13 hodin: recenzovat film nebo analyzovat, co o útoku v Benghází vůbec víme? (...a soutěžit o lístky)
Dnes má premiéru nový akčňák Michaela Baye o skutečné události staré 3 roky a 5 měsíců. Zemřel při ní (mimo jiné) americký velvyslanec v Líbii, ale nějak v tom jela i CIA. A Hillary Clintonové to může zkomplikovat prezidentskou kampaň… JO A NA KONCI ČLÁNKU SI MŮŽETE VYSOUTĚŽIT LÍSTKY DO KINA!
Pojďme si Benghází připomenout, nejen recenzí samotného filmu, ačkoli tou začneme…
První dojem po zhlédnutí: klasický Bay. Tak zkušený režisér a producent, jehož díla zná snad každý (Mizerové, Armageddon, Transformers…) snad ani nemůže uvést na plátna něco, co by si divák neužil. Filmová řeč v jeho aktuálním snímku připomíná z dosavadní tvorby ze všeho nejvíce o dvacet let starší Skálu, kterou tehdy Bay celý filmový svět přesvědčil, že se zrodila hvězda – on – na poli akčního žánru (za pár dnů oslaví jedenapadesát, takže považte, kolika skvělých snímků se od něj ještě dočkáme).
Prostě úvod, akce, akce, akce, jímavý prostřih do tváří hrdinů (dost krátký, aby nenudil, dost dlouhý, abyste se dojali a po zbytek života pochybovali o své duševní rovnováze, když slzíte u akčňáku), pak akce, akce, akce… Nakonec střídmý patos - což zní jako protimluv, ale prostě jde o to režisérské nadání (bohužel dost ojedinělé) zavčasu utnout adoraci hrdinů (a nedat do závěrečných scén jejich shledání s rodinami/pohřbívání atd.). Ten film je tak akorát…
…Tedy, pár věcí se – jinak jistě globálnímu kinohitu, jehož celý název zní „13 hodin: Tajní vojáci v Benghází“ – vytknout dá. Sice po celou dobu neodtrhnete zrak od plátna, ale na poněkud mezní délku – 144 minut – vás možná upozorní potřeba odskočit si nebo hledat polohu, v níž by vás v závěrečné půlhodince nebolela záda. Zkrátka, mohlo to být kratší (zase ale objektivně – ta zmiňovaná Skála ušetřila jen 8 minut. A daleko horší je vyrovnat se s novodobou tendencí použít co nejvíce scén u jiných režisérů, naposledy Tarantina).
Čtenáře portálu Ozbrojeneslozky.cz, u nichž se dá předpokládat jistá orientace v taktických postupech, poněkud podráždí takové chybky, jako špatné nasazení turniketu či nezalehnutí při hvizdu už několikerého blížícího se minometného granátu… Zase ale ve srovnání s jinými „válečnými“ snímky je zde takových nelogičností opravdu málo (o to více si tedy všimnete, že zde vůbec jsou).
Mnohem více vás má zaujmout vlastní popis skutečné události. Michael Bay totiž není typický aktivistický tvůrce, který by vyzobával dějiny a snažil se je interpretovat. Naopak jez tohoto hlediska pravým opakem Olivera Stonea, Mela Gibsona či Martina Scorseseho. Tak proč nám, sakra, předkládá sled událostí, který se liší od toho, co jsme si tenkrát přečetli v novinách?
Pravda (?) o 11. září 2012 v Benghází
Poněkud netradičně se až po několika odstavcích dostáváme k filmovému příběhu. Ten vypráví o tom, že po svrhnutí Kaddáfího se stal hlavním problémem Líbie prakticky neomezený trh se zbraněmi uzmutými z vojenských skladů, pročež se jimi vyzbrojily kmenové bojůvky usilující o nadvládu ve zhroucené zemi. Ve městě Benghází proto zřídila – samozřejmě nepřiznanou – základnu CIA, aby mohla s pomocí místních informátorů vystopovat, kde jsou tyto zbraně skladovány, a dané místo eliminovat raketami z dronů.
Realita? CIA tohle jistě dělala, ale podle (mnohem později) uniknutých informací také vyhledávala a zatýkala (a možná mučila – nic proti tomu) islamistické lídry. O tom, že v místě a tímto způsobem rozvědka působila, by se svět nejspíš nedozvěděl, nebýt toho, že generál Petraeus řešil se svou milenkou Paulou Breadwellovou v posteli i své pracovní starosti. A ona se prořekla o rok později na nějaké své univerzitní přednášce. Konkrétně uvedla, že nešlo jen o konzulát, ale také jeho „přístavbu“ CIA, která při napadení žádala armádu o posily.
Ale nepředbíhejme. Blížilo se výročí 11. září – teroristických útoků z roku 2001 – a současně někde někdo natočil a krátce předtím publikoval dokument hanobící proroka Mohameda, což muslimské organizace ve více zemích opravdu nelibě nesly. Byl to amatérský dokument bez většího významu, jednoznačná záminka. Všichni ale měli ještě v paměti masivní protesty proti dánské karikatuře zvěstovatele islámu (2005), takže útoky na americké ambasády v muslimských zemích – nebyla to jen rozvrácená Líbie – započetli na vrub onoho dokumentu.
Realita? Když si dohledáte zprávy z toho data, vyznívají tak, že se demonstrace zvrhly ve vtrhnutí na americký konzulát, kde v té době pobýval velvyslanec (sídlící jinak v Tripolisu), v nastalém chaosu to tam dav vyplenil a velvyslance zlynčoval. Ve filmu ale vidíte, že tam vtrhla organizovaná a dobře vyzbrojená skupina. A že velvyslanec se udusil při požáru, který rozpoutala ve snaze jej a nepočetnou ochranku dostat z budovy.
Filmovými hrdiny je šest kontraktorů – bývalých vojáků speciálních jednotek – které si najala CIA jako ochranku svých pracovníků (asi dva tucty). Když vojáci pozorují z haciendy pronajaté rozvědkou, jakému útoku čelí nedaleký konzulát, chtějí vyrazit do akce. Šéf místní pobočky CIA je ale nechce pustit, a tak se zpožděním vyrazí na vlastní pěst. Z rozsáhlého požáru vytáhnou jen mrtvého bodyguarda, velvyslance se jim nalézt nepodaří a vzhledem k panujícím podmínkám předpokládají, že je také mrtev. Stahují se raději na svoji základnu, protože předpokládají, že další útok bude směřován právě tam.
Realita? Kolem osudu velvyslance dodnes panují nejasnosti, které jsou naznačeny i ve filmu. Verzí je několik – od té, že jej dav zadržel a krutě zlynčoval (prvotní komuniké do médií), přes jeho vyproštění davem a brzké úmrtí na následky otravy kouřem (pozdější komuniké), až po nemožnost vůbec jeho vyproštění, jak ji líčí film. Pravda bude někde uprostřed, kalkulovat s jeho brzkým úmrtím je navíc milosrdné vůči pozůstalým.
Ve filmu se právě rozbíhá nejnapínavější část, kdy se místní organizace spadající do „globálního konglomerátu“ Ál Káidy vrhají také na nedalekou základnu CIA. Hrstka statečných bojovníků na střechách čtyř nevelkých budov čelí několika vlnám mnohonásobné přesily. Odolává díky lepšímu výcviku a technice (noční vidění), ale utrpí ztráty při útoku minometnými granáty. Asi pětadvacet zaměstnanců CIA (analytiků a „diplomatů“) se jen krčí uvnitř hlavní budovy. Sice se snaží přivolat pomoc, ale komunikace napříč americkými bezpečnostními složkami jaksi selhává – už proto, že armáda se teprve dozvídá, že CIA má v místě utajenou pobočku.
Realita? Ve zprávách, které se vysílaly tehdy od Aljašky po Kamčatku, o základně CIA nic nezaznělo. To mnohem později prořekla až ta již zmíněná generálova milenka (a Petraeus okamžitě rezignoval). Je opravdu zarážející, nicméně potvrzené, že nejbližší zásahové jednotky byly dislokovány na Balkáně. Ovšem stíhačky – vzhledem k jejich rychlosti – byly jen 1100 km daleko v Itálii. Přesto nevzlétly. Jednotlivé americké složky spolu plně komunikovaly již v řádu desítek minut na všech stupních – počínaje místním šéfem CIA a konče velitelem sil pro Afriku – ale jako by všichni situaci podceňovali až do samého konce.
Není proto nakonec důvod nevěřit té najaté ochrance, z níž tři členové po čase popsali průběh události. Je zřejmé, že právě oni dodali nejvíce podkladů pro filmový scénář. Možná proto se v něm ovšem pracovníci CIA i útočníci jeví jako neschopní idioti. Divákovi ta demytizace agentů, o nichž je z jiných filmů přesvědčen, že umí všichni střílet, pilotovat vrtulník, řídit tank… může připadat přehnaná, zkrátka ale utajená kancelář v Benghází patřila analytikům, ajťákům a diplomatům.
Závěrečný ortel nad filmem i realitou
Film je skvělý, napínavý, zábavný… A také uvěřitelný. Michael Bay není aktivista, vzal za vděk scénářem, který shodou náhod napsal sám život. Tím spíše každého, kdo jde do kina a pamatuje, jak nám ten incident byl před pár lety líčen, musí při odcházení ze sálu mrazit v zádech. Člověk si pamatuje tu první verzi v médiích, nadával by na film, že je fantaskní, teprve když si vygoogluje všechny zprávy od roku 2012 do roku 2016, uvědomí si, jak se nechal oklamat – médii, americkou vládou…
Událost v Benghází se nám ovšem nyní připomíná shodou náhod i jinak než filmem - Hillary Clintonové se nedávno stalo totéž, co Bohuslavu Sobotkovi – používala soukromý e-mail a ten jí někdo vykradl. Nechme stranou, že porušila federální zákony vůbec tím, že komunikovala přes soukromou adresu a ještě utajované informace. Hlavní je, že se tak dostal na světlo e-mail, v němž Hillary píše bezprostředně po útoku své dceři – o útoku odnože Ál Kaídy, při němž padli dva důstojníci. Za pár hodin ale Obama mluví v televizi o spontánních protestech. Není překvapivé, že lhal, je překvapivé, že jak vychází z další korespondence najevo, vláda o přípravě útoku tušila a nic neudělala.
Načasování premiéry filmu „13 hodin: Utajení vojáci v Benghází“ na počátek prezidentských primárek tak rozhodně radost Hillary a spol. neudělá ;-)
Soutěž o 5x2 lístky na film „13 hodin“ v síti multikin CineStar
Díky distribuční společnosti Cinemart máme k dispozici 10 lístků, které rozdělíme mezi 5 výherců (každý tedy dostane dva) naší soutěže. V čem ta soutěž spočívá? Musíte napsat vlastní článek a zaslat nám jej na e-mail info@ozbrojeneslozky.cz nejpozději do 20:00 hodin dne 9. února.
Délka článku musí dosahovat nejméně 500 slov (cca jeden list). Pokud jste příslušníkem bezpečnostního sboru, ozbrojených sil nebo pracujete u ZZS či obecní policie, napište na téma „můj všední den“, abyste tak popsali svoji práci. Ostatní „civilové“ píšou naopak na téma „proč si vážím…“ a vyberou povolání jako hasič, voják, policista atd. Text samozřejmě nesmí obsahovat vulgarity, urážky atd. Texty budou následně zeditovány a vydány (na přání neuvedeme jméno autora, popř. uvedeme pseudonym, který si zvolíte).
Lístky do kina vyhrají automaticky dva nejrychlejší soutěžící, další tři výherce vybere redakce podle kvalit došlých článků. Lístky budou všem výhercům zaslány 10. února. Platnost lístků je do konce měsíce února do všech poboček Cinemart. Při zaslání soutěžního článku uveďte svoji korespondenční adresu a mobil, do předmětu e-mailu napište SOUTĚŽ.
