Historie a vývoj Aktivní zálohy (0/1): Tradice dobrovolnosti a brannosti od Rakouska-Uherska po zrod Československa
Dobrovolná vojenská služba a brannost patří mezi základy tradic nejen naší armády, ale i naší společnosti více, než si většina veřejnosti myslí. A to nejen v minulosti, ale i dnes. Podívejme se na vývoj tohoto fenoménu v našich zemích z hlediska historie.
Zaměříme-li se v otázkách potřeby doplňování personálního stavu armády na historii vojenských záloh na našem území, lze spatřovat počátky jejich vzniku (v dimenzích současného vnímání) na počátku 19. století.
V roce 1802 zrušil v rámci Habsburské monarchie císař František I. doživotní vojenskou službu pro naverbované vojáky. Poté sloužili u pěchoty 10 let, u jezdectva 12 let, u dělostřelectva 14 let. Následně mohli z armády odejít, přičemž v případě potřeby mohli být vyzýváni k obnovení služby. V roce 1811 byla potom doba služby sjednocena na 14 let. V roce 1845 byla zkrácena na 8 let. V roce 1858 byla potom v rámci Rakousko-Uherska zavedena všeobecná branná povinnost.
Tím vznikala pro poddané Habsburské monarchie povinnost osmileté vojenské služby, přičemž následný status zálohy trval dva roky. Přestože tato branná povinnost byla všeobecná, měla svá specifika, včetně mnoha výjimek. V této podobě fungoval však tento systém jen do roku 1868, kdy byla zavedena všeobecná branná povinnost v nové podobě. Byla reakcí na potřebu reformovat rakousko-uherskou armádu po osudové porážce ve válce s Pruskem roku 1866.
Tato nová podoba všeobecné branné povinnosti mimo jiné zrušila různé možnosti osvobození od služby. Povinná vojenská služba pro poddané monarchie také byla změněna na 3 roky (u námořnictva 4 roky). Po odsloužení těchto let odcházel voják do sedmileté zálohy, kdy ještě odsloužil dva roky v tzv. zeměbraně.
S tímto systémem tvorby záloh vstupovalo Rakousko-Uhersko do I. světové války. Konec této války v roce 1918 přinesl s porážkou i rozpad Rakousko-Uherska. Došlo k opětovnému osamostatnění národů, které do té doby byly součástí této monarchie. Zejména následkem snah čs. zahraničního odboje (čs. Legie) a diplomatické práce v koordinaci s odbojem domácím vzniklo 28. 10. 1918 Československo.
Foto: Čs. legionáři průzkumných jednotek v Itálii 1917
Zmíněné čs. legie jsou výraznou součástí armádních tradic, dobrovolnosti a služby vlasti nejen naší armády. Čs. legie v letech 1914-1918 jako zahraniční vojsko tehdy neexistujícího státu bojovaly za samostatnost Československa. Toto vojsko ve formě ucelených čs. jednotek působilo v Rusku (od 1914), Francii (od 1914) a Itálii (od 1917). V případě čs. vojska v Rusku se jeho zahraniční působení protáhlo až do roku 1920, účastí v bojích ruské občanské války na straně protibolševické koalice (Bílých).
Foto: Čs. legionáři po dobytí Samary 1918 - PČV
V Rusku se čs. vojsko rozrostlo na armádní sbor (více než 60 tisíc mužů). Ve Francii se čs. vojsko rozšířilo nakonec do velikosti brigády (9,5 tisíc mužů). V Itálii potom, kde se čs. jednotky začaly formovat nejpozději, do velikosti armádního sboru (19,5 tisíce mužů). Navíc více jak tisíc čs. dobrovolníků sloužilo samostatně v jednotkách srbské armády, dalších zhruba tisíc v řadách britské armády a více jak 40 tisíc v řadách americké armády.
Foto: Čs. legionáři ze 7. stř. pluku v Rusku 1918 - PČV
Celkem v bojích v letech 1914-1920 prokázaly jednotky čs. legií na různých frontách vysokou bojovou úroveň. Jednotky byly tvořeny dobrovolníky, kteří věřili tomu, zač bojují a bojovali se skutečným zápalem pro jejich cíl – samostatnost Československa. Z uvedeného velmi stručného výčtu je zřejmé, jakou důležitost prvek dobrovolnosti v počátcích naší armády měl. Dobrovolníci byli jeden ze základních prvků, které Československu umožnily v říjnu 1918 jeho samostatnost.
Mladý stát potřeboval vlastní armádu hned v počátcích existence, nejen k ubránění vzniku své samostatnosti před německými a maďarskými jednotkami, které ještě na území Československa po vyhlášení jeho samostatnosti zůstávaly, ale i pro následné boje s Polskem (na Těšínsku) a Maďarskem (na jižním Slovensku) při obraně svých mezinárodně uznaných hranic.
Foto: Čs. legionáři 23. stř. pluku Francie 1918 - PČV
Vedle útvarů tzv. domácího vojska, jednotek čs. legií (z Itálie a Francie) to byly i dobrovolecké jednotky, složené z dobrovolníků z řad čs. občanů, kteří se dobrovolně hlásili ke službě do bojů na obranu republiky. V době, kdy mladá republika potřebovala doslova každého vojáka, po právě skončené světové válce, která přinesla mnoho ztrát na lidských životech, to byli opět dobrovolníci, kteří v této kritické chvíli výrazně pomohli.
Foto: Čs. legionáři z kulometného oddílu na Slovensku 1919
Byly to tehdy například úspěšné dobrovolnické pluky Stráže svobody, složené ze Sokolů a příslušníků DTJ, Slovácká brigáda, Garda slovenskej slobody, dobrovolecké pluky, strážní sokolské prapory a mnoho dalších. V rámci těchto bojů se v množství případů tyto dobrovolnické jednotky vyznamenaly, např. 1. pluk Stráže Svobody v bojích o Nové Zámky na jaře 1919, další jednotky např. v bojích u maďarského Salgótarjánu a na dalších místech.
Autor je dlouholetým příslušníkem Aktivní zálohy
Hlavní použité prameny:
- Archiv autora
- Ministerstvo obrany České republiky. Ministerstvo obrany : <www.army.cz>.
- VLČEK, Bohuslav. Aktivní záloha ozbrojených sil České republiky. Vojenské rozhledy. 2007, roč. 2007, č. 4, s. 67-73.
- ZEMAN, Jan, MAREK, Vladimír. Vojenské základní službě v Česku odzvonilo. Areport. 2004 č. 25-26, s. 13
