Menšiny a jejich úloha v bezpečnostní politice: Iredentismus a menšinový syndrom (díl 3) | OzbrojeneSlozky.cz

Země, které v minulosti přináležely jinému státu a v současnosti na daném teritoriu přežívá jen menšina vnímající sebe sama jako pokračovatele hodnot původního státního celku či společenství, nazýváme terre irredente, ztracené země.

V takových ztracených zemích existuje vždy část společnosti, která má zájem o připojení svého území k jinému státu. Je pak na vládci, zda tento zájem bude tolerovat a vystaví se riziku fragmentace území, anebo zda tyto snahy bude tlumit a ztratí tak podporu této menšiny.

Příkladem českých ztracených zemí jsou polnosti na Volyni nebo třeba oblast Banátu v Rumunsku. Na těchto územích žijí Češi, kteří chtějí být Čechy a propagují český živel. V Banátu působí dokonce základní škola. Tito lidé mluví česky, jejich děti se učí česky, žení se mezi sebou a udávají českou národnost.

To je klasický příklad diaspory většího živlu, která může způsobit třenici v bezpečnostní oblasti, pokud vládce zareaguje špatně. V krajním případě se může jakákoliv diaspora stát zdrojem bezpečnostního rizika pro většinovou společnost.

V současných pravidlech mezinárodního práva se vyskytuje jeden významný mechanizmus stran menšin nesoucí potenciální riziko pro bezpečnostní politiku státu. Pokud jeden stát na území jiného státu vyšle, vystěhuje nebo nechá odejít větší množství obyvatel (počítejme již od desítek tisíc) a tato nová menšinová komunita demograficky prosperuje, tj. roste počet jejích příslušníků, pak může nastat okamžik, že se menšina stane početní většinou v daném regionu.

Foto: Posilte na cizím území svou národnostní menšinu - až bude většinou máte vyhráno - nebo nasadíte tanky (zdroj: EUROZPRAVY.CZ)

Po vyvolaném demokratickém referendu, pak může odštěpit příslušnou část území a připojit jí k jinému státu. Tento nástroj je zcela demokratický a není proti němu přímé obrany vyjma prevence spočívající v promísení obyvatel státu, udržování jednotných hodnot a neprodlené asimilace menšiny.

Rok 2014 a události na Krymu a na východní Ukrajině samy dodaly flagrantní případovou studii jednoho úspěšného a dokonaného scénáře (Krym) a jednoho odvráceného (východní Ukrajina). Je však nutné dodat, že bez podpory vlády Ruské Federace by tato území byla izolována kulturně, ekonomicky i vojensky.

Jako další příklady minulého i budoucího možného uplatnění tohoto mechanizmu uvádím Sudety v roce 1938, Zakarpatskou Ukrajinu v období Československa, Náhorní Karabach, Kosovo, Abcházie, ale také jižní Slovensko, eventuálně muslimská a utečenecká ghetta v západní Evropě.

Foto: Protihitlerovská demonstrace v českém pohraničí 1934 (zdroj: PAVLABRYCHTOVA.BLOG.IDNES.CZ)

Proto musí každá vláda dbát, aby se maximum občanů denně identifikovalo s daným státem. Pokud taková vláda zanedbá přibližování menšinových morálních žebříčků k většinovému a pokud nebude denně usilovat o odstraňování problémových vzorců chování menšin, pak ohrožuje budoucí celistvost státu a takový rozpad proběhne zcela demokraticky.

Některé menšiny se cítí být nějakým způsobem podřízené většině. Z toho může plynout pocit diskriminace. Kulturní či jiná odlišnost vůči většinové společnosti, která je majoritní populací chápána jako důležitá, vymezuje menšinu vůči zbytku společnosti. Většina nesouhlasí s menšinovými vzorci chování a menšina si svou odlišnost žárlivě hlídá a pěstuje. Tím máme utvořen konflikt ve společnosti. Výsledkem pak bývá tzv. menšinový syndrom, tj. syndrom příslušnosti k menšině. Tento menšinový syndrom se projevuje sociální supresí (sociálním útlakem) členů minority.

Navzdory obecným deklaracím a přijatým závazkům se v interpersonální komunikaci, zejména v rozhodovacím procesu zodpovědných osob, objevuje zvýhodňování členů majoritní společnosti. Z toho plyne u příslušníků menšiny pocit, že nemají stejné příležitosti, jako lidé z většinové společnosti. To může vést až ke kriminálnímu chování zaměřenému proti většinové populaci.

Menšinová společnost si nese pocit společného břímě v podobě příslušnosti k menšině. V rámci minority existují pak jasná pravidla, kdo je a kdo není součástí menšinového společenství. V neposlední řadě, společným znakem všech menšin je uzavírání manželských a partnerských vztahů právě uvnitř menšinové komunity.

Opakem k výše uvedenému je pocit nadřazenosti některých menšin nad většinovou populací na příslušném území. Takový pocit může plynout z politické moci (alavité v Sýrii se drží u moci již 6 generací), z náboženských textů (židovská komunita má tradici „vyvoleného národa“), z morálního přesvědčení (japonská společnost si váží těch, kteří žijí dle kodexu Bušidó) nebo z ekonomické moci (přesvědčení menšinových Tutsiů vůči Hutuům ve Rwandě).

Foto: Téma genocidy popularizoval až s odstupem snímek Hotel Rwanda (zdroj: MIAGESCI.COM)

Pokud máme menšiny identifikovány jejich odlišností, pak si můžeme ozřejmit stupeň rozvinutí skupiny od práva na sebeurčení až po dosažení mocenského dominantního postavení, čímž menšina přestává býti menšinou a stává se vládnoucím uskupením ve státě.

Příslušnost k menšině je důležitým znakem identity jedince. Vyloučením z menšinové komunity ztrácí postižený člověk část sama sebe.

Vystupňovaným a ne zcela přiléhavým příkladem může být stav jehovisty, který se s daným menšinovým náboženským proudem rozloučil. Svým předchozím životem zpřetrhal sociální vazby s jinověrci a zaměřil své úsilí na prospěch jehovistické komunity. A najednou se ocitá mimo svou menšinu. Mimo své jediné sociální vazby. Je zcela izolován od zbytku společnosti. A protože samota je jen pro silné a sebe-znalé, nezřídka takoví lidé potřebují psychiatrickou pomoc. A nyní si představte příslušníka libovolné menšiny, jenž je ze své komunity vyvržen. Má jen tři možnosti, přijmout většinové hodnoty, vyhledat sobě jinou menšinovou komunitu nebo žít v osamění.

Dlouhodobé neřešení bolavých rozdílů mezi žebříčky hodnot většinové a menšinové populace, generalizace kriminálního chování příslušníků menšin vede ke konfliktu ve společnosti. Při následné celospolečenské změně pak bude velmi populární sociální útlak menšiny, což povede k další eskalaci konfliktu. Celá kauza pak může přerůst v ozbrojený střet, od násilných pouličních nepokojů až po občanskou válku.

Je nutné uznat na příkladu civilních nepokojů ve Francii, v USA, jakož i v severních Čechách, že neřešení menšinové problematiky je chronickou nemocí celé naší civilizace. Ale abychom nebyli sebestřední, i jiné civilizace mají své menšinové konflikty. Vzpomeňme na tři čečenské války v Ruské Federaci a celé série teroristických akcí ze strany čečenského obyvatelstva na etnicky ruském území. Nemluvě o problémech čínské společnosti s muslimskou komunitou v Urumči.

Foto: Čečenské války zůstávají dodnes na okraji pozornosti Západu (zdroj: ENGLISHRUSSIA.COM) 

Na zamyšlení si položme pár otázek. Máme v našem státě menšiny, které lze označit za sociálně utlačované? A proč je lze označit za utlačované? Mají jiné příležitosti? Jaké vzorce chování neslučitelné s žebříčkem většinových morálních hodnot vykazují, že jejím výsledkem je sociální útlak. A znamená vyznávání většinových hodnot, že člověk bude označen za rasistu? A co budou dělat jednotlivé evropské vlády, až proces islamizace Evropy dosáhne bodu, že většina bude vyznávat právo šaría? Kde je hranice tolerance naší civilizace? A proč se takto musím ptát?