Vymáhání škod na bojové technice po vojácích je likvidační, nesmyslné a nezákonné!
Úplně první případ, v němž se kdysi uplatnil Spolek VLČÍ MÁKY, se týkal vdovy a sirotka po vojákovi, který „zavinil“ nehodu s vozidlem Kajman. Podobně se armáda nyní staví k jedinému (?) „viníkovi“ nepřesné střelby z BVP. A méně mediálně akcentovaných případů tohoto ražení by se našlo více. Mají řadu společných rysů – zejména velké pochybnosti, na koho je vůbec svalováno pochybení…
Připomínka případu Jana K.
Možná si ještě vybavíte případ tragické nehody, k níž došlo při přesunu chrudimských výsadkářů na cvičení v září 2013. Po řidiči Janu K. tu zůstaly partnerka Klára a maličká Laura. Zcela bez prostředků. Další tři vojáci byli těžce zraněni, o ty se však resort obrany staral (stará dosud), protože - alespoň to - musí.
Vyšetřování dospělo k závěru, že zesnulý řidič podlehl mikrospánku, a proto je viníkem. Bránit se už nemohl. Naopak se neřešilo, že vojáci byli na cestu vysláni bez varování, nevyspalí, s nedodržením bezpečnostních přestávek, navíc Jan K. nebyl na pozici řidiče – ten tehdy nenastoupil a prostě padl prst velitele na někoho z řady.
Pokud občas sledujete dokumenty typu Letecké katastrofy, asi už máte dostatečně pod kůží dokola se opakující závěr, že příčinou byl celý soubor opomenutí a nešťastných rozhodnutí mnoha osob. To vlastně platí v životě obecně. Letecké úřady mají tu výhodu, že jsou pod ostrým dohledem a potřebují předcházet ztrátám na životech v řádu stovek při každém selhání, takže kriticky a zcela veřejně popíší událost se vším všudy, protože výsledkem už z podstaty nemůže být vymáhání miliardové škody po rodině mrtvého pilota, ale jde především o prevenci. Co velí zdravý rozum u leteckých neštěstí, nevelí si velitelé ozbrojených sil.
Tehdy armádě nebylo blbé zablokovat dědické řízení, veskrze tvořené hypotékou na byt, nárokováním milionového dluhu za poškozené vozidlo Kajman, a sice na Lauře, která ještě ani neuměla mluvit! Její maminka Klára nemohla ani platit hypotéku, natož ještě čekat odškodné z pozice vdovy, protože byla jenom přítelkyně (viz tento nedávný dokument ČT).
Pomoc iniciovali kolegové zesnulého Jana K. To samo už svědčí o mnohém – o obrovské solidaritě mezi vojáky a zodpovědnosti vůči jiným vojenským rodinám, které se dříve třeba ani neznaly, jakož i jejich přesvědčení o kolegově nevině (veskrze se podivovali, jak vyvázla z jejich pohledu za neštěstí zodpovědná osoba - "uklizena" na vyšší pozici). Díky spoustě dobrých lidí a spoustě akcí se tehdy podařilo udržet Kláru a Lauru nad vodou. Jeden by si pomyslel, že z takové prekérní situace se poučí především armáda.
Případ Marcela Kulišťáka
Jenže v květnu 2016 se stala jiná vojenská nehoda, která předchozí scénář v celé jeho absurditě kopíruje. Jedno z BVP na nočních střelbách zůstalo kvůli technické závadě pozadu. Když pak zahájilo střelbu, zasáhlo jiný vůz, v němž byli velmi těžce zraněni dva vojáci.
K soudu pak předstoupili řidič vozu, střelec a řídící střeleb. Pouze první, Marcel Kulišťák, byl nakonec shledán vinným z nedbalostního trestného činu. A odsouzen k roční podmínce, což – pokud by byl opravdu jediný a hlavní viník – bychom museli považovat za směšně nízký trest.
Je ovšem veřejným tajemstvím, že české soudy k takovým rozsudkům přistupují v případech, kdy o vině zdaleka nejsou přesvědčeny (zásada „v případě pochybností ve prospěch obžalovaných“ v našem soudnictví fatálně absentuje), ale snaží se alibisticky vyhovět nějaké poptávce. Asi netřeba dodávat, že když takto dají vlkovi nažrat, koza ve skutečnosti celá nezůstane, protože i „blbá“ podmínka obrací slušnému člověku život naruby…
V případě Marcela Kulišťáka zvláště tím, že se tak otevřela vrátka, aby po něm armáda nárokovala způsobenou škodu. Kromě škod na BVP po něm chce i podíl za léčení zraněných kolegů, takže ho do dalšího života hodlá vyslat s dluhem 2,2 milionu korun!
Armáda přitom dříve přiznala, že šlo pro střelce i velitele vozu o první takové cvičení, původně dokonce považovala událost za nešťastnou náhodu. Bohužel žijeme v systému, který pojem „nešťastná náhoda“ neuznává a za každou cenu se vždy hledá viník. Ke všemu nepracuje s rozdělením zavinění mezi více osob podle skutečného rozsahu nakupených selhání. Přitom je nasnadě, že nebylo porušeno jen jedno bezpečnostní pravidlo a musely selhat všechny dostupné kontrolní mechanismy.
O tom, že naše armáda disponuje zastaralými, na dnešním bojišti nepoužitelnými BVP, se ví „dloouuho“. Jakož i to, že jsou tzv. kanibalizovány (berou se součástky z jednoho do druhého). V jednom nefunguje to, v jiném zas ono. Posaďte tam začínající vojáky, kteří chtějí splniti zadání, a neštěstí je na světě. Vlastně by měli u soudu stát ti, kdo do toho šrotu velí jiným nastoupit, ale to by byl jiný příběh…
Poslední soud argumentoval vylíčením průběhu události tak, že Kulišťákovo vozidlo se pro technickou závadu zdrželo, a proto nemělo zahájit palbu, zatímco ostatní BVP již byla před ním. Marel Kulišťák však líčí průběh takto:
"Chyba nebyla v tom, že by naše vozidlo zůstalo pozadu. Technickou závadu jsme sice měli a řešili, ale ve skutečnosti byl vydán rozkaz stát a střílet z místa, který já jako jediný uposlechl, zatímco další dvě vozidla ho asi nezachytila, a pokračovala v jízdě."
Subjektivní postřeh: Z doby, kdy jsem pracovala pro Ministerstvo obrany, mi utkvělo v hlavě mnoho věcí, avšak celý život si budu pamatovat ty, u nichž prostě člověku zůstane rozum stát. Jednou z nich je, když na návštěvě podobných střeleb byly utrhané kabely a poškozené kontektory pro připojení tankistické "helmy" k radiostanici. Nevím, jaký byl stav v osudných BVP, ale stejně pravděpodobné je, že s ohledem na stav tzv. morálně zastaralé techniky v AČR mohl pokyn slyšet špatně i jen Kulišťák, anebo všichni a každý jinak, takže je s podivem, že civilní soud si troufá rozhodovat, kdo se ne/přeslechl, ne/pochyboval o tom, co slyšel, resp. spoléhal, že třeba rozuměl jasně atd.
Kdo zodpovídá za škody ozbrojených sil?
Bez ohledu na to, čím si kdo kryl u soudu záda, tak advokát Marcela Kulišťáka poznamenal jinou věc:
„Právní předpisy mluví jasně. Za škodu způsobenou činností ozbrojených sil nebo vojáky odpovídá stát.“ (odkaz)
Abychom byli úplně přesní, dle § 43 Zákona 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, odst. 4): "Za škodu způsobenou ozbrojenými silami nebo vojákem v souvislosti s plněním úkolů stanovených tímto zákonem odpovídá stát; to neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala." Dle § 9 tamtéž: "Základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení." Co jiného tedy asi voják na cvičení dělá? Kdo jiný než stát za to asi odpovídá?
TAKŽE JAK JE MOŽNÉ, ŽE SE NAPROSTO PROTI ZNĚNÍ I DUCHU ZÁKONA PO VOJÁKOVI VYMÁHÁ NĚJAKÁ ŠKODA?!
A tím se dostáváme k jádru obou těch příběhů, jakož i desítek jiných, které neměly tak strašlivé následky (takže „viníky“ stály „jen“ desítky tisíc), kdy absolutně nedává smysl, aby daný druh škod byl po vojácích vymáhán.
Žádná pojišťovna na světě na to vojáka nepojistí
Myslíte, že si piloti ČSA sjednávají pojistky pro případ, že utopí v moři Boeing? Kdo by jim to dal?! Jistě, asi jste už při sjednávání tzv. pojistky na blbost, cestovního pojištění nebo povinného ručení slyšeli dotaz, zda to chcete na 5, 15 nebo 30 milionů korun. Existuje obor pojistná matematika, který zkalkuluje, že je to tak nepravděpodobné, že v kombinaci s počtem pojištěných se pojišťovně vyplatí to riziko nést (a pak to stejně svést na výjimky). Pojištění na škody způsobené zaměstnavateli se na služební poměr prakticky nevztahuje, navíc i moji civilní kolegové z Ministerstva obrany se divili, když jim nekrylo promáčknutý blatník na referentském vozu – to proto, že pojišťovna požaduje povinné ručení, které MO nemělo.
Další zákonná ochrana, kterou všichni známe, je možnost nárokovat po zaměstnanci škodu jen do 4,5 násobku jeho platu (na tu se osobně může pojistit). To zaměstnavatel i pojišťovna snadno obejdou, pokud na „viníka“ padne trestněprávní odpovědnost (ekvivalentem je řízení pod vlivem, kdy vás pak nekryje povinné ručení). Mimochodem, vsuvka pro civilisty – vaše cestovní, úrazové a životní pojištění se nevztahuje na situace, kdy vás zraní/usmrtí třeba při procházce Berlínem islamista (pojišťovny nekryjí nejen extrémní sporty, ale ani terorismus).
Jak s vědomím extrémní rizikovosti, tak s vědomím neúprosnosti komerčního trhu pojištění, je (samozřejmě nejen) v naší legislativě zakotveno, že za škody ozbrojených sil, jejich příslušníků, nese odpovědnost stát. Protože nikdo jiný ani nemůže!
Ne nadarmo existuje termín přípustné (povolené) ztráty. Ve všech oborech, a zvláště pak armádách světa, se s nimi po celou historii operovalo, nejen v negativním smyslu (že lze obětovat vojáky), nýbrž právě také v tom smyslu, že aby byli ochotni vůbec sloužit, riskovat život a svědomí, činit rozhodnutí, musí být kryti tou mocí, která tomu celému velí.
Není pochyb, že sloužit v armádě (analogicky u bezpečnostních sborů) znamená obrovskou zodpovědnost a riziko. Samozřejmě, že svévolné/vědomé a prokazatelné porušení předpisů je třeba hlídat a trestat (právě proto, jak rizikové to prostředí je). Avšak současně není morální, natož funkční, lidem, kteří jsou ochotni na cvičišti a posléze na bojišti (v tak rizikových prostředích, kde se se ztrátami počítá) nasazovat vše, tj. vlastní život, vysílat signál typu: "Opovaž se v tom kokpitu Gripenu na něco sahat, jinak si to celý zaplatíš."
PS1: Problém pojištění vojáků (do mise, na cvičení, na škody atd.) řeší Spolek VLČÍ MÁKY po celou dobu své existence. A to tak, že přední pojišťovny byly a jsou ochotny o tom jednat, v omezené míře i zkoušely některá související pojištění uvést na trh, ale z té neúprosné pojistné matematiky vždy vyšlo, že se do rovnice musí zapojit Ministerstvo obrany, protože pojišťovny objektivně nemohou nést riziko výše škod za pár desítek individuálně pojištěných vojáků. Celé by se to vyřešilo, kdyby si je pojistil resort obrany plošně. Pokud by křičel, že na to nemá (navzdory známému faktu, že za ministrování Martina Stropnického přidělené peníze neutratil a vracel do státního rozpočtu), měla bych pro něj doporučení vyměnit tuto dosti podstatnou investici za placení permanentek do fitka a podobných výdobytků z FKSP.
PS2: Včera jsem si zašla do kina na Avengers a jakkoli to má k intelektuální činnosti daleko, pár věcí k přemýšlení jsem si tam našla. Mimo jiné třeba to, zda jim pak chodí účty za všechen ten zdemolovaný městský itinerář (eufemismus), který je na odpis po boji s „emzáky“ za záchranu naší civilizace. Řídit to naše Ministerstvo obrany, tak určitě jo :-D ...No ale k smíchu to mimo filmové plátno ani trochu není.
