Jak poptává AČR nová BVP? Existuje to, co „ví“, že chce? A na kolik to přijde?
O nákupu bojových vozidel pěchoty se veřejně diskutuje dva a půl roku. Intenzita se zvyšovala jen pozvolna, jak se tendr blížil. Započalo to první specifikací z prosince 2016, jaká BVP si armáda představuje. Avšak k „přešaltování“ na plné otáčky došlo teprve 27. března 2019, když AČR vyložila poněkud jiné karty, než s nimiž přes dva roky hrála. Pojďme si to připomenout…
Nahrazení BVP u 7. mechanizované brigády se zpracovávalo od roku 2013, v roce 2015 byly definovány základní taktické požadavky, následující rok vznikla studie proveditelnosti a návazně roku 2016 byla odprezentována souhrnná specifikace.
Tu již obdrželi všichni potenciální dodavatelé, aby mohli svá vozidla v prvním pololetí roku 2017 podrobit testování. Prvořadým cílem bylo zjistit mobilitu a přepravitelnost, následovalo zjištění specifických vlastností stran přepravní kapacity (nejen osob, ale i materiálu) a třetím cílem bylo zjištění jízdních vlastností.
Co armáda požadovala na přelomu let 2016/2017
Z hlediska souhrnné specifikace byla na prvním místě uvedena bezosádková věž, coby prioritně požadována a preferována. Stran balistické ochrany úroveň 5 dle STANAG 4569. Co se týče přepravní kapacity, AČR chtěla tříčlennou osádku, šestičlenný roj, plus jedna nebo lépe dvě osoby na přepravních místech.
S ohledem na to, co se poslední měsíce tak živě diskutuje, je zde tedy jistý rozpor. Na jedné straně je nepopiratelným faktem, že armáda úplně otočila, když bez jediného předchozího náznaku začala preferovat osádkovou věž. Na straně druhé o přepravě celkem 10 až 11 osob hovořila od počátku, sic tedy ve smyslu, že další osobu nad výši roje potřebuje toliko převést, ale vlastně dodnes jasně neřekla, jakou bude mít tato osoba navíc přesnou taktickou funkci.
Specifikovány byly rovněž otázky komunikačního systému, mobilita, CBRN ochrana a další, kde nejsou zjevné odchylky. Co se týče rovněž hojně diskutované přepravitelnosti, AČR na sklonku roku 2016 uvedla, že BVP se má vejít do letounů C17H, IL-76MF, AN 124 a A400M, avšak v aktuálních 16 „NO GO“ (nepřekročitelných) požadavcích o tomto není ani jediná zmínka. Přitom třeba A400M je strategických přepravní prostředek NATO – neměl by to být jeden ze základních požadavků? (Nedávno se k této věci vyjadřoval za generální štáb Ivo Zelinka a nemohl si na přímé dotazy rozpomenout, o které letouny jde.)
Pokud je pravda, co se o nabízených vozidlech píše na tematických portálech, lze dohledat na Wikipedii a vůbec webech výrobců, tak:
- Požadavek na ochranu nejlépe plní německá PUMA, popř. LYNX (to je diskutabilní, protože je tak mladý, že žije dosud spíše v reklamních katalozích).
- S bezosádkovou věží byla konstruována opět PUMA, jakkoli ASCOD a CV-90 by ji patrně umožnily, jakož i obráceně – PUMA oproti očekávání z tendru necukla ani po zásadní změně řešení věže.
- Vyšší kapacitu umožňuje od počátku ASCOD a CV-90, deklaruje ji i stále vyvíjený LYNX, kdežto PUMA uvádí od počátku +1 místo. Dále, ASCOD bez zásadních konstrukčních změn pojme větší výsadek pouze ve variantě bezosádkové věže. (Osádková věž je totiž větší, čímž ubírá místo pro přepravitelnost dalších vojáků.)
- Co se týče přepravitelnosti, PUMA byla pro Bundeswehr vyvíjena vyloženě za podmínky přepravy letounem A400M, zatímco taková vlastnost u jejích konkurentů dosud nebyla explicitně deklarována.
Umění komunikace
Zatímco původní specifika se jevila srozumitelná a potenciálním dodavatelům reálná, ta nová, oznámená letos na jaře, situaci obrací. Česká armáda – ač znalá toho, co je k dostání – chce možná to nejlepší (v pořádku), čímž ale vydefinovala „kočkopsa“, jako by snad měla sílu a finance velkých států, které přimějí a zaplatí své zbrojovky, aby jim vyvinuly vojenskou techniku na míru. Někdo by to nazval neprofesionalitou, někdo prostě idealismem.
Bez předešlé komunikace směrem k osloveným potenciálním dodavatelům byla letos na jaře zveřejněna kritéria tendru jiná (v něčem až opačná), než s jakými se bez upozornění na nějaké změny operovalo na straně výrobců, vlastně i médií a veřejnosti, bezmála dva a půl roku.
Oprávněně to vyvolalo pochyby až nevoli těch, kdo záležitost dlouhodobě sledují. Nejen, že se ptají, zda nová specifikace je správná z taktického hlediska, ale když je ve hře přes 50 miliard, nelze se vyhnout, resp. divit ani spekulacím o stranění konkrétnímu výrobci (takový problém je, bohužel, u vojenských supertendrů historickou zkušeností), takže nákup obrněnců je logicky ostře sledován a hojně komentován.
Armádu to přesto zaskočilo, dodatečně začala své preference zdůvodňovat, ke všemu změnila zásadně tón. Ať už na svém Facebooku (takové to "Čau, lidi"), korunu tomu pak nasadila v poněkud poplašném apelativním videu generála Opaty, že AČR nová BVP opravdu potřebuje. To ale nikdo dosud nerozporoval!
Problém je prostě v tom, že dva a půl roku byla odborná veřejnost ponechána v domnění, že platí ty původní specifikace. A proč tomu tak bylo, proč se nekomunikovalo, proč došlo k obratu, nezodpovídá ani zbrusu nová komunikační kampaň. Jako by to nebylo důležité, ale je, když podle kritérií z roku 2016 mohly plnohodnotně soutěžit čtyři výrobci BVP, kdežto nyní dva a možná jen jeden.
Perličkou pak budiž, když ve videu zazní: „Naši lidé seděli a trpělivě plánovali tři roky,“ a rovněž: „Víme, co chceme“… To se týká přípravných prací v letech 2013-2016 nebo 2016-2019? Máme si dovodit, že v prvém období se tým AČR mýlil? Nebo prostě akceptovat, že si to armáda rozmyslela?
Dostat, co chci, za každou cenu
Pak je tu ještě druhý úhel pohledu. Armáda skutečně, jak říká, „ví, co chce“ (teď). V tom případě je realitou, že ono armádou vysněné BVP nikde na světě ještě neexistuje a nejezdí. Když byste chtěli, aby ho kterýkoli z uchazečů zítra a klidně i za měsíc přivezl na cvičiště, bylo by tam jednoduše prázdno.
Vojáci jsou především bojovníci, nikoli ekonomové, neřeší bohužel, že jak dodatečný vývoj, tak omezení konkurenční soutěže, bude logicky mnohem dražší než koupit něco, co je už v jiných armádách zavedeno a odzkoušeno, sic si to tyto armády nechaly vyvinout (a zaplatily) podle jejich "víme, co chceme". A v tom je onen zakopaný pes.
Bez ohledu na to, zda Armáda ČR ví či neví, co chce, její sen po realizaci zakázky zaplatíme my občané, daňoví poplatníci. Už plánovaných padesát tři miliard je hodně peněz, šlo by za ně postavit třeba 330 km úplně nové dálnice. Pokud si za ně máme koupit BVP – a nikdo nezpochybňuje, že je to třeba – mělo by být hlavním zájmem státu, aby proběhla plnohodnotná soutěž, s kritérii, která umožní do poslední chvíle utkávat se všem čtyřem uchazečům, protože jedině tak může mít občan jistotu, že výsledná cena bude ekonomicky efektivní.
Pokud ale armáda svým sebejistým přístupem „víme co chceme a nemluvte nám do toho“ dosáhne, že hned v úvodu vyšachuje několik účastníků tendru, máme jedinou jistotu – to co koupíme, bude pekelně drahé, resp. prodraží se. Vlastně bude úplně jedno, jestli se to jmenuje ASCOD 2, CV-90, LYNX, PUMA či zda to má osádkou věž anebo věž bez osádky.
