Bludný kruh v zásobování AČR. Výstroj si nakupují samy útvary i jednotliví vojáci.
Léta trvá problém se zásobováním českých vojáků osobní výstrojí – ať jde o polní stejnokroje, obuv, helmy a další naprosto základní výstrojní součástky. Pojďme si přiblížit používané mechanismy jejich nákupu a zamyslet se, jak zařídit, aby systém fungoval.
Proč veřejné soutěže končí tak často zrušením
Patrně nejčastější a také nejsložitější je veřejná soutěž. Vojáci nemohou říci, že chtějí konkrétní typ výstroje, mohou jej pouze co nejpřesněji, a přitom obecně, popsat. Když zadání působí, že je šité na míru konkrétnímu výrobci, hned vyvolá podezření na korupci. Konkurenti se obvykle ozvou ihned po ukončení řízení, napadnou jej prostřednictvím Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, celý proces je tím na dlouho zablokován, ne-li vrácen na začátek.
Veřejná soutěž, tedy v tom českém legislativním rámci, má ještě další nevýhodu – jde v ní prvořadě o cenu. Tento nesmysl samozřejmě netrápí jen vojáky, jeho důsledky jsou viditelné zejména v dopravě, ale obecně v jakékoli investici státních nebo obecních prostředků. Je to výsledek zaslepené protikorupční hysterie, která Česko před lety postihla, bohužel nikdo z politiků se do nápravy nepouští, neboť by byl jistě nějakými bojovníky za transparentnost nařčen, že chce umést cestu návratu korupce.
Proč kritérium ceny nemůže fungovat? Pokud někdo papírově deklaruje, že vypsané požadavky na produkt splňuje, a současně podrazí cenu, tak vyhrává. Až v následných vojskových zkouškách, ba co hůře až po vydání vojákům, se objeví skryté vady výrobku. Je-li zakázka už v kapse, můžete doufat, že si její plnění nikdo včas nezkontroluje, nedostatky se nějak sflikují. Takto naposledy došlo k „výbuchu“ dodávek přileb pro celou armádu.
Vyberete si zboží, nikoli dodavatele
Možná vás napadá: Proč si vojáci nemůžou dopředu jako druh specifikace říct, že akceptují helmy typů a výrobců X, Y a Z (popř. rovnou třeba jen Y), pročež se neudělá soutěž jen mezi nimi, resp. jejich distributory? Neznáme odpověď, resp. konkrétní důvod, proč by to nešlo, dokonce se to tak někdy udělá. Je však třeba uvést, že i tento postup má svá omezení.
Jednak, takto by nikdy neprorazily nové značky. Naštěstí, úkolem naší armády není vytvářet odbyt začínajícím zbrojařům a novým neozkoušeným produktům… Opravdu? Někdy to tak nevypadá – nejznámějším příkladem jsou útočné pušky CZ 805 BREN první generace. Není snadné se z pozice ministra obrany starat o zásobení armády i tolik vzývanou podporu domácího zbrojního průmyslu. Mělo by se aspoň rozlišit, co má potenciál zaměstnat české pracovní síly a vyvážet se do světa, od drahých a zbytečných pokusů vymýšlet, co už vymyšleno bylo (to by byly kupříkladu vesty – nosiče plátů), ke všemu nechá-li je český „výrobce“ zhotovit v Číně.
Skutečná překážka je ještě v něčem jiném. V případě, že armáda přesně ví, co chce – nemůže se přesto obrátit přímo na výrobce. Všechny velké zbrojovky (jako jakékoli jiné firmy) mají své distributory pro jednotlivé státy či regiony. Skrze ně realizují marketing, obchodní a cenovou politiku, zákaznický servis atd.
Vybavuji si potíže s nákupem sportovních tenisek za ministrování Saši Vondry. Tendr se strašně zkomplikoval, ceny byly vyšponované, tou dobou se zrovna vracel ze služební cesty do USA, kde samozřejmě tenisky stojí pár babek (ty samé 3x méně). Upřímně se rozčiloval, proč je problém nabrat pár tisíc párů bot v new yorském skladu, nacpat je do „vládního“ Airbusu a vyložit ve Kbelích. No, nešlo to, ve skutečnosti by jej americký Adidas odkázal na jednání se svým českým výhradním dovozcem.
Vláda k vládě sedá
Jediným případem, kdy lze nakupovat konkrétní zboží napřímo, je mezivládní dohoda. Ostatně, hodně vojenského materiálu se bez vládního souhlasu nesmí prodat do zahraničí, často ani spojencům, pak se tento způsob obchodu nejen nabízí, ale je nutný. V tomto režimu nakonec Česko kupuje nové vojenské vrtulníky od USA, jakkoli pikantní je, že záhy poté Američané sdělili, že nakoupí ty italské vrtulníky, které jsme v Česku zavrhli (a dál raději nekomentovat).
V případě mezivládních obchodů se, bohužel, zase zcela vytrácí otevřená soutěž (jakkoli nepraktická), ale co hůře, kritériem pro výběr nejsou nutně technické a funkční kvality, ale také politická očekávání a protislužby. Skutečné potřeby armády jdou jaksi stranou. A protože diplomatické dohody jsou tajné, tak veřejnost nemá kontrolu, zda, kdy a v jaké podobě se obchod jedné či druhé straně vrátí. (Podoby přitom mohou být všelijaké, třeba že pak vydáme nějakou zadrženou osobu, to už tu také bylo.)
To my ne, to koupilo NATO
Nakonec existuje ještě jakýsi hybridní systém, kdy nákupy zprostředkuje alianční agentura NSPA. Spojí poptávky po stejném zboží (třeba munice) z více zemí a otevře ji nabídkám všech možných dodavatelů či distributorů, kteří jsou u agentury registrovaní. Což zní jako záruka opravdu nejnižší ceny, ať již díky poptávanému množství, nebo globální konkurenci. Dokonce se zdá, že odpadá riziko korupce, mediálních a lobbistických tlaků.
Jenže i tento systém má svá úskalí. Ze stejných důvodů může vytvářet spíše krytí, pouhé zdání, že vše proběhlo, jak má. Je třeba si uvědomit, že NSPA přebírá parametry poptávky, které pořád píší nákupčí našeho ministerstva obrany. Za jistých okolností mohou být s poptávkami třeba španělskými nebo německými nespojitelné, takže by se soutěžilo jen pro nás, hlásili se jen domácí dodavatelé, akorát by se to papírově odehrálo mimo zraky českých občanů.
Připomeňme, že řada českých výstrojních součástek je opravdu ryze česká. Jedna věc jsou normy NATO – STANAG. Ale tady v Česku jsme specialisté na různé domácí ČSN normy. Máme vlastní maskáč, což chápeme, naše krajina má své specifické barvy. V momentě, kdy však armáda trvá na tom, aby tento maskáč nesly i sumky, vesty, potahy na helmy apod., tak nelze čekat, že osvědčení světoví výrobci přestaví výrobní linky jen kvůli nám. Ani když jde taková zakázka přes agenturu NSPA, světoví top hráči se jí neúčastní. Pokud ji vyhrají čeští dodavatelé, tak nikoli proto, že porazili slovutné zahraniční značky.
Kreativní samozásobení
Paralelně se způsoby nákupů popsanými výše se v AČR rozrůstá systém samozásobení. Ať na úrovni útvarů, rot a čet, až po jednotlivce. Vezměme to od konce – je už po léta přirozené, že vojáci bojových útvarů disponují výstrojí v ceně cca 50-100 tisíc korun pořízenou za vlastní. Pakliže to tolerují jejich velitelé, nakupují si zejména vlastní obuv a batohy. Mnohdy i termoprádlo. U Aktivní zálohy je pak běžné, že to byly vlastní helmy, vesty, dříve i spací pytle apod.
Přejděme na úroveň čety nebo roty – opět je už po léta běžné, že se nějakým výstrojním doplňkem vybaví na své náklady. Velitelé jsou k tomu dokonce povolnější, protože pak aspoň při nástupu či cvičení působí ustrojení vojáků jednotně. Vojáci se mezi sebou složí, takže zboží (například batohy) pořídí naráz, tudíž za výrazně nižší cenu. A v případě kvalitních tuzemských rodinných firem ještě s bonusem, že jim upraví střih podle potřeb.
Co je však na očích stále více – konkrétní zboží si pořídí konkrétní útvar, a to zcela oficiálně. Ve veřejném registru smluv pak nalezneme třeba nákup 200 bund a 200 kalhot značky Snugpak pro „rakeťáky“ ve Strakonicích. Logicky od výhradního distributora pro ČR a dodejme, že za férovou cenu. Podobné případy nalezneme u dalších útvarů, avšak někde si koupili jiný typ bundy Snugpak, jinde ještě úplně jiný model a odlišného výrobce atd.
Nečitelnost, nepředvídatelnost. Fakt nevíme, co chceme?
Na příkladu britské značky Snugpak se zastavme: Není pochyb, že je oblíbená mezi vojáky celého světa, prověřená na všech misích. Nabízelo by se tedy, aby její produkty byly zavedeny do AČR a koupeny hromadně. Jelikož je kupuje mnoho armád, hodil by se tendr přes NSPA, ten porovnat s cenou českého distributora (sic by se mohl účastnit rovnou), ovšem také poptat se u britské vlády, protože je známo, že ozbrojené síly jejího veličenstva disponují skladovými zásobami bund Snugpak, k nimž se v určitých vlnách odprodeje přebytků dostávají za symbolické ceny i civilisté (sama jsem vystihla akci a mám jí za polovinu ceny obvyklé).
Jádro problému pořizování výstroje pro naši armádu leží ve dvou rovinách:
1. Ví, co chce? … To může platit pro každého vojáka zvlášť a pro „kolektivy“ po úroveň útvarů. Voják sám může být ovlivněn reklamou, individuálními doporučeními, popřípadě chce opravdu to nejlepší, co je na trhu k dostání, jenže pokud neplní ty nejnáročnější operace, musí akceptovat, že obdrží vojskový standard. Jak někdo trefně poznamenal: „Nejsme Norsko, aby i vojenský kuchař fasoval nejlepší a nejdražší helmu na světě.“
Ale je nasnadě, že na úrovni útvarů lze konkretizovat požadavky velice přesně, ač i tam jsou vojenské funkce různě exponované. Co tam rozhodně funguje lépe, je oboustranná zpětná vazba mezi řadovým vojákem a velením. Velení od něj slyší, co se mu osvědčilo v poli, on ví, ža fasuje to, co objednalo velení. Kupříkladu, pokud si výsadkáři koupili helmy Cry Precision, protože jim vyhovují, nikomu dalšímu je nevnucují a nikdo z jejich řad na ně nenadává, pak je to v pořádku. Pokud speciální síly užívají jiné uniformy a jiné zbraně, je to v pořádku. Atd.
Z toho ale musíme nutně dovodit, že celoarmádní nákupy, ony velké a vleklé akvizice, jsou velice necílené, bez vazby na vnitřní potřeby, tedy i bez kontroly. Mají jedinou domnělou přednost, a sice že nákup velkého množství zajistí nižší cenu, o čemž lze pochybovat. Spíše obráceně – jejich podřízení nejnižší ceně zapříčiňuje, že mnozí vojáci (z bojových útvarů) nafasují nevyhovující vybavení. Vzpomeňme letité problémy s kanadami Prabos, kdy by plukovníci ze štábu dali ruku do ohně, jak jsou ony boty pohodlné a trvanlivé, ovšem kolik kilometrů v nich našlapali, a sice po kobercích kanceláří?
Vůbec by nebylo od věci, kdyby AČR provedla analýzu a přenastavila svůj vnitřní systém tak, aby se v bodě zásobování výstrojí co nejvíce decentralizoval. „Víme, co chceme,“ by ideálně mělo znamenat „Důvěřujeme, že naši velitelé vědí, co je pro jejich vojáky nejlepší.“
2. Ví, jak to nakoupit? … Věčné výmluvy, že zprocesování zakázek má v gesci ministerstvo obrany, a že jeho úředníci jsou svázáni nefunkčními zákony, situaci nevyřeší. Náčelník generálního štábu by měl se svým týmem vypracovat a ministrovi obrany i veřejnosti předložit, jak by mohl vypadat funkční systém naplňující potřeby AČR.
Na počátku by mělo být stanovení jasných kritérií, za jakých okolností se nákup uskuteční „domácí“ soutěží, přes agenturu NSPA nebo mezivládní dohodou. Ono vlastně, jedno druhé vůbec nevylučuje, když už to stojí tolik času a práce, proč nezkusit všechny cesty a výsledky si neporovnat? Dvakrát až třikrát měř, jednou řež. Navíc při zavedení bodu „1.“ lze na základě dosavadních zkušeností říct, že cílené objednávky po útvarech fungují rychle, levně a spolehlivě.
Nakonec, léta se v resortu obrany objevuje myšlenka, že by správu výstrojních skladů převzaly soukromé firmy. Vojáci by nemuseli na den opustit útvar, aby jeli do vzdáleného „výstrojáku“, odkud se vrací s prázdnou. Může to fungovat jako e-shop, spojený s již existující databází, kde si objednáte podle zařazení (zboží, na které máte nárok), pročež váš útvar dvakrát týdně zaveze balíková služba. Ale to by vydalo už na jiný článek…
Foto: Army.cz a archiv webu
