KZP AZ pohledem ženy – 3. týden „Střeleb není nikdy dost“
V rámci šestitýdenního kurzu základní přípravy AZ, který právě probíhá ve Vyškově, vám přinášíme osobní zkušenosti jedné z účastnic kurzu. Předchozí týdny KZP AZ pohledem ženy můžete shlédnout zde a zde.
Foto: Osobní zkušenosti jedné z účastnic kurzu KZP přímo z první ruky
Slečna H. - 3.týden KZP AZ
Po týdnu Vás opět zdravím :) Tento nezačal pro některé zrovna nejlíp, pro většinu z nás ale naštěstí ano :) Detaily a technická data máte k dispozici v článcích od chlapů z čety, já se na to kouknu z jiného pohledu.
Začalo to v pondělí ráno, přesunem na vzdálenější střelnici (cca 12 km) - tu vzdálenost instruktoři během cesty tak nějak měnili, takže, kdo nekoukl do mapy, netušil....a do kopce..a s „vakem na zmije". Padla pádná poznámka: „Toho, kdo ty po... bágly vymyslel, bych zabil..." měla i pokračování, které je nepublikovatelné:) . Ano, i já jsem ten „slabší kus", co odpadal, jak nás trefně nazval „silnější kus":) Začaly mi brnět a necitlivět nohy a ruce, pravá ruka úplně natekla a cit jsem do ní dostala až po hodině na střelnici. Bágl mi větší část cesty nesli kluci, tímto jim ještě jednou moc děkuji. Vědí, že u mě mají minimálně pivo. Osobně to vidím na něco říznějšího :)
Dost mě to rozhodilo, protože, sice po rovině, ale přesuny, i noční, jsem v rámci přípravy chodila i s třiceti kily, nejdelší 20 km s dvaceti na hrbu. Nechápu vůbec, že jsem byla „Out of Order". A to už začíná šrotovat v hlavě, a to nechcete. Naštěstí Vás nenechají v klidu, tak to v tom kalupu hodíte za hlavu.
Co se týká střeleb, nikdy jich nebude dost. To Vám řekne i instruktor ZERO :) Pistole vz. 82 – říkám jí Mrcha zákeřná. To bude ořech. V civilu jsem střílela jen z Gločka 19 a ten má delší hlaveň. Jak trefně podotkl instruktor, krom „pacenek" je to částečně i délkou hlavně a poradil, kam mířit.
Foto: Pistole vz. 82 – říkám jí Mrcha zákeřná
Navečer nás odvezli na místo, kde jsme měli budovat přístřešky a maskovat je. Při nalézání na Tatru jsem se fest třískla do kolena, ale dobrý. Přístřešek se nám povedl moc. Když se dají dohromady chlapi a ženský, ne vždy to musí skončit katastrofou! V okolí jsme nastražili pasti z gumicuků a kamuflovali je zelení, kvůli případné noční návštěvě, která by mohla zcizit BRENy a ráno nám dát „KIRIS". Zvažovali jsme spát s mazlíky (BREN) ve spacácíchJ Nakonec byl klid. Pro mě do tří do rána. Ozvalo se koleno a na nástupu už bylo jasný. Instruktor zavelel OŠETŘOVNA a byla jsem jasná celá. Jak jsem ukecaná, došla mi řeč. Naštěstí už je to cajk, sem tam to cítím, ale „zamotalo to šišku".
Píšu to proto, ať se připravíte na to, že sedíte s úlevama na baráku, Vaše četa se vrací z přežití náročným přesunem, zmoklí, vyřízení a Vy si hačáte. Nepřeju vám to. Chtělo se mi bulet, že jsem nebyla s nima, i jsem se styděla. A naštvaná, že jsem přišla o spojovací, taktiku, maskování, odtah zraněného, přesun dle mapy na základě gridů.
V noci po stráži u zbraní, jsem nespala a čučela na obrázek od neteře na zdi a „rovnala si to v hlavě". A pak spala hodinu, takže další den byl zajímavý :) Nastal menší zlom v chování kolegů, s některými jsme se shodli, že se začínají projevovat individuality, určité vlastnosti a ambice, co se má tmelit, se tmelí, a naopak. Psycholog pozorovatel by si tu přišel na své :)
Další poznatek je, že i se strhlými puchýři se dá docela běhat. Pro mě to je pozitivní zjištění :). Jen ten rozběh trvá, a pak zas není síla doběhnout četu. Tak jedu celý víkend na hemagelu a nejsem zdaleka jediná. Čert vem paty, jsou tu lidi, co řeší kotníky atd., to je mnohem horší a zásadnější. Fakt investujte do dražších náplastí. Drží na noze a loupou se, až se rána hojí. Někdo na ně nadává, mě a kolegyňce pomohly.
Píšu dnes vážně, ale sranda je tu pořád. Třeba, když si někdo nekvalitně naaranžuje „Krtkův rýček" do batohu a při povelech „vlevo a vpravo vbok" likviduje bratry a sestry ve zbrani. My ty „hadí tance" jak všichni uhýbají, vidíme zezadu a stojí to za to. A čím větší únava, tím častější záchvaty smíchu. Ten některé přešel, při pohledu na rozvrh na příští týden... Překážková dráha :)
Co na mě zapůsobilo z posledních dvou dnů nejvíc, byl nácvik loupání v šachovnici při nástřelu z dvanácté , se samopaly vz.58 a dvěma zásobníky po 15ti nábojích. I čtyři plné by byly málo a zde jsou VELICE na místě zkušenosti našich instruktorů z misí. I při šetření municí (že nepálíte dávky a shootíte po jedné ráně), odhaduju, že při cca 15 ti vojácích, bychom vydrželi 20 minut, možná ani to ne, pokud bychom se nestahovali rychleji. Byla jsem napomenuta kolegy, když jsem chtěla ještě po třetí během hodiny ukázat postup loupání v šachovnici. Nebylo to pro mě, teorii znám od profesionálů už z dřívějška co se týká tohoto. Tušila jsem, kde se to splete a taky že ano. Ale napoprvé to nemůže být perfektní a díky často seknutým zbraním se pořád řvalo „závada" a jednotka tak poznala, co minimálně může zkomplikovat situaci. Toto chce fakt drilovat donekonečna. A je na vše moc málo času.
I na jídlo. Ještě chvíli a budeme to do sebe bagrovat jako mariňáci v americkým filmu :)
Chci touto cestou všem z roty říct. „Obdivuju Vás a vážím si Vás." I když Vás neznám všechny.
Ještě jeden tip. Než sem půjdete, zkuste se naučit dva články "Voják je zejména povinen" a „Voják je povinen" Budete mít ušetřenou spoustu času na učení jiných věcí a míň stresu, bo tyto „básně" se velice špatně učíJ
Přeji hezký zbytek víkendu, a protože vím, že to čtou i „naši" a největší boj vede vždycky člověk sám se sebou.... Jedna krátká větička – zazněla ve filmu „Na život a na smrt" – operace Red Wings... Never end the Fight ." .
Skuteční „frajtři" se teď asi smějí. Ne. Ti skuteční chápou... My s těmi boji teprve začínáme a kdo půjde dál, i k profi, tak ví, že budou těžší a těžší.
