Výsluhy – a co potom? Český model výsluh není jediný možný, otevřete oči!
Na základě komentářů k předchozímu článku se zdá, že diskusi o změně zacílení výsluhového příspěvku a) nepřipouštějí vyšší důstojníci v.v., kteří jej již pobírají, b) někteří mylně chápou jako útok na rozšířené vnímání výsluh coby důchodu. Jenže pozor – v tomto uchopení výsluhových náležitostí je právě český model pokroucený a neudržitelný...
Foto: Diskusi o změně zacílení výsluhového příspěvku nepřipouštějí vyšší důstojníci v.v., kteří jej již pobírají...
Systém důchodů vůbec se vyvíjel historicky a regionálně odlišně. Asi základní dělení je mezi kontinentální Evropou (Bizmarckův model - procentní) a anglo-saským světem (Beveridgeův model – flat rate), přičemž jde o to, jak se určí, kolik vaše penze činí. Další velké množství variant je dáno tím, jak/z čeho se systém financuje (peníze pocházejí z daně z příjmů, odvodů, pojistného; peníze putují do státního rozpočtu, státního fondu, soukromého fondu...). Průběžný systém (pay as you go) finanční prostředky nezhodnocuje, protože co stát vybere od pracujících, rozdělí hned důchodcům, opakem je spoření ve fondech na pomyslných individuálních účtech. Obvykle lze zkombinovat více způsobů, to jsou pak ty druhé a třetí pilíře (my máme 1. a 3., ten 2. se právě ruší). Atd...
Cílem ale není čtenáře unavit typologií sociálních systémů, jen připomenout, že způsob, jak se stane, že nás ve stáří zabezpečí penze, není nějaký jeden univerzální. Navíc v ekonomické terminologii je důchod příjmem, tečka. Takže, pokud někdo tvrdí, že výsluhový příspěvek je důchod, pak neříká nic jiného, než že je to nějaký druh příjmu. Vůbec nic ale neříká o tom, kde se bere a jak se rozděluje. Bohužel se zdá, že tuto realitu si mnoho lidí jaksi nepřipouští, a třeba i proto naše náměty vyjádřené v předešlém článku nechápou nebo rovnou odsuzují. Jako by dosavadní česká praxe byla jediná možná a správná. Jenže není, dokonce je naopak značně vadná a není náhodou, že je trvalým předmětem politických diskusí už čtvrt století.
Protože je zde problém s důchody (nemyslíme, že na ně není dost peněz, ale proč na ně není dost peněz = chyba v konstrukci systému), tak je zde problém s interpretací výsluhy. Určitě si vybavíte nějaký americký film, v němž se zasloužilý policista chystá do penze nebo kde se dokonce děje pokus o defraudaci policejního penzijního fondu (Smrtonostná zbraň, Vyjednavač...). Jde o to, že anglo-saský model garantuje jen velmi malý důchod – spíše sociální dávku, zda-li vůbec, kdežto hlavní díl tvorby rezerv na stáří má v rukou zaměstnanec a jeho zaměstnavatel. Společně spoří a úspory investicemi zhodnocuje nějaký fond. Benefitem pro státní zaměstnance je už to, že mají jakousi jistotu, že jim zaměstnavatel – stát – nezkrachuje, nebude dlužit na příspěvcích do fondu, naopak jim bude přispívat třeba více, než je běžné v soukromé sféře.
Tím pádem – takový americký policista nemá výsluhu jako něco navíc ke starobní penzi. Jeho starobní penze je jeho výsluhou, a to tak slušnou, že třeba může odejít na zasloužený odpočinek v pětapadesáti. Rozdíl mezi ním a dělníkem z továrny je v tom, že ten dělník bude muset pracovat do pětašedesáti a pak vystačit s mnohem skromnější penzí. Vraťme se do ČR – tady má každý, kdo se systému účastnil po definovanou dobu (a pokud byl ekonomicky aktivní, tak se účastnil povinně) nárok na starobní důchod, který zohlední (ale jen zohlední, nejde o přímou úměru) výši jeho výdělků (tudíž i odvodů), dokonce i v případě, že jeho zaměstnavatel zůstal odvody státu dlužen.
Z toho by vám měla být patrná hybridní povaha našeho výsluhového příspěvku (a možná proto se vlastně správně říká příspěvku a nikoli laicky výsluhy), jelikož za definovaných okolností někteří bývalí státní zaměstnanci ve služebním poměru pobírají tento příspěvek po dobu, o kolik ukončili službu dříve před nárokem na starobní důchod a posléze, pokud by starobní penzi měli nižší, dorovná se jim do výše příspěvku. Problém je, že a) někteří, b) v kombinaci s důchodem, který zde může/má/téměř musí mít každý.
A abychom byli úplní, tak v USA vyplácí peníze fond z toho, co si kdo našetřil dopředu (nebo mu bylo našetřeno), kdežto u nás vyplácí stát, resp. příslušný resort, a sice z toho, co zrovna má. A protože se nespoří, ale financuje průběžně, tak klidně můžou peníze dojít - a pokud je nutné konečně a trvale zreformovat starobní penze obecně, tak také výsluhy, protože ty jsou do budoucna ohrožené stejně. (Pročež jsme v minulém článku upozornili, že snaha resortu obrany ušetřit ročně něco z těch asi 2,5 miliardy „výsluh", vede k propouštění vojáků před tím, než by na ně získali nárok, nebo to také vedlo minulou vládu ke zdanění výsluhového příspěvku – což je samozřejmě podraz a prosíme, podepisujte petici).
Teď se zase vrátíme do USA (nejde o to, že by byly nutně vzorem, ale nejlépe se na nich demonstruje povaha onoho českého – ani ne protikladu – spíše kočkopsa)... Představte si, že jste byl po nějakou dobu voják, potom jste měl jiná zaměstnání, vyjde vám z toho nějaká penze (a jak bylo vysvětleno výše, čím déle jste byl voják, tím jistější a slušnější). Pak je zde ale benefit, který se jmenuje Veterans Pension benefit – ovšem nenechte se zmást tím slovem pension (překlad českým významem: veteránský přídavek, příplatek či doplatek). Je to totiž testovaná sociální dávka, na kterou má v nouzi nárok každý, kdo sloužil aspoň 3 měsíce (před rokem 1980) nebo 2 roky (později) a aspoň jeden den připadl na válku (první, druhou, korejskou, vietnamskou, v Zálivu či další vyhlášenou). A současně je vám nad 65 let nebo jste hendikepovaný nebo ... pobíráte nějakou ze státních sociálních dávek (aspoň jedno z toho), resp. máte nižší než Kongresem definovaný roční příjem (u nás by se řeklo životní minimum)...
A to je to, co u nás chybí a co jsme navrhli v předchozím článku, tedy transformovat naše výsluhy na dočasnou pomoc garantující důstojnost vysloužilce, je-li nějak znevýhodněn a v potížích. Protože starobní penzi u nás víceméně jistou máte, tudíž postrádá smysl ji dublovat s výsluhou (protože příliš velký překryv), kdežto výsluhový příspěvek by bylo žádoucí vyplácet po definovanou dobu od ukončení služby (podle nás velkoryse všem, aby rodinný rozpočet zvládl přechod na civilní uplatnění) nebo opětovně později v případě, kdy příjmy vysloužilce poklesnou pod definovanou hranici (například při dlouhodobé nezaměstnanosti, exekuci, nízké starobní penzi...). A přitom by stačilo mít odslouženo třeba rok, nikoli 15 let – kdy dnes ti kratší dobu sloužící mají smůlu, jako by nesloužili nikdy.
Paradoxně, v čem se trochu blížíme onomu americkému zarámování, je výčet benefitů pro druhoválečné veterány, ovšem už ne pro novodobé, natož pro vysloužilce obecně (to je ale téma pro samostatný článek). A bylo by to férovější a motivační (ani ne tak pro vysloužilce jako pro stát, aby jim raději pomohl stát na vlastních nohou, než-li jim doplácel). Byl by to také systém stabilní a předvídatelný, protože by se spořilo dopředu na personifikované účty, mimo resortní rozpočty, tudíž bez tlaku na předčasné propouštění zkušeného personálu atd.
Vůbec není vyloučeno, aby se spořilo dvojmo – jak pro námi navržené výsluhy (po službě automatické, později v průběhu života testované dávky), tak ještě do dalšího penzijního pilíře, jenž přilepší teprve ke starobnímu důchodu (ten druhý pilíř minulá vláda spustila a současná zrušila, tak aspoň třetí pilíř je k dispozici v podobě penzijního připojištění). Při takové kombinaci pak sloužit delší i kratší dobu u policie, armády, hasičů, vězeňské služby nebo celní správy poskytuje jasně definované výhody a především garance kdykoli v průběhu života a až do jeho konce.
A když se nějaký „civil" ozývá, že on žádnou výsluhu nemá, tak ho pak lze utřít, že jemu zaměstnavatel zase přispívá třeba na to penzijní připojištění nebo životní investiční pojištění, také samozřejmě platí odvody na jeho budoucí penzi, takže tyto benefity rovněž má nebo mít může (volbou zaměstnavatele, osobním spořením). Jediným, avšak významným a zaslouženým, reálným zvýhodněním těch, kdo sloužili, by pak oproti celoživotnímu „civilovi" bylo, že mají garantován vyšší minimální standard „přežití" (dorovnání či navýšení minimálního příjmu), což je ale naprosto fér s ohledem na to, že oni snášeli větší omezení a riziko v celospolečenském zájmu.
Co se naopak ospravedlňuje mnohem hůře, že rotný Franta Vomáčka sloužil u armády deset let, dvakrát v misi a třikrát na povodních, z čehož pro něj ale neplyne vůbec nic oproti plukovníku Masnému, který seděl v kanceláři dvacet let a je doživotně zaopatřen, i kdyby už nehnul ani prstem, dost možná ale v té kanceláři ještě bude do důchodu zahřívat tutéž židli jako občanský zaměstnanec. Masný šedesát tisíc měsíčně s prstem v nose, Vomáčka na ubytovně s existenčním minimem. Někde mezi tím kapitán Novák, výsluha pět tisíc, v kariéře nešel dál, protože si postěžoval na Breny, dnes na řadové pozici v nějaké střední firmě. Opravdu je toto systém, který chceme?
Je naopak naprosto paradoxní až nehorázné, když do diskuse nad předešlým článkem napsal nějaký policejní explukovník o motivaci našich návrhů k budoucnosti výsluh: „Je to jen o penězích a závisti, s tím se mnou snad budete všichni souhlasit." To snad platí pro něj, ne?! Ale současně velmi trefně poznamenal: „...názor toho, kdo na výsluhu nárok má, nebo mu nárok v budoucnu jistě vznikne, bude zcela odlišný od toho, komu nárok na výsluhu nevznikne." Ano, přesně o to se zde hraje, protože my – oproti jiným veteránským organizacím – nemáme v úmyslu lobbovat za explukovníky. Ti se totiž mají dobře a naši pomoc nepotřebují. Apelujeme, začněte nad tím uvažovat vy, kdo sloužíte této zemi na řadových funkcích, v terénu a ostré akci, ale rezignovaně si předem říkáte, že vás za to čeká jen nevděk. To tak přeci nutně být nemusí a hlavně nemá!
