Historie a současnost péče o veterány v USA (díl 3): Druhá světová válka
Po předchozích zkušenostech Spojené státy americké začaly přijímat prozřetelná opatření, která pomohla zvládnout situaci po druhé světové válce. A to v době, kdy o blížících se bitvách nikdo netušil.
Prezident Hoover dal již roku 1929 pokyn k dalšímu sjednocování úřadů pečujících o válečné veterány. Nově ustanovená Veterans´ Administration pohltila do té doby dominující Úřad pro veterány a dále Penzijní úřad a Národní domovy pro hendikepované vojenské dobrovolníky. Nově vzniklá agentura zodpovídala za vyplácení dávek válečným invalidům, zdravotní péči, dávky a kompenzace veteránům předchozí války, životní pojištění a penze (včetně občanských zaměstnanců resortu obrany).
V roce 1933 již nový prezident Roosevelt inicioval kvůli Velké hospodářské krizi plošné zvýšení všech vyplácených dávek. Na druhé straně kvůli krizi až do roku 1935 zúžil rozsah benefitů poskytovaných veteránům. Státní výdaje přesto rostly. V této dekádě se jen počet nemocnic pro veterány zvýšil z 61 na 91 a počet lůžek se zdvojnásobil na šedesát tisíc. Ostatně enormní byl nárůst tuberkulózy, kterou se díky zdravotní službě podařilo včas zachytit. Celá polovina pacientů přicházela s neuro-psychiatrickými problémy.
S ohledem na válkou zmítanou Evropu v roce 1940, se obdobně jako v roce 1917, rozhodli američtí zákonodárci zřídit speciální Národní služební životní pojištění pro vojáky a veterány. Další nový zákon garantoval všem, kdo z civilního zaměstnání nastoupí do armády, že po ukončení služby budou opět zaměstnáni. Po útoku na Pearl Harbor bylo rozhodnuto, že nedávno přijatý zákon o pojištění se zpětně vztáhne na ty zmrzačené, respektive i vdovy a sirotky, kteří nebyli včas do systému zahrnuti.
.jpg)
Foto: Do druhé světové války vstupovaly USA připravené na přísun veteránů (zdroj: WIKIPEDIA.ORG)
V roce 1943 byl ještě přijat nový zákon o rehabilitaci veteránu, díky čemuž pak přes šest set tisíc z nich prošlo speciálními rekvalifikačními programy. Hrozivé válečné ztráty navíc mobilizovaly veřejné mínění a účast společnosti na péči o veterány. Téměř sedm set tisíc z nich bylo zraněno, čtyři sta tisíc zabito, stovky tisíc se ocitlo po návratu v nouzi. A především, většina se vracela do civilního života po bojovém nasazení, které trvalo čtyři roky.
Kongres proto v roce 1944 přijal zákon nazývaný GI Bill of Rights, který zásadně transformoval dosavadní koncept benefitů pro veterány, a to ve třech směrech. Zavedl speciální dávky, které mohli až po dobu čtyř let čerpat ti, kdo procházeli po návratu dalším vzděláváním a rekvalifikací. Kromě měsíčních příspěvků obsahoval tento benefit také výplatu 500 dolarů každý rok na pořízení školních potřeb a úhradu další souvisejících nákladů. Druhý benefit spočíval v zavedení státem garantovaných půjček na bydlení, pozemky i podnikání, a to do výše dvou tisíc dolarů. A třetí benefit byl dávkou v nezaměstnanosti – dvacet dolarů týdně po dobu jednoho roku.
.jpg)
Foto: Vzdělávací programy pro veterány vedly k celkovému růstu životní úrovně
(zdroj: MILITARYMONEYMANUAL.COM)
Tyto benefity byly mezi veterány velice populární. Do roku 1956, do kdy program GI Bill of Rights platil, dostudovalo nebo se rekvalifikovalo téměř osm miliónů z nich. A půjčky využilo téměř šest miliónů veteránů. To znamená, že se jednalo o celospolečenský dopad, protože sen o vyšším vzdělání (tudíž i mzdě) nebo o vlastním bydlení (rozkvět stavebního průmyslu) se splnil miliónům rodin, což zásadně přispělo k celkovému ekonomickému rozkvětu USA.
.jpg)
Foto: Garantované půjčky na bydlení i podnikání pomohly hospodářskému růstu celé země
(zdroj: STRONGERATTHEBROKENPLACES.COM)
Kromě výše popsaných výhod byli také veteráni přednostně zaměstnáváni ve státní správě. Za zmínku stojí také investice do vývoje umělých končetin, díky nimž jsou Američané světovými lídry v protetice dodnes.
Text vznikl překladem a krácením materiálu VA History in Brief dostupného v originálu zde.
