Fenomén: Vojenské identifikační známky, alias dog tags.
Psí známky jsou mezi military fanoušky velmi populární, zejména ve verzi používané americkou armádou, kdy kromě identifikační role slouží jako svého druhu šperk. Znají je všichni vojáci, jakkoli ne všude je mimo bojové nasazení vůbec nosí. Tento fenomén, který z vojenského prostředí vstoupil i do toho civilního, si rozhodně zaslouží trochu podrobnější představení v rámci našeho cyklu „Fenomén“…
Kde se vzalo označení „psí známka“, tedy anglicky „dog tag“, je zřejmé – zcela doslovně podle štítků, které nosí na obojku pejsci, aby bylo možné identifikovat, čí jsou. V případě vojáků, padlých nebo zraněných, je hlavní rovněž identifikace. Proto se do plíšku z korozi nepodléhajícího kovu vyráží obvykle jméno, krevní skupina, identifikační číslo, potažmo náboženské vyznání. Známka je obvykle dvojitá, případně rozlomitelná na dvě části, aby potřebné údaje zůstaly u těla a současně si je jiný voják odnesl a nahlásil veliteli.
Vynález je to velice starý, protože takové identifikátory z olova se používaly už v římských legiích. A je to také prvek světově univerzální, protože v polovině 19. století jím (sic šlo o dřevěné destičky) disponovala čínská armáda. To ale byla vlastně výjimka, v téže době v americké občanské válce si někteří vojáci psali jména a adresy domů na lístečky po kapsách, vyrývali je na vnitřní stranu opasků a torny. Vynalézaví obchodníci jim záhy nabízeli mosazné odznáčky s vlasteneckým heslem nebo znakem jednotky, na jejich rubovou stranu bylo možné vyrýt osobní údaje.
Ještě jednou se vraťme k označení „dog tag“ – ačkoli se vžilo ve své anglické verzi, světu jej dali Prusové v 70. letech 19. století, když své vojáky na tažení do Francie vybavili jmenovkami, které zhotovili skutečně stejně jako známky pro psy žijící v Berlíně a německy jim tedy říkali Hundemarken.
Britové použili známky až v roce 1907 v podobě hliníkových placiček, povinně a plošně je však jejich vojáci nosili až od roku 1916, a sice zhotovené z azbestu. Hlavní přínos Britů spočíval v tom, že zavedli dva kusy známky, aby jeden zůstával padlému na krku.
Konečně Američané používali dog tags od roku 1906 a uváděli na ně jméno, hodnost a jednotku. Od roku 1916 přešli také na zdvojení štítků. A v roce 1918 přidali mezi údaje identifikační číslo. Za druhé světové války přibyla krevní skupina (námořní pěchota místo ní uvádí velikost plynové masky) a náboženské vyznání. To se ale dosud zejména Židé zdráhají uvádět, aby se v případě zajetí nestali obětí větších perzekucí ze strany nepřítele.
Od druhé světové války už jsou psí známky u vojáků standardem snad ve švech armádách. I tak se ale liší, zda je provedení dvojité (převládají rozlamovací štítky, tedy nikoli americké zdvojené), z jakého materiálu jsou plíšky zhotoveny (kromě hliníku i pevnější kovy), v jakém tvaru, pochopitelně i rozsah informací. Důvod, proč většina armád uvádí jen identifikační číslo, je neposkytnout nepříteli citlivé údaje o zajatém vojákovi. (Na obrázku níže kanadská známka).
Konkrétně v naší armádě jde o plíšek asi 2,5x1,5 cm, kde je uvedeno pouze CZ a identifikační číslo vojáka. Tento plíšek se běžně nenosí, vojáci by jej kolem krku navlékali až za válečného stavu. Není proto divu, že čeští vojáci si do zahraničních misí pořizují klasické americké dog tags, jinak by totiž jeli s doslova holými krky.
Jak už bylo řečeno v samotném úvodu, psí známky se rozšířily i mezi civilisty. Jednak jako módní doplněk, jednak je používají třeba diabetici, alergici a podobně chronicky nemocní, aby při kolapsu předali záchranářům zásadní informaci o svém zdravotním stavu. Štítky jsou pro tento účel ještě častěji než na krk umísťovány na zápěstí, protože s rukou zdravotníci a lékaři musí manipulovat. Po celém světě existuje široká nabídka takových doplňků i online zdravotních profilů, v Česku jsou k dispozici náramky BODY ID, k nimž brzy přibude online aplikace, tu ale představíme v samostatném článku.
