Anketa – odpověď 1: Cítíte od společnosti za svou službu v armádě dostatečný projev uznání?
Týdeník Respekt nedávno prováděl anketu mezi našimi vojáky a vojákyněmi – viz otázka v nadpisu. Odpovědi sháněl v krátkém časovém intervalu a od těch, kdo byli ochotni zveřejnit jméno a fotografii. To tady na Ozbrojeneslozky.cz nepožadujeme, proto jsme vymysleli, že odpovědi, které v Respektu vyjít nemohly, vydáme na pokračování aspoň zde. Nabízíme první…
Byla mi položena otázka. „Cítíte od společnosti za svou službu v armádě dostatečný projev uznání?“ Mé pocity jsou smíšené a odpověď neurčitá.
Když jsem před šestnácti lety začínala svou vojenskou kariéru, cítila jsem velké uznání a vděk. Tenkrát jsem nastupovala na místo u Výcvikové základny CO. Bylo to v létě roku 2002, kdy řádily povodně. V tu chvíli jsme byli potřební a lidé nás vítali s otevřenou náručí. Se slzami v očích kvitovali náš příchod a s vděkem nabízeli aspoň kávu, mnohdy hořkou. Slovy jedné paní: „Můžou si dát vaši kluci kafe, bohužel hořké. Voda nám vzala i cukr.“
Dnes jsou lidé plní záště, závisti a zloby. Vidí jen to, co chtějí. Výhody, které nám zaměstnavatel poskytuje. Nikdo z nich už nevnímá tu zodpovědnost za rozhodnutí, která činíme a za která neseme odpovědnost. Vojáci v zahraničních misích mají na stěžejní rozhodnutí mnohdy jen zlomek vteřiny a s tímto rozhodnutím pak musí žít celý život.
Účastnila jsem se debaty, kde se mě známí ptali, jak bych se zachovala, kdybych musela namířit zbraň proti jiné osobě. Nikdo z nás netuší, jak se zachová v situaci, ve které ještě nebyl dřív, než se do ni dostane. V takové situaci musíte přemýšlet jako voják, ne jako matka, otec, teta… Musíte chránit svou jednotku, civilní obyvatelstvo a taky sebe. Takže dojde-li k situaci, kdy je potřeba otočit zbraň proti jiné osobě (teroristovi), říkám ano. A když došlo na otázku dětí, kteří drží namířenou zbraň, nebo mají na těle nějaký výbušný systém a stojí proti vám a vaší jednotce, i tehdy jsem řekla ano. Tímto výrokem jsem byla odsouzena.
Zkuste se nad tím zamyslet. Jste vy a kamarádi, se kterými sdílíte vše. Jste závislí jeden na druhém a nastane tato situace. Vystřelíte a zachráníte tím život sobě a kamarádům, kolegům. Nebo nevystřelíte, protože je to dítě, a zemřete všichni.
Závidět nám můžete, musíte-li, bonusy, které máme, ale nekritizujte nás za naše rozhodnutí a názory. Je to naše práce. My usínáme s těžkými myšlenkami a budíme se z nočních můr. Ne vy, ale my se s tím musíme učit žít. Můj názor? Generace, která si nás vojáků vážila, pomalu vymírá. A ti mladí, ti si neváží ničeho a nikoho.
