Spolek VLČÍ MÁKY umožňuje klientům se „z toho vypsat“, aneb rok projektu Dopisárna.
Psaní se používá jako jedna ze základních psychoterapeutických metod. Mnozí z nás si vedou deník nebo píší knihu ze života „do šuplíku“. Touha napsané sdílet je přirozená, ale silnější bývá obava, co by na to naši blízcí řekli. Řešením může být svěřovat se někomu cizímu, avšak s garancí důvěrnosti. V případě vojáků má takové dopisování obrovskou tradici, už za světových válek bylo obyvatelstvo vyzýváno, aby posílalo dopisy na frontu i vojákům, které osobně nezná. Programy „Writing to Veterans“ provozuje i dnes řada univerzit v USA. A právě takovou službu se rozhodla veteránům nabídnou i dobrovolnice Spolku VLČÍ MÁKY Alena, když přišla s projektem Dopisárna. Rok se pak v jakémsi zkušebním režimu věnovala prakticky jedinému klientovi, nyní se již ozývají další. Více už vysvětlí sama v krátkém interview…
Jak a proč Tě napadlo nabídnout Dopisárnu?
Bude to znít legračně, ale můj první kontakt s charitou byla podpora záchranné stanice pro veverky Pinky a na dálku jsem měla a stále mám adoptované dvě kočičky z Kočky SOS Hodonín. Logicky jsem jako další krok chtěla pomáhat i lidem. Konečné rozhodnutí padlo asi v roce 2018 kolem Dne válečných veteránů, kdy jsem narazila na Spolek VLČÍ MÁKY a napsala s nabídkou pomoci. To už jsem měla právě i představu, že by šlo o výměnu dopisů nebo e-mailů, což spolek do té doby nenabízel. No a „Dopisárna“ se to jmenuje, protože jsem asi staromódní a miluju psaní klasických dopisů.
V čem spatřuješ hlavní výhody a nevýhody písemné komunikace?
Člověk má více času uvážit, co a jak sdělí. Taky se říká, že papír snese všechno. Tradiční dopis je pro mě pak mnohem více osobní než e-mail. Navíc, když někomu píšu dopis, tak vím, že když bude chtít nebo bude potřebovat, strčí si ho do kapsy a přečte později, případně znovu. S e-maily takto lidé obvykle nepracují. Jako výhoda i nevýhoda u dopisu mi přijde rychlost doručení. Čekání je nepříjemné, ale těšení se během toho čekání je vlastně příjemné.
Jsou hranice – témata, četnost psaní, typ klienta aj., za které bys nešla?
Takhle je to těžké říct, vždy záleží na okolnostech a klientovi. Myslím si, že jsem celkem otevřená komunikaci o čemkoli, co by klient chtěl probrat nebo se s tím svěřit. Písemná komunikace a zejména ta v dopisech zajišťuje sama o sobě jistou důstojnost. Můžete být velice osobní a otevření, současně si zachovat odstup a nadhled.
Když jsi komunikovala s prvním klientem, zaskočilo Tě něco, ať už příjemně nebo negativně?
No párkrát ano. Ale spíše v příjemných rovinách. Jednou jsem dostala spolu s dopisem malou ručně dělanou včelku Máju, protože jsem v některém předchozím dopise klientovi popsala zážitek se včelami, které má můj švagr. Mám ji od té doby vystavenou na stole v práci. Jindy, když byly silné bouřky s lokálními záplavami, tak v den, kdy jsem normálně nečekala dopis, na stole jeden ležel. První mě napadlo, že se něco stalo, ale byl to jen dotaz, zda je u nás vše v pořádku.
Kolik dopisů jsi schopna si s klientem, resp. více klienty naráz, vyměnit?
Za tři čtvrtě roku dopisování s jedním klientem to bylo kolem 45 dopisů a pohledů. V případě dopisů to je tak 1 za týden pro jednoho klienta, aby dopisy nechodily na přeskáčku. No a jelikož má týden 7 dní, tak si myslím, že kolem 7 dopisů by za týden bylo zvládnutelných pro různých 7 klientů. V případě e-mailů je myslím možné za den i více, nebo častěji než jednou týdně. To je ale strašně individuální, já se v tomto přizpůsobím tomu, kdo má potřebu si dopisovat. Současně je možné, že když klientů přibude, dojdu ke svému osobnímu limitu. Projekt je po zkušebním období na počátku, je to jakási doplňková služba. Jiná dobrovolnice spolku – osobní koučka – s několika klienty zase pravidelně telefonuje a zvládá to už několik let.
Máš nějaké důležité postřehy, které by stran dopisování měli brát jeho aktéři v potaz?
Hlavní věc je určitě důvěra, kterou ve mně dotyčný vloží. Beru to jako zpovědní tajemství a pokud by to nebyla věc ohrožující život, tak určitě nebudu informovat ani nikoho dalšího ze spolku. Někdy je prostě příjemnější se svěřit někomu cizímu, i než kamarádovi. Občas jsou třeba v misi vojáci, kteří rodičům a přátelům řekli, že jedou na zahraniční cvičení nebo stáž, nikoli bojovou misi. Ti jsou poučeni, co nesmí kvůli bezpečnosti sdělovat, ale klidně si se mnou můžou psát o všedních záležitostech a svých pocitech, o nichž s nejbližšími nemohou, protože by jejich tajemství vyšlo najevo. V neposlední řadě také vojákyně nebo partnerky vojáků mohou mít potřebu se vypsat, pro ně jsem tu taky.
Jak se zapojit do Dopisárny?
Napište na podpora@spolekvlcimaky.cz a uveďte, zda preferujete písemnou nebo e-mailovou komunikace s Alenou. Spojíme vás a pak už je to jen mezi vámi.
