My jsme připraveni! - rozhovor s předsedou Branných oddílů České republiky z.s.
Právě před rokem jsme uveřejnili rozhovor s ředitelem Centra branných aktivit (CBA), což je organizace, kterou lze považovat za průkopníka v obnovování branné přípravy dětí a mládeže. Řeč byla mimo jiné o tom, že pro podobné spolky chybí nějaká zastřešující organizace. Nu a CBA tedy vytvořilo Branné oddíly ČR (www.jsmepripraveni.cz). Pojďme si je představit.
Jak se za ten rok posunul váš projekt pro obnovu branné přípravy mládeže?
Především je nutné říct, že jsme se při budování zastřešující organizace začali raději spoléhat na své vlastní síly. A podle mne i mých kolegů je to spíše ku prospěchu věci. Přestali jsme čekat na „zázrak“ v podobě existence instituce či alespoň spolku, ke kterému se můžeme s našimi aktivitami připojit. Neskromně řečeno - zjistili jsme, že v oblasti reálné branné přípravy dětí a mládeže máme alespoň v naší republice asi nejrozsáhlejší zkušenosti. Proto jsme se rozhodli spolek organizující a zastřešující branné aktivity vlastními silami založit. Je těžké a složité být průkopníkem, ale čekat se založenýma rukama, až někdo za nás někdy v daleké budoucnosti vyšlape cestičku, je asi ta horší možnost.
V nedávné době ministr obrany reagoval na zpřísnění pro držitele zbraní ze strany EU právě možností založení branných spolků – není to vstřícný krok i vaším směrem?
Tyto proklamace o vzniku branných spolků jsme samozřejmě zaregistrovali. Je dobře, že se tímto směrem MO začíná orientovat. Možná to ale nyní slouží jen k tomu, aby se pod branné spolky „schovali“ nejrůznější držitelé zbraní. K práci s dětmi a mládeží a jejich branné výchově formou branných spolků nepadlo z MO zatím jediné slovo.
Nepostačuje pro úkoly branné přípravy mládeže projekt Příprava občanů k obraně státu (POKOS)?
Samozřejmě tu je projekt POKOS, díky za něj. Ale dnes přestává platit – jak se říká u nás militaristů – „nemusí pršet, stačí, když kape“. Při bližším pohledu je zřejmé, že POKOS slouží především pro prezentaci armády a vzdělávání několika desítek aktivních pedagogů, nikoliv pro reálnou přípravu obyvatel na nejrůznější krizové stavy, nemluvě o případném ozbrojeném konfliktu. Rozsah projektu POKOS je v současnosti velmi omezený – několik desítek navštívených škol ročně, stejně tak počet proškolených pedagogů. Dosah projektu je prostě malý, krátkodobý a bez zpětné vazby. Chcete čísla? V ČR je 3 500 škol, POKOS obsáhne sotva stovku z nich, je zde 60 až 70 tisíc žáků v každém ročníku – prezentace POKOS si ročně vyslechne celkem asi 6000 žáků. Co si zapamatují z jednoho dne?
Jaká je tedy podle vás řešení?
Neobjevovat Ameriku, ale napodobit a zmodernizovat, co už tady někdy existovalo. Od počátků existence státu tady byly organizace, které se zabývaly brannou přípravou, tj. přípravou na jeho obranu. Není třeba chodit do starověké Sparty – stačí znát historii Sokola nebo Junáka - Skautu. Dnes tolik zatracovaný Pionýr a Svazarm, vždyť to byl vrchol organizace dětí a mládeže pro výchovu k obraně státu. Není v tom žádný obdiv ani chvála – to je prostě fakt. V kombinaci s výchovou k vlastenectví ve škole a s příkladem od rodičů či prarodičů to byl základ výchovy občana. Dnes je situace v tomto ohledu naprosto zoufalá, ale aspoň už je snaha – ze strany státu – s tím něco dělat. Náš úkol je jasný – vrátit se zpět na stromy a začít od počátku budovat to, co bylo několik desetiletí zanedbáváno.
A vy si myslíte, že na tento úkol budete stačit?
Sami rozhodně ne, podpora státu a jeho institucí je nezbytná. Navíc v oblasti branného čili vojenského výcviku, ve které má stát právem absolutní pravomoc. Je zřejmé, že spolků majících za cíl brannou přípravu je v různých podobách po republice mnoho, ale mnohé z nich jsou jen podivnými polovojenskými milicemi bez jakékoliv kontroly. A to je špatně i pro nás, nechceme být s nimi v jednom pytli. Naším zájmem je být příkladem pro ostatní – vytvořit dobře a bez chyby fungující organizaci, která bude nakloněna spolupracovat a doplňovat stávající snahy ministerstva školství, obrany či vnitra.
Jak toho chcete dosáhnout?
Je několik pilířů, na kterých se musí stavět. Především mít jasně a zcela demokraticky vytvořenou strukturu, která je dána stanovami spolku. To je základ pro všechny příchozí – ví, jaký máme cíl, kdo rozhoduje, jak a kdy se volí a jaká jsou členská práva i povinnosti. Samozřejmě je jasně dáno, jak se zakládají oddíly a co musí jejich vedoucí umět. To je další pilíř – mít jasně daná pravidla a požadavky pro vedoucí a instruktory. Jejich kvalifikace by měla odpovídat úrovni vzdělání pedagogických pracovníků volnočasových aktivit stejně jako je tomu u Domů dětí a mládeže. Navíc musí být doplněna o specifické školení v oblasti branných aktivit, bezpečnosti se zbraněmi a s jejich výcvikem. Proto máme pro naše instruktory kurz certifikovaný MŠMT „Vedoucí branných oddílů“.
S tím souvisí i další pilíř – bezpečnost a odpovědnost. Při naší práci ve velkém rozsahu využíváme zbraně, ať už na střelnicích nebo při výcviku taktiky. Navíc je to práce s dětmi, což nás zavazuje k ještě větší pečlivosti – získané návyky jim zůstanou po celý zbytek života a jakákoliv chyba může být téměř neodstranitelná. Zároveň musí být přístup k dětem citlivý – nemyslím jen ty menší kolem 11 či 12 let, ale i ty starší, kteří prochází obdobím dospívání – s těmi je to mnohdy horší. Naši vedoucí musí mít kurz pedagogického minima a samozřejmě doklad o způsobilosti pro práci s dětmi. Naprostou a zásadní věcí je čistý trestní rejstřík.
Máme odborně a znalecky zpracovány jedny z nejpodrobnějších směrnic bezpečnosti práce a organizace branných aktivit. Samozřejmě máme sjednáno i pojištění odpovědnosti organizace a vedoucích i úrazové pojištění členů a účastníků našich aktivit. O směrnicích k jednotnosti ústroje, loga organizace, hodnostním žebříčku, formalit jako je „Bojový deník oddílu“ či přihlášek snad nemusím mluvit. Hodně práce a úsilí zabralo také zpracování webových stránek s možností připojení prezentací a aktualit ze všech oddílů.
Zmínil jste děti od 11 let? Není taková „výchova“ pro tak malé děti zbytečná? Není lepší s tím počkat do pozdějšího věku?
Ve skutečnosti je to ještě dříve, příměstské tábory a Akademie je pro děti od 9 let. Jistě, můžeme s tím „počkat“ do 18 let a pak je může stát povolat nebo spíše „naverbovat“ do armády – benefitů, výhod a lákadel, jako je třeba dobrodružství, má armáda určitě víc než obyčejný zaměstnavatel. Co získáme? Někdy borce a někdy, s prominutím, blbce. Nevíme, kdo přijde, na jaké úrovni bude, jakou má motivaci a zda bude schopen zvládnout výcvik i vojenskou praxi.
Povolání vojáka je snad nejnáročnější profesí ze všech. Nebudu ani popisovat, co vše musí výborný voják umět a znát. Největší význam má samozřejmě morálka. U vojáků platí, že morálku si za plat nekoupíte, tu musíte prostě mít. Výše platu možná rozhoduje o kariéře, ale ve válce je nepodstatná. Tam rozhoduje jen vnitřní motivace. A k ní je nejdůležitější mít přesvědčení, že stojíte na správné straně a konáte pro dobro svoje, své rodiny a především svých dětí. A samozřejmě i pro dobro všech vašich přátel, ale též obyčejných a vám neznámých příslušníků svého národa, za zachování své vlasti a její kultury.
Jenže tohoto přesvědčení lze docílit jen soustavnou výchovou od dětství. Nestačí odříkat slova přísahy. A obětovat se a nasadit život také nestačí – dobrý voják musí umět kvalitně bojovat a zničit nepřítele. Naučit se tomu všemu a navíc mít vlastenecké přesvědčení netrvá půl roku, rok ani dva. A řekl bych, že skutečně kvalitní voják se učí celý život. U profesionálního sportovce nikdo nepochybuje o nutnosti začít s tréninkem v útlém věku třeba od 6 let. Profesionální voják má začínat v 18 letech?
Takže chcete něco jako SVAZARM a Pionýr?
Skoro jsem se urazil, ale budiž – třeba jako oni , jenže určitě ne s tím co znamenali z ideového hlediska tehdejší společnosti. Armáda je v našem státě nepolitická, takže i všechny polovojenské organizace (branné, chcete-li) musí a mají být nepolitické. Něco jiného je systém práce. Když tyto organizace očistíme od nánosu ideologie, tak pracovaly dobře – od základních škol, přes střední a vysoké školy zajišťoval tento systém přísun dobře proškolených a připravených lidí. Vše završila základní vojenská služba. Efektivitu snižovala jen neochota a nutnost absolvovat tuto životní etapu u těch, kteří ji z nejrůznějších důvodů nechtěli.
To je i současné téma: co říkáte na obnovu povinné vojenské služby?
Cesta do pekla je vždy dlážděna dobrými úmysly. To je asi i tento případ. Možná by nebylo od věci vyzpovídat nějakého příslušníka vojenské policie z let, kdy sloužili poslední odvedení záložáci. Nezájem, šikana, drogy, alkoholismus, přestupky proti kázni atd. byly na denním pořádku. To chce nyní někdo opakovat? Není lepší soustředit se na ty, kteří se chtějí dobrovolně a z vlastního přesvědčení účastnit vojenského výcviku? A ještě lépe – není nejlepší cílevědomá výchova od školních lavic?
A faktem je, že vysoká odchodovost, neboli „odpad“ ze střední či vysoké školy vojenského zaměření, nebo jen základního výcviku je způsobena pouze nedostatkem odhodlání sloužit v armádě. Pokud by na ně nastupovali ti, pro které je hlavní motivací a cílem služba vlasti, navíc s tím, že by již část základního výcviku měli dávno za sebou, tak by si armáda ušetřila mnoho námahy a zbytečně vynaložených prostředků.
Letní dětský tábor CBA
Vraťme se k vám. Jaké tedy máte plány do tohoto roku?
V první řadě musíme dokončit „legislativní“ záležitosti. Říkám tomu papírová válka a je to opravdu úmorné, je to otrava, ale je to nutné. Mám na mysli dokončit tvorbu prezentací pro instituce – úřady, školy nebo firmy. A samozřejmě je také využít. Pak je třeba dokončit osnovy a obsah všech školení pro instruktory a zařídit jejich certifikace, vylepšit metodiku pro výcvik (ta nebude hotová asi nikdy -mění se co dva roky), vytvořit směrnice pro vedení účetnictví oddílů, pravidla pro jejich výsledovky a výroční zprávy, zpracovat žádosti o dotace, dary atd. Pak je tu ta radostnější část – tvorba a zakládání jednotlivých oddílů, vymýšlení a pořádání akcí, táborů, výprav.
Do konce tohoto roku chceme mít založeny oddíly u nás v regionu – počítáme s pěti existujícími oddíly, které již mají své dlouholeté vedoucí a členskou základnu. Na jejich zkušenostech můžeme stavět dalších asi pět a možná i víc oddílů. Důležité bude zejména získat a včas vyškolit oddílové vedoucí a instruktory. Snad se to s podporou našeho kraje a obcí, kde oddíly zakládáme, podaří. Celkem bychom chtěli mít do jednoho roku více jak deset oddílů s víc jak 20 členy v každém. Myslím, že to není nereálné a pokud se to povede, můžeme pokračovat dál. Jestli ne, tak bude nutné napravit chyby a zkoušet to znovu a znovu. A samozřejmě organizovat akce pro naše kluky a holky – branné soutěže, výpravy do přírody, taktické výcviky, letní vojenské tábory i tábory příměstské.
Máte ještě nějaký postřeh nebo vzkaz na závěr?
Bylo by toho určitě ještě hodně, ale především chci poděkovat. Nechci, aby z toho bylo nějaké klišé, tak začnu trochu netradičně: Chci poděkovat všem, co nám něco naslibovali a vykašlali se na to hned jak to slíbili, také těm, kteří zcela záměrně využili našich upřímných snah ke svým sobeckým cílům i těm, kteří se na nás chtěli obohatit a pak sabotovali naše úsilí. Díky jim jsme dnes tam, kde chceme být. Máme organizaci, kde jsou lidé, kteří si navzájem důvěřují a táhnou za jeden provaz. A myslím tím i všechny, kteří nám pomáhají a bez jejichž podpory by to vše bylo mnohem těžší – nebudu je jmenovat, je jich hodně a nerad bych na někoho zapomněl.
Ještě asi drobnou poznámku. Naše oddíly nesou jména lidí, kteří se narodili a vyrůstali v našem kraji, v našich obcích a městech, a kteří měli společnou jednu věc – když se lámal chleba a národu šlo o krk, tak pro něj dali hlavu na špalek. Dnes lidé chodí po ulicích, která nesou jména hrdinů, ale neznají je. Pro nás jsou vzorem, my je známe a my na ně nezapomeneme. Nést jejich jméno je pro nás čest.
My jsme, stejně jako byli oni, připraveni! Pro více informací navštivte www.jsmepripraveni.cz.
