, tedy všech znalostí, talentů, dovedností, schopností, zkušeností, inteligence, úsudků a moudrosti, které jsou specifické pro jednotlivce individuálně nebo kolektivně. Armáda České republiky právě takto popsaný lidský kapitál má k dispozici na velmi vysoké úrovni u všech výše popsaných charakteristik, protože si ho v těchto dimenzích cíleně buduje a neustále ho rozvíjí.
Máme ale i slabé stránky, na kterých musíme ve světle probíhajícího konfliktu na Ukrajině intenzivně pracovat, a už tak děláme. Nejbolestnější deficit vidím dnes a denně v technickém a technologickém vybavení a výzbroji. Do těchto komodit předchozí politické reprezentace České republiky z mnoha důvodů prakticky vůbec neinvestovaly. Na jejich obranu lze říct, že jsme nebyli na světě jedinými, kdo se tak choval. Prakticky celá demokratická část Evropy přestala zbrojit a při vidině trvalého míru degradovala své armády ve všech parametrech. Nicméně, AČR je díky tomu dnes jednou z nejzastaraleji vybavených a vyzbrojených armád NATO.
Pokud bych pak použil měřítko dosažených schopností, tak jednou z našich největších slabin, k jejichž eliminaci postupně přijímáme adekvátní opatření, je schopnost komplexního působení v kybernetickém prostoru. Za zmínku v této souvislosti stojí i kosmický prostor, tam ale AČR nemá jinou ambici, než využívání některých funkčních oblastí, které působení v něm nabízí. S tímto fenoménem pak souvisí obecně platný alianční požadavek na budování schopností potřebných pro vedení takzvaných multidoménových operací (Multi-Domain Operations – MDO). Jedná se o budoucí schopnost plánování a souběžného vedení operací napříč všemi pěti aliancí deklarovanými doménami (pozemní, vzdušná, námořní, kybernetická a kosmická) a dvěma prostředími (elektromagnetické a informační).
Měla by česká armáda rozvíjet nějaké nové odbornosti, potažmo celé jednotky, a případně jaké?
Nová odbornost? Dost možná! Jestli bude mít AČR v blízké budoucnosti robotické síly a na generálním štábu vznikne na sekci rozvoje sil nová plukovnická pozice pro správu vojenské odbornosti „robotizované vojsko“, to nevím. Co vím ale určitě je, že tuto schopnost česká armáda musí začít co nejdříve rozvíjet a já dokonce věřím, že brzy začne.
Naše armáda už vlastní některé ze své podstaty robotické systémy v podobě takzvaných bezpilotních vzdušných a bezosádkových pozemních systémů (Unmanned Aerial Vehicle, Unmanned Ground Vehicle). Zatímco u vzdušných platforem máme k dispozici poměrně širokou škálu systémů, u pozemních systémů se jedná prozatím o jednoduché experimentální prototypy nebo o technické robotické systémy například u ženijního vojska k likvidaci výbušnin nebo u chemiků k odběru vzorků. Pro obě platformy ale platí, že na nich zatím nemáme letální výzbroj, tedy až na ty roboty ženijní, kteří tuto letální výzbroj v určité podobě mají k dispozici.
U vzdušných sil půjde výstavba schopností zřejmě již v jiných armádách prošlapanou cestou. Velký prostor v oblasti robotizace ale vidím u pozemních sil AČR nebo u pozemní PVO. Předpokládám, že nejdříve bude zapotřebí postupné vytváření podmínek pro působení takových systémů v sestavě nejmenších taktických jednotek, v řádu jednotlivých systémů, ovládaných vyčleněnými vojáky. Následovat by mělo postupné budování robotizovaných jednotek různých velikostí a různého určení. O nesporných výhodách takového bojového potenciálu snad ani není třeba nikoho přesvědčovat. Tedy pevně v to věřím.
Máte nějaké oblíbené životní motto či vojenský citát?
„SCIENS VINCIT“ je mým nejoblíbenějším mottem a současně mottem dnešního 53. pluku průzkumu a elektronického boje v Opavě. Nemohu nezmínit, že jsem se na jeho vzniku jako zakládající velitel se svými kolegy podílel.
Na vysvětlenou uvádím, že „sciens vincit“ doslovně znamená: „znalý/vědoucí/ten kdo ví, vítězí“. Motto vyjadřuje víru v to, že jen lidé vzdělaní, znalí a informovaní mohou mít převahu, mohou dosáhnout cíle a zvítězí.“
Děkujeme za rozhovor.
