Národní den diskusí o hrdinech a bláznech: Palach, Kubiš, Mašíni…
Uplynulo 50 let od činu Jana Palacha a jak se na takové kulaté výročí patří, média se předhánějí v jeho adoraci, až části publika nabíhají žíly, takže sítě jsou žumpou žlučovitých výkřiků, rádoby sofistikovaných psychoanalýz a asi tak 164. levelu facebookové hry „Promažu si přátele“. Ale pozor – tohle už není sranda, zvláště když druhým nejpopulárnějším postem dne je „DějeBIS“. Pokud se nedokážeme bavit slušně o Palachovi, nepůjde to ani o Kubišovi a dalších, až nastane moment, kdy rozmázneme úplně všechny hrdiny, všechny národní symboly… Nevím, komu to prospěje, ale Česku rozhodně ne.
Abyste si udělali představu, co mám na mysli, nabízím jeden z takových komentářů na adresu Jana Palacha:
Osobně jsem pod tento text napsala do facebookové diskuse následující:
Tohle jsem si taky dlouho myslela i říkala nahlas. Jenže pak to nutně vede ke srovnávání dalších sebevražedných misí a relativizuje se tím úplně všechno. Vezměte si třeba výsadkáře, kteří víceméně počítali s tím, že nepřežijí. Aspoň zlikvidovali Heydricha (tedy akce, odpor), jakkoli jim kdekdo nemůže přijít na jméno, protože se Němci za tento „relativně banální“ čin krutě pomstili. No ale zřejmě to pak zásadně pomohlo zařazení čs. státu mezi bojující a vítězné, včetně navrácení hranic (skoro). No ale kdo to mohl vědět, že Němci válku nevyhrají? Kdyby Palachova akce zafungovala (v což nepochybně doufal) a podařilo se „Rusáky“ odtud dostat a dotáhnout pražské jaro, tak bychom dnes patrně byli mnohem méně kritičtí k jeho činu.
Což jsem tedy napsala zjednodušeně (na Facebook i tak dost dlouhé), ale co jsem chtěla vnuknout autorovi příspěvku je asi patrné. Mimo jiné mi jde o to, že historie má nutně dvě stránky – jak se něco událo v dobovém kontextu, a naproti tomu výklad a posuzování prizmatem dob pozdějších. Netvrdím, že jedno či druhé je více či méně cenné, ale pro vytvoření názoru je důležité vycházet z obojího.
Bez ohledu na to, že Palach (a další živé pochodně) tehdejší společnost neaktivizovaly, pochopila jsem dnes z reakce jeho vrstevnice, že onen čin společností hluboce otřásl (a nějak ji morálně i v normalizačním marasmu formoval). I kdyby tehdejší občané akceptovali možnost, že nebyl psychicky založen jako drtivá většina populace (schválně nepíšu blázen, odchylka od normy je i pozitivní), nedovolili by si o něm smýšlet s pohrdáním. Ostatně i první reakce představitelů státu nebyly nutně zlé a propagandistické (až na toho poslance, co šířil domněnku o studeném ohni).
Je ostudné, že se dnes výkladu Palachovy osobnosti a činu chápou, ke všemu značně sebejistě, lidé, kteří tu dobu nezažili. Ale pozor, to se týká i těch, kdo jej naopak adorují – na Facebooku jsem kupříkladu zachytila výzvu: „Pojďte si s námi v sobotu připomenout Honzovu oběť,“ přičemž to rozhodně nepsal Jiří Palach, bratr, ani jakýkoli vrstevník, který s „Honzou“ chodil na pivo.
Tato relativizace a profanace (zevšedňování, odsvěcení) se samozřejmě netýká jen Jana Palacha. Postihuje poslední dobou všechny osobnosti dějin, bez výjimky. Někdy je snad řízeným dílem profesionálních historiků, kteří se potřebují nějak živit, a tak musí produkovat „nové pohledy na historii“ (už jen to spojení!). Jedna věc je, pokud najdou nové historické prameny, které dokládají, že se něco stalo jinak, než líčí stará kronika. Pak je revize našeho vědění jistě na místě.
Problém nastává, když dojdou jen k nové (své) interpretaci. V obecném měřítku právě tímto požírají postmoderní společnosti samy sebe (např. když re-definujete podržení dveří mužem ženě jako genderový stereotyp, můžete založit organizaci #mnetakypodrzeldvere a živit se v ní bojem proti takovému jevu). Zvláštním typem re-interpretace je místo záměny dobového kontextu pozměnit geografický – třeba akcentovat, že Karel IV. byl zbytkem Evropy vnímán negativně. Jistě je to druh informace, patrně někde v Evropě platné, ale proč se někdo snaží znevážit jej v očích národa, který o něm už 6. století smýšlí jako o otci vlasti?
A ještě se vraťme k profanaci. Určitě vás babička někdy pokárala: „Není ti nic svaté!“ a chápete, že nejde nutně o svátost v náboženském smyslu, spíše jste znevážili nebo překročili nějaké tradiční hodnoty a zdravé meze. V jistém dnešním diskursu pojmy jako „hodnoty“ a „meze“ brání pokroku, jehož důkazem budiž naopak boření mýtů (o Karlu IV, o Masarykovi, o Palachovi, o Havlovi), a to navzdory tomu, že mytologie je s existencí a funkčností (zejm. kohezí) lidských společností spjata už od doby soužití v jeskyni. Ale opět zdůrazňuji, že revoluční boření mýtů považuji za stejně nežádoucí jako jejich umělé vytváření – jsou „opravdové“ a funkční jen za předpokladu přirozené geneze.
Když mě v souvislosti s aktuálním překřikováním o Janu Palachovi napadla linka k Janu Kubišovi (a dalším výsadkářům na sebevražedné misi s nejistým výsledkem), nevěděla jsem ještě, že podobné spojení nabídl v rozhovoru pro Reflex vojenský historik plk. E. Stehlík. Ale podobné jen zdánlivě. Do úvahy totiž zapojil i bratry Mašíny. Uvažování nad jejich činy už mi zabralo hodně času, přesto se nedokážu přiklonit k jedné (vrazi), či druhé (hrdinové) interpretaci. Z mého sociologického pohledu rozhoduje společnost – a ta si mýtus, kde by figurovali jako hrdinové, nevytvořila a tvořit nechce.
Eduard Stehlík to svádí na neznalost výchovy Mašínů, přehlížení krutosti 50. let, režimní propagandu (ta byla ovšem nepříznivá i pro výsadkáře, i pro Palacha, ve 30 případech majora Zemana však byli démonizováni Mašíni i Plastici…). Možná je erudovaný historik, ale jako člověku mu v interpretaci bří Mašínů uniká, že zabít s mandátem exilové vlády Heydricha, versus zabít řadového účetního při loupeži je rozdíl, přinejmenším má společnost plné právo jej zvažovat, nikoli být převychovávána.
Paradoxem bezvýhradné adorace Mašínů, jak ji předvedl Stehlík (který jí nakonec věnoval v interview více úsilí než Janu Palachovi, o kterého šlo) a jejich označení za hrdiny s odvoláním na to, že dělali odboj v (pf) „občanské válce rozpoutané komunisty pod taktovkou Moskvy“ (sic), dochází k další relativizaci dosud přirozeného pozitivního (všeobecně, zjevně i panem Stehlíkem, žádoucího) chápání prvního a druhého odboje, potažmo též disentu. Re-interpretace historie podřízené osobním názorům historiků (potažmo politiků a novinářů) bychom neměli tolerovat.
Závěrem mi dovolte uzavřít dvěma známými citáty. Autorem prvního je George Orwell: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ V románu 1984 tak vysvětluje klíčový nástroj totalitní společnosti. Nabízí se otázka: V jaké společnosti to tedy dnes žijeme?
X
Naproti tomu matematik, filosof a zakladatel sociologie August Comte (na něhož navazoval i TGM) definoval tzv. pozitivistický přístup – vědeckou metodu a způsob myšlení vycházející z ověřitelných faktů a vylučující spekulace: „Savoir pour prévoir, afin de pouvoir,“ tedy „Vědět (znát), abychom mohli předvídat, abychom mohli konat.“ Nevím, jak vám, ale mně je tento postup mnohem milejší. Prostě nehodnoť historii, jen se z ní pouč a soustřeď se na budoucnost, kterou můžeš ovlivnit (a za niž, oproti historii, také zodpovídáš).
