Fenomén Military Brats: Děti vyrůstající ve vojenských rodinách jsou zkrátka jiné.
Termín Military Brats označuje v USA de facto subkulturu, která čítá asi deset miliónů potomků vojáků. Jejich život, návyky a postoje jsou od většinové populace odlišné. V Česku takovou skupinu, sic méně profilovanou, máme taky. Pojďte se tedy seznámit…
Než se pustíme do Military Brats, aneb trocha té každodenní praxe…
Když se pohybujete v širší „military komunitě“ (a to jako čtenáři tohoto webu zjevně ano), tak vám dost možná spousta věcí, které připadají jiným divné, vůbec zvláštní nepřijdou. Nemusíte být nutně potomek vojáka z povolání, abyste zcela civilnímu okolí přišli naopak sami dost poťouchlí. A co tedy teprve, když jste „v lásce k armádě a vlasti“ skutečně vyrůstali?
Určitě si všichni vybavíte Pelíšky, kde otec voják vede nástěnku, vyvěšuje na ni týdenní jídelní lístek, syna k Vánocům obdaruje vojenskými polobotkami. Ve filmu to vypadá jako nadsázka, ale není. Znám pár vrstevníků, kteří vyrůstali v rodinách důstojníků, a minimálně „fasovali“ ponožky a ty šílené hnědé páskové pantofle. Někteří bydleli ve služebních bytech nedaleko základny, dokonce v ulicích tvořených několika domy, kde všechny byty obývaly vojenské rodiny. Už jen to, že takoví sousedé si salutovali…
Můj nejlepší kamarád v dětství byl synem důstojníka a určitě jsme si hráli jinak. V baretech. Bavili jsme se o jiných věcech. O zbraních. Pokud tyhle záliby v člověku přetrvají, nutně i v dospělosti vyhledává přátele, kteří jsou na tom stejně, což ve vás vzbuzuje dojem, že to tak mají všichni. Omyl. Ve skutečnosti, kdykoli pak vedete na takové téma hovor v hospodě nebo v autobuse, ostatní se na vás dívají jako na pošuky. Schválně si těch lidí kolem někdy všímejte.
Nedávno jsem sama u sebe vypozorovala úžasnou deformaci vypěstovanou dřívější prací na ministerstvu obrany. Byl 28. říjen, já vstala z postele, pustila si ČT24 a rychle se potřebovala namalovat, protože jsem někam spěchala. V televizi běžel přenos z pietního aktu na Vítkově a zrovna začali hrát hymnu. Já si u ní stoupám nebo aspoň důstojně sedím – i doma, ale jak jsem byla v presu, pohotově jsem raději televizi přepnula, abych mohla pokračovat v líčení. Být tam někdo se mnou, ťukal by si na čelo.
Určitě si vybavíte nějaké svoje zážitky tohoto ražení, takže úvodem jsem chtěla říci asi jen tolik: Zaprvé, to věčné rozebírání vojenských témat není úplně normální, ti kolem vám nerozumí a někdy se vás pak i bojí. Zadruhé, pojďte se v dalších řádcích seznámit s Military Brats, což jsou ti „nejpostiženější“, ale jistě také neúžasnější lidičkové v „military komunitě“ vůbec. Výše popsané projevy jsou jen vnějším znakem, kdežto ve skutečnosti u nich jde o mnoho více.
Domov máš tam, kam tě armáda povolá
Tohle heslo platí ve Státech pro vojenské rodiny doslovně. U nás to tak bývalo dříve (především před rokem 1990), ale kdoví, zda nový kariérní řád v AČR s povinným rotováním na pozicích po dvou letech fenomén četného stěhování vojenských rodin neobnoví. Jistě ale ne do takové míry, protože Česko je malé – vojáci sice často slouží na vzdálených útvarech, ale není pro ně tak složité nechat rodinu v trvalém bydlišti a vracet se k ní z útvarové ubytovny na víkendy.
To v případě amerických vojáků rozhodně nejde, protože USA zabírají prakticky celý jeden kontinent, navíc ale disponují základnami ve všech koutech světa. Průměrná délka přidělení amerického vojáka k útvaru činí 2-3 roky, takže tak často se stěhují i jejich manželky a děti. Základny jsou k tomu náležitě vybaveny – byty, školy a školky, kulturní a sportovní zařízení. Armáda samozřejmě logisticky zabezpečuje i jejich přestěhování a vybavení nového domova (to ovšem v ČR u rodin důstojníků vyslaných do struktur NATO rovněž).
Časté stěhování je hlavním znakem Military Brats, a to se všemi negativy i pozitivy. Negativa jsou zřejmá – neustálé loučení s jedněmi kamarády a hledání nových, zvykání si v novém třídním kolektivu. Jenže právě tohle je také obrovským pozitivem – takové děti mají velice rozvinuté sociální dovednosti, jsou otevřené, komunikaci s novými lidmi navazují snadno. Taková schopnost je do života užitečná, děti vojáků nijak netraumatizuje.
Dalším velkým pozitivem je poznávání nových míst a kultur. Obecně jedním z hlavních motivů pro vstup do americké armády je možnost cestovat. A nemyslí se tím zdaleka jen na bojiště. Může se to zdát paradoxní, ale Military Brats jsou velice kosmopolitní, multikulturalističtí (v tom dobrém slova smyslu) a oproti civilním vrstevníkům dobře zorientovaní v zeměpise. Má to ovšem i své negativum – Military Brats vám nedokážou odpovědět na otázku: „Odkud jsi?“
Co naopak shodně hodnotí jako velké pozitivum, to je kvalita vztahů s dalšími vojenskými rodinami a vrstevníky. Když čeká otce (matky) nasazení na bojišti, zbylí rodiče a děti se semknou. Vzájemně sdílejí své obavy, stesk z odloučení, vzájemně se podpoří v případě zranění nebo úmrtí blízkého.
Možná jste postřehli, že tato témata se již objevila v novém projektu www.armywoman.cz (Odloučení, Krizové situace). U nás je v tomto ohledu situace naopak tristní – v důsledku individualizace žití vojenských rodin a absence armádních aktivit, které by je spojovaly (všechna čest výjimkám těch pár útvarů, které tak činí) dochází k tomu, že manželky i děti vojáků zůstávají na tyhle šlamastiky samy. Jaksi izolovány jako samostatné ostrůvky v moři civilistů, kteří jim nerozumí. A to prostorově i mentálně. Což je škoda a rozhodně jde o jednu z největších výzev, co zlepšovat. Ostatně srovnejme s tím, že v USA je duben měsícem "vojenských dětí", kterým je adresována celá řada akcí.
Zpět ale k Military Brats, protože jejich život – pod kuratelou americké armády – se nejeví zdaleka špatný, ale... Jistě si cení dostupnosti špičkové zdravotní péče nebo dotovaného studia, také toho cestování po světě. Jenže problém nastává s jejich „přechodem do civilu“, obvykle při nástupu na vysokou školu někde ve Státech, kdy přestávají s rodiči a mladšími sourozenci kočovat po základnách.
Jsou sice otevření v navazování kontaktů, ale protože bývají tak nějak slušnější a také nejsou „zdejší“, spolužáci je mnohdy do kolektivu nepřijmou. Problémy pak mají někdy i v zaměstnání - jsou to světoběžníci, kteří se nechtějí někde upíchnout na dalších dvacet let. Ostatně moc trefné je následující video:
Pokud ale o Military Brats něco platí, tak že se nelitují. Bývají docela sebejistí, umí snášet, co život přináší, chtějí se i prosadit a mají k tomu vypěstovanou dostatečnou sebedisciplínu. Podle studie uvedené pod daným heslem na Wikipedii mají dokonce sklon být perfekcionisté.
Třeba v šoubyznysu jsou Military Brats nadmíru úspěšní – patří mezi ně: Pink, Christina Aguilera, Reese Whiterspoon, Julianne Moore, Jessica Alba, Bruce Willis, Michael J. Fox, Peter Sarsgaard a další. Ne že by to něco znamenalo, ale přinejmenším, že to není handicap.
A to je nakonec to, oč tu běží – aby pro děti z vojenských rodin, speciálně také z těch českých vojenských rodin, bylo jejich netradiční dětství v životě pokud možno výhodou. Ostatně, jsou-li v USA Military Brats bráni jako významná subkultura, není to kvůli tomu, že by potřebovali soucit.
PS: Pokud byste chtěli vědět více a umíte anglicky, tak na Wikipedii je k této problematice nadstandardně dlouhý odborný článek. Já sama čerpala z četby příběhů samotných military brats různě na internetu. V zásadě v okamžiku, kdy na googlu toto heslo zadáte, vyběhne vám opravdu široká nabídka odkazů, včetně organizací, které Military Brats sdružují. Je to jen další důkaz, jak je u nás v ČR tato problematika naopak naprosto podceněná.
