Branná povinnost žen – proč se v ČR přihodila a proč je to tak správně?
V souvislosti s diskusí o obnovení odvodního řízení si mnoho občanů teprve všimlo, že v Česku platí branná povinnost i pro ženy. S tímto řešením se přitom setkáváme jen u několika dalších zemí, buď vyznačujících se extrémní politickou korektností včetně genderové rovnosti, nebo nacházejících se reálně i domněle v trvalém ohrožení. Ale proč u nás?
Vkrádá se myšlenka, že to zavedli muži ženám na truc, z čiré škodolibosti vůči feministkám. Jenže střet pohlaví se u nás nikdy nevyhrotil, protože o ženskou emancipaci se postaral socialistický systém, byla dávno přijata jako společenská a ekonomická nutnost. Navíc, kdyby byla branná povinnost žen ustavena schválně, bývala by se kolem toho rozpoutala mediální show už v té době.
Pravděpodobnějším vysvětlením je, že nad tím nikdo naopak nepřemýšlel, což je ostatně typický rys mnoha tuzemských zákonů. Prostě se napsalo, že všichni občané od 18 let, což znamená i občanky. Ostatně stalo se tak v době, kdy se naopak zrušila povinná základní vojenská služba, takže na vojnu už nemuseli ani muži. A koho by zajímala nějaká hypotetická branná povinnost v mírové době?
Teď se zjistilo, že Studená válka vlastně pořádně neskončila, do toho džihádisti kreslí mapky s chalífátem až k našim hranicím, nastala politická a společenská shoda na potřebnosti nemít vojsko jen „na oko“, což mimo jiné ústí v zájem armády zmapovat, jak je dnešní populace bojeschopná. A hle, zjistilo se, že bojeschopné mají být i ženy.
Teprve nyní se také ukazují všechny stále zakořeněné předsudky o tom, že ženy mají především udržovat teplo domova. Paradoxně svou trochu do mlýna přidávají i ti, kdo je chtějí vidět u odvodů – ujišťováním, že by se v případě ohrožení státu uplatnily hlavně v týlu, třeba jako ošetřovatelky, kuchařky, nanejvýše radistky. V typické západní společnosti by právě toto ženy nadzvedlo od ploten a ozvaly by se, že samozřejmě zvládnou pobyt v první linii.
Ale to bychom nebyli v zemi české, aby naopak ženy matky nekřičely, že pro armádu neporodily své dcery. Ty mlčí, protože to jde jednak zcela mimo jejich zájem, jednak vyrůstají obklopeny chlapci, kteří jsou ještě zženštilejší, než ony samé. A kdo z náctiletých o odvodech zaslechl, paradoxně je může brát jako vzrůšo, protože dnešní pohodlný život, odehrávající se více ve virtuálním světě, je vlastně docela nuda.
Každopádně o válce se nedělají referenda, tedy pokud by vypukla, reakci obyvatelstva si vynutí sama, na zákony nehledě. Pak by se projevil pravý stav „rovnosti“ pohlaví v Česku. Vsaďte se, že ženy budou přes den na stráži, zatímco jejich muži budou mastit karty v zákopech. Kolem páté odpolední se ženy odeberou do týlu, aby vystrojily večeři svým dcerkám a synkům, kteří tam mastí videohry, načež s rendlíkem poběží zpět do první linie nakrmit muže. Večer ještě všem přeperou uniformy. To je reálný důsledek socialistické emancipace našich žen a alibismu našich mužů.
Ženy ve válce (zdroj CDN.THEATLANTIC.COM)
Bez ohledu na vzdálenost brodu tady ženy umí nosit sukně i kalhoty podle potřeby. Je úplně jedno, jak to komentují a zda si muži myslí, že jim sluší více jedno či druhé. To ženy nesou zodpovědnost za rodinu, a proto i za vlast. Mohou mít na pažbě desítky zářezů, ale až se to přežene, zas si budou vykládat hlášky o plotně jako lichotku. České ženy totiž chápou jako své životní poslání mít na háku vše – jeřábnice, modelka, ředitelka, učitelka nebo snajperka, korunuje to přeci schopnost ukuchtit nejlepší svíčkovou.
Tak jaképak cavyky kvůli branné povinnosti? U nás prostě musí platit i pro ženy, aby se tím parlament nemusel zabývat až poté, kdy vyběhnou jako první na steč. Za manžela, za děti! (Pragmatičtí poslanci by měli spíše hledět na uzákonění délky trvání bitev tak, aby bylo včas prostřeno.)