Názor: Proč nemocnice nechtějí přebírat pacienty záchranky? | OzbrojeneSlozky.cz

Už několik měsíců nadzvedávají veřejnost informace o pacientech, které od pražské záchranky nechtějí převzít oslovené nemocnice. Nic ale není černobílé, dovolte mi vylýčit a analyzovat vlastní zkušenost…

Jedné noci mě probudilo silné pálení pod hrudní kostí. Můj neklid probral i partnera, který po krátkém váhání vytočil záchrannou službu. Žádali jsme o konzultaci, která nám pochopitelně poskytnuta nebyla s odůvodněním, že můj stav musí posoudit lékař. Sami dojet na pohotovost jsme nemohli, protože jsme večer vypili láhev vína. Ale to bylo irelevantní, protože operátorka vydala pokyn, nechť jsem v klidu a vyčkám příjezdu záchranky.

Foto: Operátoři ZZS si nemohou provádět diagnózy po telefonu (zdroj: ZZSHMP.CZ)

Tento moment podtrhněme – žádné diagnózy po telefonu a žádná snaha o samodopravu. Je to zcela logické – operátor na dálku nepozná (natož sám pacient), zda subjektivní potíže vyvolává infarkt nebo jen žaludek vyvrhující své kyseliny na stěnu jícnu. Žijeme ve společnosti, kdy za zanedbání zdravotní péče hrozí zákaz povolání, podmínka až vězení, především ale vysoká odškodnění (zvláště po novelizaci občanského zákoníku). 

Do pěti minut dorazila sanitka, na místě mi bylo naměřeno EKG. Přítomni byli jen záchranáři, nikoli lékař, EKG ovšem i pro ně bylo průkazně v pořádku, stejně tak saturace krve kyslíkem. A mně se navíc začalo ulevovat, takže jsem navrhla, že se vrátím do postele a k lékaři zajdu až ráno. To se záchranářům a pochopitelně ani vylekanému příteli nelíbilo a trvali na převozu do nemocnice. Opět je zde pozitivní motivace – nic nezanedbat, nepokazit.

Je třeba podotknout, že na Vinohradech mě ihned přijali, měli totiž zrovna prázdnou internu a nahlášené to pálení za hrudní kostí. Během deseti minut mi natočili znovu EKG, změřili tlak, odebrali krev a nabídli zkusit lék na pálení žáhy. Za dalších dvacet minut tak bylo zřejmé, v čem byl problém, nicméně další tři hodiny mě nechali v čekárně kvůli výsledkům krevního vyšetření. Chtěli jistotu. Mezitím mi vystavili předpis na žaludeční léky a zprávu pro obvodní lékařku.

Obsadila jsem záchranku, zaměstnala lékaře, zaplatila regulační poplatek a zpáteční taxík zbytečně? Měla jsem přirozeně výčitky a trochu zlost sama na sebe. Ke všemu jako člověk poměrně zběhlý ve znalostech první pomoci. Jenže to bylo paradoxně hlavním spouštěcím motorem – v televizi, v novinách, na přednáškách nám laikům intenzivně opakují, jakých příznaků nabývá srdeční infarkt (mrtvice, borelióza, stafylokoková infekce… doplňte si sami), a apelují, jak důležitý je rychlý převoz do nemocnice.

Foto: Masivní osvěta zachraňuje životy a současně v lidech posiluje strach z příznaků obtíží (zdroj: ARMY.CZ)

Ostatně moje matka se nedávno pohoršovala, že na pohotovost dorazila slečna kvůli zarudnutí kůže po štípnutí hmyzem, k němuž došlo jen o pár hodin dříve, pročež kožní reakce byla zcela přirozená. Pokud pomineme možnost, že pacientka věděla, že trpí alergií a hrozilo by jí skutečně nějaké riziko, musíme přijmout i hypotézu, že se zkrátka polekala „jen tak“ (resp. třeba po zhlédnutí nějaké výstražné reportáže o následcích zánětu mozkových blan). 

A tak se přirozeně stává, že záchranky vyjíždějí zbytečně, že na pohotovostech nemocnic přibývá pacientů, kteří pomoc lékaře, natož nemocniční péči, vlastně nepotřebují. Na jedné straně díky tomu Česká republika dosahuje vynikajících výsledků, zvláště v léčbě onoho infarktu. Co jsou potom třeba i desítky zbytečných výjezdů ve srovnání s životem jednoho zachráněného? Na straně druhé jsou nemocnice přetíženy.

Je patrně nepoměr mezi financováním zdravotní záchranné služby a oddělení pro příjem pacientů v nemocnicích. Zatímco záchranka – hovořím o té pražské, s níž mám zkušeností už mnoho – je v posledních letech dimenzována na bleskurychlé příjezdy k pacientům i po nárůstu volání, nemocnice či spíše jejich zřizovatelé zaspali. A tak jen dvě pražské nemocnice se mohou pochlubit tzv. Emergency, kterou od 90. let známe ze stejnojmenného amerického seriálu, a kde dochází k prvotnímu ošetření a roztřídění pacientů.

Foto: Koncept Emergency znají čeští diváci dvacet let - narozdíl o našich nemocnic (zdroj: THEGUARDIAN.COM)

Tam, kde tuto „vymoženost“ dosud nemají, dochází ke kuriózním situacím. Pacienti jsou ze záchranky leckdy vysazení na zcela jiném oddělení, než jehož péči potřebují. V pavilónových nemocničních areálech jako Krč a Vinohrady pak čekají (mnohdy nedůstojně) na nosítkách či ve vozíku na chodbě, než se uvolní postarší interní sanitka, která je převeze do dalšího pavilonu, a to třeba i na několikrát, než je stanovena správná diagnóza. 

Foto: Jednou ze dvou pražských nemocnice s Emergency je střešovická ÚVN (zdroj ARMY.CZ) 

Jisté znechucení lékařů z kolování pacientů, kteří k nim nepatří, pak patrně stojí za odmítáním nemocnic pacienty s nejasnou diagnózou od záchranky vůbec přijímat. Že to může mít fatální následky, je nasnadě. Přestože můžeme tyto nemocnice chápat, je třeba trvat na tom, aby držely krok s dobou. A to včetně toho, že ji charakterizuje větší závislosti občanů na lékařské péči pramenící z jejich větší obavy o vlastní zdraví. Zbytečný telefonát na záchranku je od šprýmujících dětí, nikoli od člověka, kterého vyděsí zdravotní obtíže natolik, že se odhodlá vytočit 155.

Pokud by někdo namítl, že lidé by měli být uvědomělejší a méně „měkcí“, pak říkám ne. To bývali dříve a tomu odpovídala i jejich úmrtnost. Byla bych ovšem ráda, aby spor záchranky a nemocnic nebyl politizován (blíží se komunální a senátní volby, v nichž je šéf ZZS Praha angažován), nýbrž byl řešen. Adaptací nemocnic na potřeby společnosti.  

Foto: Ředitel ZZS Praha David Schwarz diskusi o problému rozpoutal (zdroj: METRO.CZ)