Diskuse k tragédii v Brodě odhalily skutečně vážný problém: CHÁPÁNÍ SLUŽBY
Národ se už potřetí v krátké době rozložil na dvě poloviny – poprvé to bylo při volbě prezidenta, podruhé kvůli konfliktu na Ukrajině a potřetí teď kvůli průběhu policejního zásahu proti masovému vrahovi. Zdá se, že tato štěpení mají hluboké – až filozofické – příčiny. Mají v tom jasno aspoň ti, kdo mají stát vždy na straně dobra?
.jpg&w=560&h=373)
SlavnostniÍslib nových policistů (zdroj UDALOSTI112.CZ)
Těmi myslím vojáky, policisty, hasiče… občany ve služebním poměru, kteří se vlastně zříkají části svých občanských práv ve prospěch plnění vyšších cílů, jakými jsou obrana vlasti či zájmů státu, přičemž do takových tzv. chráněných zájmů patří samozřejmě životy a zdraví ostatních „obyčejných“ občanů.
Jen namátkově připomínám, že upsání se ke služebnímu poměru s sebou nese v praxi především neplacené přesčasy, vykonávání klidně i hloupých rozkazů, zvýšené nároky na fyzické a hlavně psychické nasazení, časté stěhování a jistě vás napadnou další náležitosti, které mimo jiné ničí třeba partnerské vztahy. Kompenzováno by to mělo být odpovídajícím platem, zajištěním po ukončení aktivní kariéry (zhuntování těla i mysli nastává rychle) a především (!) společenskou úctou, chcete-li prestiží povolání. Třeba v USA to všechno funguje, v ČR bohužel nikoli.
Je to politování hodné, avšak nesmí to zavdávat výmluvám typu „za dvaceti tisíc se přeci nenechám zastřelit“ – a že takových v diskusích pod články kritizujícími rezignaci prvních hlídek na místě brodské tragédie bylo požehnaně, bohužel podle všeho především z úst samotných policistů. Je mi z toho upřímně smutno a nedivím se těm, které to přímo děsí a dál ještě více popouzí.
S vědomím rizika, že se kritika snese i na moji hlavu, se zde zastanu autorky oněch kritizovaných článků Mirky Paškové – osobně ji znám devět let, z toho osm jsem s ní žil – nemusíte mě litovat … vím, že naposledy volila jedinou politickou stranu zaměřenou na podporu policistů a vojáků, sama se dobrovolnicky angažuje v pomoci veteránům. Ze své optiky nenese podíl „občanské viny“ na tom, že jsou tyto složky v zuboženém stavu, naopak pro ně dělá strašně moc a očekává od nich stejný zápal pro „správnou věc“. Dokonce bych řekl, že její prvotní emocionální reakce vyplývala prostě ze zklamání umocněného tím, že dotyčné setrvale hájí a nadávky za to taky schytává (musel jsem jí jednou silou odtáhnout od blbce, co častoval naše kluky coby žoldáky, po dvouhodinové marné diskusi na něj vzala židli – až tak je hájí, až tak společenský nevděk vůči nim prožívá, takže úplně stejně vášnivě se na ně teď zlobí).
To mne přivedlo k myšlence, co vlastně očekává veřejnost od svých bezpečnostních sborů (potažmo ozbrojených sil) a co od své služby očekávají samotní příslušníci. Slyšel jsem kdysi jednu životní pravdu o armádě: Třetina slouží kvůli penězům, lepší práci by asi nenašla, ale to jí nebrání tu práci co nejvíc flákat. Třetina je také ráda za ty peníze, ale bere svoji práci vážně, dělá ji pořádně. Nakonec třetina by to dělala i zadarmo, vidí v tom své poslání, neřku-li padnout na oltář vlasti by si pokládala za čest. Všichni takové známe, byl to Regi, je to Pavel Stehlík (Do temnoty čtu už podruhé) a tisíce neznámých kluků s nimi.
Těch pár chlapů od policie, s nimiž si dám občas pivo, mi odkývalo, že to zhruba takto platí i v tomto sboru. Armáda má snad trochu výhodu, že databázi zájemců počítá na tisíce a bere jen zlomek z nich, takže si vybírá. Nenašel jsem statistiky policie, ale zdá se mi, že doplňuje stavy častěji a bohužel masově. Co mají obě složky společné, je utahování opasků a období propouštění. Ale i mimo ně odcházejí ti nejzkušenější nebo ti, kdo prostě mají na víc a chtějí rodinu zajistit lépe.
Ostatně autorce kritizovaných článků Mirce rekonstruoval byt policista právě odcházející ze služby, aby uživil rodinu jako zedník! Slušný, inteligentní, vzdělaný (ne jen pro papír), vycvičený (a to tak, že chodil na střelnici i soukromě) a piloval si taktiku a střelbu i jinak (oficiálně se to netrpí, ale v řadách Aktivní zálohy cvičí spousta státních a také obecních policistů – prostě to myslí s přípravou vážně a obětují takto dovolené a peníze za výstroj). Když autorka tvrdila, že policisté měli v Brodě zkusit střelce eliminovat a uspěli by, podle mne měla jasně na mysli ty policisty, které právě osobně zná. Já je samozřejmě znám taky, takže jo, fakt by mě nenapadlo, že jiní ve stejné uniformě vycouvají, což považuji za vážné selhání, ale taky rozumím příčinám...
Bohužel, strážci zákona, kteří jsou připraveni a současně ochotni pro své poslání riskovat, jsou vlastně ohrožený druh. Idealisté, mne nevyjímaje, to teď vědí už taky. Jenže to je zcela jasně stav, s nímž se nemůžeme spokojit a odbýt ho jako ministr vnitra (asi kvůli blížícímu se stranickému sjezdu a politické kandidatuře) samolibým tvrzení, že jeho ovečky postupovaly správně. Jednak to správné nebylo, jednak od něj je to prostě alibismus, pronesený v momentě, kdy o brodské tregédii věděl kulové, akorát tam přistál vrtulníkem, kterým - když už - měla letět zásahovka...
Ale zpět k výkonu policistů - prostší část veřejnosti jaksi čeká, že koho si platí, ten jí „bude k ruce“. Jenže policista, hasič ani nějaký úředníček nejsou služky, protože neposluhují, ale slouží. Je to drobná nuance, ale důležitá. Neplatí zde rozhodně vztah „náš zákazník, náš pán“, protože stát zajišťuje tzv. veřejné statky, které jsou nedělitelné – není to tak, že si je koupíte nebo přejdete ke konkurenci či oželíte úplně. Je nesmysl ty pojmy zaměňovat (bože, jak já rostu z Babiše, jenž chce stát řídit jako firmu) - ale je fakt, že těžko můžete chtít po lidech, aby brali státní orgány vážně, když tyto neplní svůj primární účel (a tím není řešení parkování) na 100 %.
Chrání veřejný zájem, jehož součástí je snad na prvním místě bezpečnost. Její definice a rozmanitost se nemusí shodovat se zájmem individuálním. Například: zda máte v autě lékárničku, se nekontroluje nutně kvůli vám (ačkoli voják by vysvětlil, že pro vaše ošetření použije právě vaši lékárnu), ale kvůli jiným, kdo by její obsah mohli potřebovat, zatímco vy jste povinni jim pomoci. Tohle není nesmyslná buzerace, jak dává hodně lidí policii neustále pociťovat. Jiné záležitosti už ale třeba racionální základ postrádají.
Nezapomínejme také, že povinnosti státních orgánů jsou definovány zákonem. Pro ně platí, že konají, co jim zákon umožňuje, resp. ukládá, kdežto občan si může dělat cokoli, co mu zákon výslovně nezakazuje. Když se vrátíme k uherskobrodské tragédii, tak tam je výklad ambivalentní. Totiž policisté museli strpět ohrožení vlastního života, ale nikoli jej bez rozmyslu riskovat. "Rozmysl" jim nenalinkujete, metodikám navzdory. Po právní stránce bylo vše asi OK, ale zase psaný zákon nemá totožné hranice s morálkou (a ani to není cílem, už pět století před Kristem pravil Konfucius, že čím více zákonů, tím bídnější je lid). Ale právě podle nepsaných zvyklostí se od nich čekalo ono zprofanové, dost možná z vůle exministra Langra nešťasté, POMÁHAT A CHRÁNIT.
Pokud se ti dva necítili vycvičeni, vybaveni a vůbec s ohledem na situaci (postavení střelce), prostě se do akce nepustili. Nechme stranou ty námitky, že dva jsou více než jeden. Co je rozhodně alarmující, že se nemohli cítit tak, aby se pokusili naplnit svůj slib, kterýžto je ale morálním, nikoli právním závazkem. A pevně doufám, že v jejich rozhodování nehrálo roli to, co jsem četl v diskusích z úst jejich kolegů, totiž „dělám jen do výše svého platu“.
Nemusí být nutně hanbou říci, že měli strach (nebo jak autorka předešlých článků expresivně napsala, že se podělali), pakliže i jeden z přímých účastníků lituje, že se zmohl jen na zajištění útěku svého a dalších osob, a přestože my jej považujeme za hrdinu, tak on doslova říká, že se podělal, protože mohl útočníka zcela zastavit. I hrdina může být současně tak trochu srab. Kohokoli z miliónů bojovníků na této planetě ověnčených medailemi se zeptáte, zda neměl strach, odvětí, že samozřemě měl. Někteří tento pud překonali a zvítězili, jiní také překonali a spočívají na hřbitovech, další utekli a také zvítězili (minimálně z hlediska Darwinovy teorie).
Podle mě o tom nicméně rozhoduje v první řadě morálka a povaha. To jsou totiž takové situace, že si prostě nesrovnáte pro a proti, neuděláte nějakou analýzu - buď se vám chce nebo ne. O racionálním zhodnocení bych s pochybnostmi uvažoval jen u těch nejostřílenějších borců, ani tam ale asi ne. Faktor, který zafunguje, je buď dril (automatizmus bez přemýšlení), ale ještě daleko více psychologická příprava - ve smyslu mentální projekce "jak se zachovám v situacích X, Y, Z...", tím si totiž nejen vytvoříte scénáře jednání, ale také předem vyřešíte ta morální dilemata. Když to zjednoduším, policisté, vojáci, hasiči a všichni další mají tyhle věci promýšlet každý večer před spaním...
Tomu navzdory, zachovat se jinak než nasazením života, není nutně nemorální. Vidím problém v tom, když si to dotyčný nikdy nepřipustil a pak couvá, ale pokud si to promýšlí, pak je to otázka filosofie, fenomén Sophiiiny volby. Prý si toho všiml jeden z diskutujících, že totiž Mirka ostře kritizující policejní zásah v Brodě vyznává cosi jako Kantův kategorický imperativ. Nejsem filosof, ale našel jsem ve Wikipedii, že to znamená: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem“ nebo: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“
Myslím, že odtud plyne pocit povinnosti obětovat se pro druhého a požadavek, aby policista raději položil svůj život, pokud tím život občana může být zachráněn (ztělesněný v případě kritizovaného článku do věty ve smyslu „bylo by lepší dělat sbírku na padlé policisty než civilní oběti“). V praxi se tato filosofie projevuje heslem „co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim“ nebo v krásném výroku jednoho z francouzských osvícenců „nesouhlasím s vaším názorem, ale na život se budu bít za vaše právo jej říkat“ (nemusím připomínat, že většina diskutérů pod články předvedla pravý opak).
Naproti výše popsanému způsobu uvažování a jednání stojí pragmatismus a utilitarismus, kdy konání předchází rozvaha, zda je účelné. Zase jenom z Wikipedie, ačkoli tohle je známější pojem: „Myšlenky se ověřují tím, zda jsou prospěšné, a pravdivá tvrzení jsou ta, která se osvědčila.“ V případě masového vraha z Brodu to vystihuje policejní přístup – ať už v argumentech „báli se opětovat palbu, aby nezasáhli zraněné,“ „kdyby šli proti střelce, leželo by tam o dva mrtvé více“ apod.
Asi nemusím říkat, že první přístup je poněkud idealističtější, avšak oč více jedinců jej bude ctít, o to bude naše společnost lepší. Kdežto druhý přístup je praktičtější, jenže taky uspokojuje (racionalizuje) spíše lidské slabosti než ctnosti. A především, ani jeden ve své krajní poloze není správný. Domnívám se, že zatímco u široké veřejnosti musíme mít pro pragmatismus pochopení, u těch, kdo se svobodně rozhodli a zavázali sloužit, bychom přeci jen měli směřovat k tomu ideálu. Prosím - policisté, hasiči, vojáci - srovnejte si tohle v hlavě před tím, než se probudíte do dne, který může přinést zásadní dilema místo všední rutiny!
Vždy to ale bude jen ideál, k němuž se více či méně můžeme blížit. Jsem rád, že jsem prožil devět let s někým, kdo k němu opravdu blízko je. Kdybychom tvořili tu hlídku my dva, musel bych jí strašně silně držet, to mi věřte. Ale plně chápu, že spoustu lidí nas***a, když zapomněla, že každej není blázen, který obětuje život tomu, čemu věří. I proto už vlastně nejsme spolu, dílem mojí slabostí a dílem její spalující sílou...
