Další případ nevyřešeného služebního úrazu, tentokrát v AČR. Navíc ilustruje, jak se v ní plýtvá lidským potenciálem.
Dnes už bývalý voják I. N. o službu v armádě hodně stál, při všech reorganizacích, které jistou dobu naše vojsko decimovaly, měl několikrát štěstí, „vaz mu zlomil“ až služební úraz kolene. Nikdo mu nekompenzoval, že kvůli němu už v oboru, který má tak rád, zřejmě nikdy nenalezne uplatnění. Po náročné anabázi skončil jako krupiér v pohraničním kasinu na druhém konci republiky. Schválně si přečtěte celý příběh.
Jmenuji se I. N. a toto je můj příběh o mé kariéře u AČR...
Do Armády České republiky jsem vstoupil hned po maturitě v roce 2005. Vystudoval jsem Obchodní akademii ve Valašském Meziříčí. Již před maturitou jsem byl přijatý na Univerzitu Obrany v Brně. Takže jsem krátce po maturitě nastoupil základní vojenský kurz ve Vyškově. Po jeho absolvování jsem se vydal studovat na Univerzitu obrany, obor Velitel druhů vojsk. Nicméně jsem zjistil, že to není můj šálek kávy a už po prvním semestru požádal o přeložené k vojenskému útvaru.
Tím byl VÚ 4574 - vrtulníková základna v Přerově. Byl jsem zařazen na funkci střelec, ale jednalo se spíše o práci strážného, kde jsem převážně chodil do služeb a hlídal muniční sklad a vrtulníky. V září roku 2008 čekala armádu reorganizace. Část kolegů přišla o zaměstnání, část přešla k nově zavedené jednotce palubních střelců a zbytek přešel k jiným útvarům. To se týkalo i mě jako služebně nejmladšího.
Byla mi nabídnuta funkce řidiče tanku v Přáslavicích, ale vzal jsem místo u VÚ 4428 v Hranicích, kde jsem pokračoval na funkci střelec. Tam jsem ovšem pochopil, že není voják jako voják a funkce střelec u letectva je rozličná oproti téže funkci u pozemní mechanizované brigády. Nafasoval jsem kulomet a strávil jsem s ním veškerá cvičení, kterých bylo opravdu hodně.
Chtěl jsem zpátky do Přerova. Dozvěděl jsem se, že po reorganizaci odešli z útvaru i kolegové, kterým místo neškrtli. I když by mě brali zpátky, tak mě z Hranic nepustili. Tak jsem začal znovu studovat vysokou školu, abych se mohl stát důstojníkem. Ostatní kolegové si kupovali auta a chodili po zábavách a já po výcviku dojížděl do školy. Psal jsem žádosti o pohovor i na jiné útvary, zájem projevilo Vojenské zpravodajství, ale to jsem nezvládl.
Nakonec se mi v lednu 2012 povedlo vrátit na letiště do Přerova. Obhájil jsem změnu místa tím, že mi nabídli povýšení ze střelce na staršího střelce. Aspoň něco. V Přerově jsem úspěšně dostudoval vysokou školu. Už se počítalo s tím, že bych se mohl stát velitelem čety. Můj vysněný a vydřený cíl byl konečně na dosah.
Jenže se mi v roce 2013 stal pracovní úraz – vyhodil jsem si koleno. Na neschopence jsem byl nakonec rok, chodil od operace k operaci. Začínalo to operacemi menisku a skončilo to plastikou vazu.
Mezi tím přišlo nařízení úplně zrušit vojenský útvar v Přerově. Dostavil jsem se na přezkum do Vojenské nemocnice v Olomouci, kde mi byla snížená zdravotní klasifikace z A na B. Konkrétně do byl pan MUDr. Veselý. Tomu jsem řekl, že jakmile mě uzdraví, tak přijdu o práci. A on mě chlácholil, že to mohu zkusit znovu, dostat se zpátky. Tabulkově mě přemístili do Náměště nad Oslavou, ve skutečnosti tam pro mě místo nebylo. Tak jsem aspoň dostal odbytné za odsloužené roky a byl odejit do civilu. Tehdy jsem ovšem nepřestával věřit.
Hledal jsem zaměstnání. Chtěl jsem pokračovat – buď znovu v armádě nebo v bezpečnostních sborech. Ozvali se mi z pankrácké věznice, kde jsem mohl pracovat jako příslušník vězeňské služby nebo justiční stráže. Prošel jsem pohovorem, bohužel už ne zdravotní prohlídkou. Dodal jsem samozřejmě i zprávy o mém pracovním úrazu kolene. Formálně mě vyzvali ještě k doložení čehosi, ale paní doktorka mi rovnou prozradila, že mě stejně nevezmou, protože jejich zaměstnanec měl tentýž pracovní úraz, také to nedopadlo a teď se s nimi soudí.
V srpnu 2014 jsem byl bez místa a ochoten vzít cokoli. Nastoupil jsem do Modré pyramidy, samozřejmě jako OSVČ, takže jsem si musel sám platit pronájem kanceláře a sociální a zdravotní pojištění a byl jsem bez klientů. Má finanční rezerva z odbytného se povážlivě tenčila. Přesto jsem přežíval rok a půl, povýšil na rodinného bankéře, ale pořád jsem nevydělal dost, abych pokryl své výdaje. Nakonec jsem to vzdal a v roce 2016 nastoupil do Frenštátu pod Radhoštěm do korejské firmy. Zde jsem si vydělal 13 000 čistého. Do práce jsem dojížděl přes 30 km denně autem. Ve zkušební době jsem z práce odešel, protože za to zkrátka také nešlo vyžít. Poté jsem vzal další první příležitost v našem regionu, kde moc práce prostě není. Šel jsem dělat obchodního technika do Mountfieldu ve Valašském Meziříčí. Nemohl jsem si tam dát ani zákonnou pauzu na oběd… Byl jsem zoufalý, ale blesklo mi světlo na konci tunelu.
V té době se mi po skoro dvou letech ozvali z armády. Pohovorem jsem prošel, tak jsem byl odeslán do Vojenské nemocnice v Olomouci na zdravotní testy. Zde jsem každým oddělením prošel, dokonce i ortopedií. A teď se podržte – tentýž MUDr. Veselý, předseda komise, který mě onehdá papírově uzdravil, tudíž mi pak bylo zrušeno místo v rušeném Přerově, a chlácholil, ať se do AČR přihlásím znovu, mě tentokrát dál kvůli kolenu nepustil. Řekl, že se mohu odvolat. Lékařské vysvědčení bylo z druhé strany z nějakého důvodu přelepeno, vyrozumění mi nepřišlo ani doporučeně, nicméně jsem se odvolal do Hradce Králové, ale odpovědí bylo zamítnutí.
Já přitom nejsem nějaký kripl. Šel jsem do sebe, abych když ne jim, tak sobě dokázal, že koleno je a bude v pořádku. Mým koníčkem se stal každodenní běh. Mám fyzičku, o které se rekrutům v přijímači může jen zdát. Bohužel, je to jedno – ve zdravotní dokumentaci to ošklivě poraněné koleno zabírá příliš mnoho stran. Kladu si však otázku: Pokud pro ozbrojené síly a bezpečnostní sbory jsem invalida, kterého nemohou přijmout, neměla by mi tedy armáda uhradit tento následek úrazu – trvale snížené pracovní uplatnění? Měla se mě zbavit snížením zdravotní klasifikace na „služby neschopen“, ale jí se hodilo svézt mě s reorganizací jako téměř zdravého. Prý, ať s vrátím. Honil jsem se za snem, který se rozplývá každým dalším pokusem.
V současné době pracuji na druhém konci republiky. V Železné Rudě jako krupiér. Vzdal jsem se svého bytu doma a přespávám na ubytovně kasina a chodím na noční směny. Postarám se o sebe, spokojený s takovým životem pochopitelně nejsem. Dozvěděl jsem se, že můj známý měl stejný pracovní úraz jako já. Ale doktoři mu nabídli lázně, kde se seznámil s právničkou, která mu dávala přesné rady, jak má postupovat, takže se mu dostalo úplně jiných kompenzací než mně. Tak nyní váhám, zda mám ještě nějak bojovat, třebas soudní cestou.
Tajně doufám, že se mi povede nalézt nějakou spravedlnost. Jistě, že by mi adekvátní finanční kompenzace pomohla s nějakým restartem, ale ještě raději bych byl, kdyby pomohla pohnout systémem. Ze všeho nejraději bych přeci pokračoval v práci, která mě naplňovala a kterou jsem uměl. Nedávno jsem četl příběh policistky, se kterou podobně vymetli, sic je na tom zdravotně opravdu zle. Jsem šťastný člověk, že mně koleno funguje, ale jinak je dopad na můj život podobně devastační. Nepochybuji, že jsou nás desítky, možná stovky. Pojďme o tom otevřeně hovořit a asi se i soudit.
Poznámka Spolku VLČÍ MÁKY:
Panu I. N. by hodně pomohlo, kdyby se na jeho případ byl ochoten podívat nějaký právník. V případě, že je šance uspět u soudu, mu za pomoci příspěvků od lidí, kterým ani tento případ není lhostejný, pomoci s financováním právních služeb. Ostatně děkujeme těm, kdo se přihlásili k podpoře nyní již ex-policistek, o nichž jsme psali nedávno. A také by hodně pomohlo, kdyby se nám ozvali další (ex-) příslušníci ozbrojených sil a bezpečnostních sborů s takovou zkušeností. Rovněž i ti, kterým byl služební úraz naopak řádně odškodněn. To vše je možné na e-mailu podpora@spolekvlcimaky.cz
