Bůh žehnej Americe! Zbožňovaná i nenáviděná, pořád ale naše jediná, a proto první i poslední, naděje (?)
Jestli něco rozděluje snad všechny národy, a to až do extrémně polarizovaných nálad, tak postoj k USA. A to zejména, když přijde řeč na vliv tohoto superstátu na bezpečnost/ohrožení nás ostatních ve zbytku světa. Bylo by dobré zbořit některé mýty a pokřivené výklady historie. Tak velké ambice samozřejmě následující článek nemá, ale aspoň pár argumentů uvede.
Opravdu málo lidí dnes řekne nahlas, že USA máme být zač vděční.
- Objektivně vzato, bez USA (a působení našich krajanů tam) by po první světové válce vznikalo samostatné Československo jen horko těžko. Pokud tomu nevěříte, začněte se studiem historie třeba zde.
- Objektivně vzato, bez USA by Hitler dobyl Anglii i SSSR, Japonci Čínu. O druhé světové válce jste snad četli i něco jiného, než učebnice dějepisu vydané před rokem 89, a zhlédli dokumentů dost.
- USA nás chtělo po válce přivést k prosperitě a zachovat nám demokracii prostřednictvím Marshallova plánu. Že byl proti Gottwald, je logické, ale naprosto flagrantně selhali Jan Masaryk a Edvard Beneš – přičítáme-li jim zásluhy o republiku, pak tu socialistickou. Podrobně zde.
Pamatuji, jak po Sametové revoluci a nejméně do poloviny 90. let, mnoho občanů propadalo nadšení pro USA, nosili trika s americkou vlajkou. Valily se na nás (konečně, vytoužené) filmy a seriály či hudební produkce...
Někdo by s úšklebkem dodal, že i životní styl, politická korektnost (sexuální harašení) a produkty (obvykle nezdravé). To je ale mýlka, protože tyhle záležitosti se sem valily ze Západní Evropy*, naopak dodnes je poměrně těžké pořídit u nás něco opravdu MADE IN USA (a obchodní dohoda EU a USA zvaná TTIP se jeví nyní umrtvená, takže to ani nadále nehrozí).
*Snad s výjimkou toho sexual harassmentu, USA skutečně nastolily svérázný druh politické korektnosti jako první. Leč Evropa je brzy dohnala a předehnala, dost možná v tomto jediném. Byla to báječná léta, když jsme se ještě my Češi mohli sborově a svobodně, zcela nad věcí, pousmát faktu, že Bill Clinton „ohnul přes stůl svou sekretářku“ a pak (v souladu s učením našeho sexuálního guru Miroslava Plzáka) zatloukal, zatloukal, zatloukal… Ale to je mimo téma, jen taková nostalgie po době, kdy tráva bývala zelená a nebe modrý.
Hodný a zlý policajt
Schizofrenie Ameriky i zbytku světa až po Eskymáky spočívá v tom, zda nejstabilnější, nejdemokratičtější, nejkapitalističtější, nejsvobodnější a tudíž nejsilnější stát na planetě Zemi, má či nemá vstupovat do záležitostí ostatních.
- V první světové válce jsme v to doufali.
- V druhé světové válce jsme si to vynutili.
- Věděli jste, že dnešní Vietnamci se na USA za válku nezlobí, naopak za svého největšího nepřítele považují Čínu? (zeptejte se kohokoli na tržnici)
- Jistě se nezlobí ani občané Jižní Koreje. V tom konfliktu mimochodem zasahovala vojska OSN (jakkoli tedy s nadproporční účastí USA). Občané KLDR umírají stále po sta tisících v lágrech, k čemuž jim dopomohly Čína a SSSR.
Američané jsou v tomto ohledu vlastně chudáci - když dostatečně nezasáhnou (třeba v Libii, Sýrii), jsou špatní, když zasáhnou (třeba v Iráku, Afghánistánu), jsou špatní. Jestli ale tedy jsou tak špatní, tak proč oni sami žijí a prosperují ve svobodě a pokoji nejdéle mezi všemi moderními státy?
„Vyvážet demokracii je špatné, protože se pro některé (zaostalé, barbarské) národy nehodí. Lépe je jim s diktátory,“ zní oblíbený hospodský argument. Hmm, ještě že si tohle Američané neřekli třeba o Čechoslovácích (viz výše). A především, vždy je v tom nakonec necháme samotné, ať jsme je hecovali či ne. Protestují naše i jejich máničky, takže se vždy stihnou vyvézt jen bomby, ta demokracie nikdy šanci nedostala (viz předčasné stažení z Iráku), ovšem měli bychom si přiznat, že nikoli kvůli USA, ale kvůli nátlaku nás ostatních.
*Kdy se jen ta láska ke Státům v porevolučním ČSFR/ČR vytratila? Byl to, podle mě, rok 1999 – „humanitární bombardování“ (jako v každém článku, kde použiji tento termín, upozorňuji, že to takto Havel nikdy neřekl). I já tehdy začala nenávidět Američany a trvalo pěkných pár let, podívat se na věc pragmaticky. Třeba jako Saša Vondra ve svých pamětech: „Jako pro nové členy NATO to pro nás byla zkouška ohněm. Byli jsme členy aliance jen několik týdnů a jen těžko jsme mohli říct: Sorry, do toho s vámi nejdeme. Přijel jsem tehdy na pár dnů do Prahy, abych zásah obhajoval v parlamentu. V jedné místnosti se tehdy v poledne sešly všechny politické špičky. Vysvětloval jsem nejdřív, že zásah je z humanitárního hlediska správný. Nezabíralo to. Tak jsem apeloval na alianční solidaritu, ale ani to nepadlo na úrodnou půdu. Nakonec jsem vytáhl poslední argument z oblasti reálné politiky: Spojenci zvítězí, Miloševič padne. Přidejme se k silnějšímu. To na české politiky přece jen zapůsobilo. Od Václava Klause jsem si vysloužil poznámku: To jsem, Sašo, netušil, že jsi v Americe tak zcyničtěl…“
Co vlastně od Ameriky chceme a očekáváme?
To jsme nikdy po roce 1989 nedokázali jasně a jednotně říct. Rozhodně ne jako občané, nu a co se týče politické reprezentace, tak obvykle jen v náznacích a pouze za pravicových vlád. Čestnou výjimkou budiž členství v NATO, na němž panovala mírná shoda snad jen do chvíle, kdy jsme jej skutečně nabyli. Mnohem častěji jsme buď říkali, co nechceme (třeba radar v Brdech), nebo jsme byli zcela rozpolceni a vyjadřovali se zdráhavě a polovičatě. Už někdy v polovině první dekády nového tisíciletí jako by čecho-americký dialog zcela utichl (ovšem i vinou americké administrativy).
Vsadím se, že ti spoluobčané, kteří volili prezidenta Zemana z poněkud jednodušších pohnutek, by být Američany volili za deset dnů Trumpa. Stylem i politickými preferencemi má totiž k Zemanovi docela blízko (aspoň při povrchním pohledu – sám Zeman by ho podle mě nevolil). Ke všemu Trump preferuje tzv. izolacionismus, čili nezasahování USA všude po světě. Apel, aby konečně i evropští spojenci v NATO budovali silné armády, má sice v programu i Clintonová, ovšem Trump jde mnohem dále…
Tím chci říct, že kdo nemá rád USA, protože dělají světového policajta, měl by si tudíž přát zvolení Trumpa, nikoli Clintonové, která vehementně podporovala třeba druhou válku v Iráku. Jenže to má ten háček, že Trump vyhrožuje, že pokud spojenci v NATO nechají dál táhnout obranné výdaje převážně Spojené státy, mohly by tyto intervenovat v případě aktivace článku 5 jen v proporčních mezích, zda-li vůbec. Lecjaký komunista by se teď ještě zaradoval, že se tudíž může rozpustit i NATO (a postavit armáda EU?!), ale každému soudnému člověku musí nutně spadnout koutky. Pak bychom teprve zakusili strach!
Opět si stručně nastiňme fakta:
- Evropu nadále sužuje migrační krize a radikální islám.
- V zemích, odkud migranti proudí, panují nesnesitelné režimy (proto sem ti lidé utíkají), neakceptovatelné morálně, s pro nás hmatatelnými ekonomickými a bezpečnostními dopady. Ten bordel v těch zemích se nevyřeší diplomaticky, pouze silou. Ovšem žádný z evropských států, ani jejich koalice, nemají náturu a především finance to tam srovnat. Diplomaticky jsme od toho odradili USA. Dříve či později je budeme muset přesvědčit, aby tam poslaly své pěšáky.
- Tvrdit, že právě USA tam ten chaos a následná krveprolití rozpoutaly, je jen odrazem stereotypu a krátké paměti. Válku v Libyi rozpoutala Francie, z vlastních ekonomických pohnutek. Tzv. arabské jaro (2011) zasáhlo kromě Libye také Sýrii, Egypt, Alžír, Jemen, Jordánsko, započalo v Tunisku. V Sýrii eskalovalo do občanské války (odstartované brutálním útokem armády na demonstranty). Samozřejmě nikdo netvrdí, že USA (stejně tak evropské státy) nepodporovaly tamní disidenty a opozici, ovšem rovněž tak třeba Saúdové tamní islámské radikály. Žádná ze stran ale neměla takový vliv na události, jako samotné režimy.
- Obecně celý problém nestability části Afriky, Blízkého a Středního východu, není historicky zapříčiněn Američany (jakkoli tam za Studené války měli své sféry vlivu, jakož i SSSR), nýbrž evropskými kolonialisty – stačí se podívat do atlasu na hranice státu narýsované podle pravítka, které zcela logicky neodrážejí etnické a náboženské složení.
- Je zcela zjevné, že evropské velmoci nejsou schopny a ochotny řešit důsledky svého imperialismu. Tahat do toho Ameriku, když se to hodí, a potom svést vše na ni, to ale bravurně zvládají.
- A k dokreslení aktuální situace je třeba připomenout i Rusko – po zabrání části Ukrajiny jen čeká na vhodnou příležitost, aby destabilizovalo pobaltské státy. Pokud má někdo imperialistické choutky, tak Putin. Svými výboji odvrací pozornost od domácích problémů, což je jeden z velice srozumitelných a v dějinách opakujících se důvodů pro válku.
Tím chci nakonec říci, že malé národy střední Evropy se z historické perspektivy dodnes mohou a mají spoléhat spíše na USA. Díky USA vůbec vznikly a převzaly elementární demokratické návyky. Díky USA, které uzbrojily SSSR ke krachu, také obnovily svoji nezávislost. A je tedy velice pravděpodobné, že právě USA jim v budoucnu pomohou spíše.
...Než třeba Němci (de facto stále stejní), Francouzi a Briti (zradili a udělají to zas bez mrknutí oka), Skandinávci (kdyby něco, budou na svém ledovém poloostrově neutrální) nebo „Jižané“ (topící se v ekonomických problémech – brzy zkrachuje Itálie).
Tedy, měli bychom si ujasnit, že asi po Američanech nechceme, aby se, hospodsky řečeno, srali do všeho a všude, ale jsou našimi jedinými skutečnými spojenci a my od nich tedy chceme jisté bezpečnostní záruky. Nebo tedy ani to ne?
PS: Na jaře 2015 jsme vydávali seriál "Česko-americké vztahy...", byl opravdu realistický a není od věci (samozřejmě pro fajnšmekry) si jej připomenout a zamyslet se, kam jsme za rok a půl došli (předem podotýkám, že k lepšímu nikoli).
