Válka světů, aneb šíření paniky: Po 77 letech stále aktuální?
Chtěla jsem po delší době reflektovat, jak se vyvíjí panika z IS, potažmo z Ruska, v našem veřejném prostoru. Pak jsem si ale vzpomněla na vynikající studii, která dávno popsala okolnosti a mechanismy vzniku a šíření tohoto jevu, přičemž je celkem jedno, co/kdo je oním bubákem, kvůli němuž část lidí vyšiluje…
Vše to začalo na Halloween 30. října v roce 1938. Rozhlasová stanice CBS odvysílala hru podle novely Orsona Wellese Válka světů. Ačkoli před začátkem vysílání moderátor upozornil, že se jedná o rádiovou dramatizaci, téměř milión amerických posluchačů byl vystrašen a tisíce posluchačů dokonce propadly panice. Proč? Na Zemi přistáli Marťané, zničili veškeré vojenské obranné systémy a chystali se zničit naši civilizaci jedovatým plynem. Předseda Federální komunikační komise označil později program jako politováníhodný.
Jistý Hadley Cantril (žil v letech 1907 – 1969, založil Kancelář pro výzkumy veřejného mínění při Universitě v Princetownu a byl předsedou Institutu pro mezinárodní sociální výzkum) dokázal krátce po celé události zrealizovat studii, jejíž výsledky byly publikovány roku 1940 pod názvem Invaze z Marzu s podtitulem Studie psychologie paniky. Zařadila se do klasických sociologických výzkumů.
Cantril se domníval, že situace z roku 1938 by se klidně mohla opakovat. Jistě lze namítnou, že lidské vnímání, zejména odlišování fikce a reality pokročilo. Cantril ale v jednom z dalších vydání své studie z roku 1966 (bezmála tři dekády po události) tvrdí, že podobná panika by nejen mohla vypuknout znovu, ale dokonce v ještě větším rozsahu: „Od Halloweenu 1938 jsme mohli pozorovat vývoj atomových bomb, víme o existenci mezikontinentálních raket a jejich destruktivní síle.“ A co teprve dneska?
Unikátní zkoumání paniky
Taková událost, jakou bylo šíření paniky v roce 1938, je jedinečnou příležitostí pro vědce a výzkumníky, jak pozorovat masové chování mimo experimentální podmínky. Vědci samozřejmě nemohou tento jev předvídat, a tak záleží na jejich včasné reakci. Přitom studie z roku 1938 byla první svého druhu, která nejen včas zareagovala, ale také ke zkoumání masové paniky využila současné vědecké nástroje a metody.
Výzkumníci se potýkali se dvěma hlavními problémy. Jednak neexistovala data z jiných obdobných výzkumů, která by pak mohli srovnávat, za druhé byli limitováni finančními zdroji, a proto výzkum realizovali pouze v oblasti New Jersey. Výzkum začal týden po odvysílání inscenace a dokončen byl během tří týdnů. Na to navazovaly další problémy – nutnost zajistit zkušené tazatele a potřeba uskutečnit rozhovory co nejdříve po události.
Data získali pomocí kombinace řady kvantitativních a kvalitativních metod. Mimo dotazníkových výzkumů, z nichž jeden realizoval Americký institut veřejného mínění a druhý zadala stanice CBS, a hloubkových rozhovorů, využili výzkumníci další data. Na reakce studentů bydlících na kolejích se dotazovali ředitelů universit. Dále provedli analýzu telefonátů do rádia, na policii (v okrsku New Jersey narostlo číslo volání během vysílání pořadu o 39 %) a výstřižků z novin. U novinových zpráv se konkrétně jednalo o 12 500 článků, které vyšly během tří týdnů od odvysílání Války světů.
Co se o panice zjistilo
Cílem studie Invaze z Marsu bylo zodpovědět tři základní otázky:
- Jak velká zavládla mezi lidmi panika?
- Proč inscenace takovou paniku vyvolala?
- Jaký typ posluchačů propadl panice?
Panika má různé podoby a příčiny. Může se šířit mezi lidmi uvězněnými v hořící budově, na potápějící se lodi nebo při živelných katastrofách. Jindy je panika spojena s finančními krachy, neúrodou a podobně. Případu paniky, která zavládla po odvysílání Wellesovy hry, se podobá pouze případ z roku 1926. Tehdy BBC odvysílala fikci o útoku davů na parlament. Bylo to pár dní před generální stávkou, což posílilo věrohodnost vysílaného obsahu. Program končil tím, že dav vtrhl do BBC a přerušil její vysílání. Policie sice zaregistrovala zvýšený počet telefonátů vyděšených posluchačů, ale panika zdaleka nedosahovala rozměrů z roku 1938.
„Dlouho před tím, než vysílání skončilo, se lidé napříč Spojenými státy modlili, naříkali a snažili se zuřivě uprchnout před vražednými Marťany. Někteří běželi zachraňovat své blízké. Jiní telefonovali, aby se rozloučili nebo varovali známé, pospíchali upozornit sousedy, pátrali po informacích z novin či rádií, svolávali sanitky a vozy policie. Téměř šest miliónů lidí poslouchalo vysílání. Téměř milión z nich byl vystrašen nebo zneklidněn,“ konstatoval mimo jiné výzkumný tým.
Ještě několik týdnů po události se lidé svěřovali se svými zážitky novinám a samozřejmě také výzkumníkům. Jedna z respondentek například líčila, jak už byla s rodinou připravena utíkat schovat se do hor, když v tom jí chlapec ze sousedství přišel oznámit, že vysílání bylo fikcí. Podobné byly i příběhy dalších dotazovaných. Paniku posluchačů jistě umocnila i skutečnost, že se v Evropě schylovalo ke druhé světové válce. Proto například jedna z respondentek útok Marťanů pochopila jako vylodění Němců na amerických březích (zde srovnejte, kolik lidí včetně armádního velení nechtělo později naopak uvěřit japonskému nálet na Pearl Harbor).
Pro zodpovězení otázky na rozsah paniky bylo nutné zjistit, kolik lidí vlastně inscenaci poslouchalo. Tato otázka byla položena několika tisícům dospělých obyvatel, přičemž počet obyvatel země byl podle censu z roku 1930 75 miliónů. Toto zjišťování zajišťoval Americký institut veřejného mínění. Z dotazovaných 12 % odpovědělo, že inscenaci poslouchalo. To by znamenalo, že vysílání poslouchalo asi 9 miliónů dospělých a podle domněnek výzkumníků též několik miliónů dětí. Soukromá výzkumná agentura Hooper však zjistila, že hru poslouchaly asi jen 4 milióny lidí. Proto výzkumníci odlišné výsledky zkombinovali a uvažovali nadále o 6 miliónech posluchačů.
Americký institut veřejného mínění dále zjistil, že procento posluchačů se významně lišilo podle oblastí. Zatímco v oblasti Pacifiku to bylo kolem dvaceti procent, na jihu země jen asi osm procent. Zároveň institut zjistil, že chudší lidé byli mezi posluchači zastoupeni méně, a rozdíly mezi posluchači byly i podle věku – mezi posluchači bylo o něco více mladých lidí do třiceti let. (Dnes by mimochodem takové rozložení odpovídalo uživatelům sociálních sítí.) Rozdíly v zastoupení posluchačů podle pohlaví byly nevýznamné.
Respondenti byli dále dotazováni, zda věřili, že inscenace je realitou, a zda se v takovém případě báli. Ukázalo se, že informaci o útoku z Marsu věřilo 28 % posluchačů, z nich 70 % bylo opravdu vystrašeno a panikařilo. Výzkumníci samozřejmě museli vzít v potaz možná zkreslení. Především tendenci lidí, kteří se cítili být nachytáni, nepřiznat svůj omyl a strach – tedy mohlo jich být mnohem více. Kromě toho je možné, že někteří z respondentů od události slyšeli o inscenaci tolik informací, že pak tvrdili, že ji skutečně poslouchali, ačkoli tomu tak nebylo. Větší procento vystrašených bylo mezi obyvateli jižních oblastí, což výzkumníci zdůvodnili nižší vzdělaností (dnes bychom také řekli mediální ne/gramotností) tamních obyvatel.
Je bez debat, že rádio zaujímalo v první polovině 20. stoletní výsostné postavení mezi médii. Rozhlasový přijímač vlastnilo zhruba 90 % amerických domácností. A posluchači vysílání byli skupinou zcela odlišnou od tradičních čtenářů novin či návštěvníků kin. Milióny domácností v nejrůznějších koutech země mohly v tentýž okamžik poslouchat téže sdělení (a to jsme byli na míle daleko od dnešní globalizace médií a sociálních sítí).
Hlasatel na počátku vysílání ohlásil, že se jedná o inscenaci a předal slovo Wellesovi a hercům z Mercury Theatre. Následovala rozhlasová inscenace, která má však podobu rozhlasového vysílání. Vstupují do ní „reportéři“, „svědci“ a další, kteří informují o příchodu Marťanů. „Dramatizace měla podobu rozhlasem komentovaného sledu událostí. Byla koncipována jako tzv. „newscast style“. Využívala všech prostředků rozhlasového vysílání včetně odpočinkové hudby, mimořádných zpravodajských vstupů, rozhovorů s odborníky, oficiální prohlášení ministra vnitra k obyvatelstvu, takže pro řadu posluchačů bylo obtížné získat potřebný odstup od zprostředkovaných událostí, který by jim dovolil odlišit realitu od fikce.“
V devět hodin večer program skončil a hlasatel znovu zopakoval, že šlo o dramatizaci Wellesovy hry Války světů. Během přestávek v dalším programu rádia hlasatel znovu zopakoval, že děj inscenace byl fikcí. Jenže tomu navzdory - o realismu inscenace svědčí například následující vyjádření jednoho z posluchačů: „Věřil jsem, že Wellesova adaptace byla přerušena mimořádným zpravodajstvím.“
Především hloubkové rozhovory umožnily výzkumníkům identifikovat nejdůležitější faktory, které působily na posluchače. Jak již bylo zmíněno, program byl velmi realistický. Podle výzkumníků jeho realismus podpořila důvěra lidí v rozhlas, v autority a v popisné a detailní líčení lokalit, kde se děj odehrává. Tyto faktory ilustrují následující odpovědi respondentů: „Vždy jsem věřil, že komentátoři přinášejí ty nejlepší zprávy.“ „Uvěřil jsem vysílání, jakmile jsem uslyšel profesora z Princetownu a státní úředníky z Washingtonu.“ „Nejvíce jsem inklinoval uvěřit vysílání, když zmínili místa jako South Street a Pulaski Highway.“
Dalším faktorem, který výrazně ovlivnil tendenci posluchačů uvěřit informacím o útoku Marťanů, bylo pozdní naladění rádia. Posluchači tím pádem neslyšeli hlasatelovo upozornění, že se jedná pouze o inscenaci. Podle výzkumu CBS naladilo program později 42 % posluchačů, podle Amerického institutu veřejného mínění to bylo dokonce 62 % posluchačů. Jako příčiny pozdního puštění programu identifikovali výzkumníci jednak konec pořadu na jiné stanici a dále skutečnost, že mnozí posluchači byli na vysílání upozorněni svými blízkými či sousedy. Někteří lidé sice měli program naladěn už od počátku, ale nevěnovali mu dostatečnou pozornost a zareagovali, až když je něco zaujalo.
Výzkumníci rozdělili posluchače do čtyř kategorií:
- Ti, kteří si analyzovali časový sled události a dovtípili se, že jde o fikci.
- Ti, kteří hledali důkazy o pravdivosti či lživosti informací a zjistili, že se jedná o fikci.
- Ti, kterým se nepodařilo ověřit, že je pořad fiktivní a nadále věřili, že jde o zpravodajství.
- Ti, kteří se ani nepokusili ověřit si autenticitu vysílání.
V odhadu, kolik posluchačů patřilo do první skupiny, se závěry CBS a případové studie příliš nelišily – mohlo jít o 20 až 23 % posluchačů. U ostatních skupin se však už výsledky liší. Pro druhou skupinu je to 26 a 18 %, pro třetí je rozdíl už značný – 6 a 27 %, a stejně tak pro třetí skupinu – 48 a 32 %. I tak ale nepřehlédněte, že tedy celá třetina až polovina posluchačů se vůbec nepokusila ověřit si pravdivost přijímaných informací.
Za hlavní příčinu rozdílných reakcí posluchačů považovali výzkumníci různou schopnost kritického uvažování. Tu je však těžké operacionalizovat, a tak jako indikátor kritického myšlení použili badatelé vzdělání. Poměr těch, kteří uvěřili invazi Marťanů mezi vzdělanými a nevzdělanými posluchači odpovídal zhruba poměru 1:2. Dalším ukazatelem byl i ekonomický status. Mezi lidmi s vysokým ekonomickým statusem uvěřilo inscenaci 35 %, ve skupině se střední statusem 37 % a mezi posluchači s nízkým ekonomickým statusem 49 %.
Samozřejmě se zde objevily i výjimky. Ne všichni nevzdělaní respondenti vysílání věřili a naopak. Ukázalo se, že kritické uvažování bylo i u vzdělaných lidí potlačeno, když se například o útoku Marťanů dozvěděli od svých blízkých nebo sousedů, kteří vysílání věřili a byli vyděšení: „Volala mi moje sestra a já okamžitě dostala strach.“
Vliv na přijetí inscenace jako reality měly jednak situační charakteristiky (panikařili ostatní), jednak osobní charakteristiky jedince. Větší náchylnost uvěřit inscenaci zjistili výzkumníci u lidí v depresi, trpícími fóbiemi, inklinujícími k fatalismu, silně věřícími (dokonce nalezli úměru mezi periodicitou návštěv kostela a tendencí věřit invazi Marťanů). Proto Cantril dospěl k názoru, že „schopnost kritického uvažování není zárukou prevence paniky. Může být přebyta dalšími individuálními charakteristikami nebo emocemi vzniklými neobvyklou situací během poslechu.“
Vliv na vnímání posluchačů měl i širší společenský kontext. Jak už bylo zmíněno, v Evropě se schylovalo ke druhé světové válce: „Myslel jsem, že by to mohli být Japonci, jsou tak prohnaní.“ Svou roli sehrál i technický pokrok: „Ve světě se děje tolik věcí. Věda se rozvíjí tak rychle, že nemůžeme vědět, jak daleko jsme od uskutečnění cesty na Mars. Svět jde tak rychle kupředu, že je vše možné.“
Ponaučení?
Události z Halloweenu roku 1938 jsou bezesporu zcela unikátní. Díky pohotovosti a odbornosti výzkumníků – autorů studie Invaze z Marsu – se podařilo tyto události zmapovat a získat řadu cenných poznatků nejen pro zkoumání paniky v rámci oboru sociální psychologie, ale též pro obohacení sociologických metod novými zkušenostmi.
Vlastní vliv médií reflektuje široká škála odborných přístupů a názorů. Od počátku 20. století, kdy se tento fenomén vůbec začal zkoumat, převládaly teorie o velkém vlivu a de facto pasivní konzumaci obsahu publikem. Od tohoto přesvědčení se postupně ustupovalo, různé výzkumy dokládaly, že čtenář/posluchač/divák přistupuje k výběru a zpracování mediálního obsahu aktivně, že média jsou schopna nastolovat agendu (o čem se mluví), ale už ne to, co si člověk má myslet. To ale rozporují koncepty framingu a imprintingu či spirály mlčení, podle nichž převládající význam/názor v mediálním/politickém/veřejném prostoru vede občana, aby minimálně deklaroval, že je s ním v souladu, ne-li rovnou převzal takový všeobecný názor za svůj (prokázaný jev tzv. kognitivní disonance).
To se pak samozřejmě odráží do praktického jednání – souvisí to s Thomasovým teorémem, který říká, že definují-li lidé situace jako reálné, stávají se tyto situace reálnými ve svých důsledcích. Typickým příkladem je informace o finančních problémech banky, na jejímž základě lidé začnou z banky vybírat své úspory a zapříčiní tak bance skutečné problémy (ostatně Řekové museli banky na týden zavřít a výběry z bankomatů omezit, což by paradoxně museli udělat, i kdyby tam peníze byly). Naše vláda oproti původním záměrům nejspíše přidá peníze do rozpočtu resortu obrany (to je samozřejmě chválihodné) na základě veřejného mínění o hrozbách IS a Ruska. Najednou každý občan ví, co je halal maso a – sice to ještě na obalech v obchodech nezkoumá – pohoršuje se nad představou, že by jej měl pozřít. Atd.
Teď je ale otázkou, jak rozlišit, co je realita a co už všeobecná panika, která má sílu realitu měnit. Každé takové narušení rovnováhy se dříve či později nějak projeví. A oproti jedné rozhlasové hře z roku 1938 bohužel není na pořadu dne uvedení na pravou míru a rychlé prozření hned následujícího dne.
ZDROJE:
Cantril, H., Gaudet, H., Herzog, H. 1982. The Invasion form Mars. A Study in the Psychology of Panic. Princetown: Princetown University Press. ISBN 0-691-09399-7
Jeřábek, H. 1966. Hadley Cantril a Robert K. Merton – dva výzkumy mimořádného působení rozhlasového vysílání: „Invasion from Mars“ a „War Bond Drive“. Praha. Sociologický časopis, XXXII, 2/1996.
