Válka o Aktivní zálohu: Bojiště a bitvy, strategie a taktika, výsledky.
Když jsme nedávno ostře kritizovali Ministerstvo obrany kvůli podražení AZB, někteří čtenáři reagovali žádostí o další informace, protože se v tom neorientují. Nejen v tomto sporu, ale obecně v tom, co se děje kolem AZ, a to vlastně už od jejího vzniku. Zasvětíme vás…
Pokud by někoho zajímala opravdu podrobná historie Aktivní zálohy ozbrojených sil ČR, tak jej odkážeme na vynikající, dosud čtrnáctidílný, seriál z pera pana Kuthana, který jsme zde vydávali. Jsme si ale vědomi, že většinoví čtenáři žádají kompaktní zasvěcení, navíc vztažené k přestřelce dnešních dní. Nuže…
Bojiště ideové
Dá se říci, že boj o Aktivní zálohu se od počátku odehrává v několika rovinách, jimž budeme říkat bojiště. To první je ideové či definiční. Co/k čemu má AZ být? Pro ty, kdo to už nepamatují – kdysi dávno bývali absolventi povinné základní vojenské služby povoláváni i v průběhu života na vojenská cvičení, aby si udrželi potřebné dovednosti. Úměrně tomu, s kolika lidmi se počítalo na mobilizaci pro třetí světovou válku (resp. odstrašení nepřítele od jejího rozpoutání) mezi Východem a Západem.
S tím byl po roce 1989 konec, protože jednak skončila Studená válka, jednak nebylo v nastoleném kapitalismu udržitelné tahat manžele, otce, zaměstnance/ředitele firem na několik týdnů i měsíců kamsi do lesů. Ostatně později se jako neudržitelná z týchž důvodů ukázala i povinná vojna.
Jakkoli hlas lidskoprávních aktivistů překřičel ostatní, byla zde a stále je část občanů, kteří přípravu k obraně vlasti považují za žádoucí a chtějí na ní pod kuratelou armády aktivně participovat. Tito dali vzniknout Aktivní záloze, „vymínili si“, že budou dál cvičit.
Ovšem v době, kdy si Armáda České republiky tak nějak nevěděla rady sama se sebou, natož s několika sty nadšenců. AČR měla plné ruce práce se začleněním do NATO a s profesionalizací. Z počátku snad sdílela nadšení a také měla vůli následovat zahraniční vzory (např. US Národní gardu), ale přes smělé deklarace o budování AZ si vlastně neuměla dost dobře zodpovědět klasickou otázku: Kam s ní?
Od počátku byli k pěstování AZ nakloněni více ministři obrany, tedy někteří z nich, protože politik na rozdíl od válečného stratéga obhajuje ideu na základě hodnot (a tady se přímo nabízí vlastenectví, občanská zodpovědnost a participace na něčem tak zásadním jako obrana státu), kdežto na náčelníky generálního štábu padal úkol méně vzletný, za to pracný, tj. praktické fungování (kolik, s jakou zbraní, k čemu cvičených, čím vystrojených, kdy a kde nasaditelných).
Tím vznikal tlak z ministerstva na armádní velení, a to mnohdy v nejméně vhodnou dobu. Totiž kdy jindy se politicky hodí vzývat hodnoty a předkládat národu ideály budoucích světlých zítřků, než v letech stagnací a krizí, které titíž politici zákonitě řeší škrtáním výdajů na obranu? Ale tím se právě přenášíme na druhé bojiště.
Bojiště věcné
Zatímco tedy v bojišti ideovém jsou lídry ministři obrany, kteří deklarují AZ jako žádoucí, jelikož bohulibou, na bojišti věcném (ekonomickém a funkčním) se mnohem lépe orientují vojenští velitelé, kteří umí a musí spočítat, že dvě a dvě jsou čtyři, pročež na tom trvat. To Orwell v románu 1984 chápe jako definici svobody, ale byla tato svobody v poslední nejméně dekádě velení AČR dopřána?
Naprosto typickým příkladem je dlouhodobý boj AZ o lepší výstroj. V krajním případě se ministr obrany upřímně rozčiluje, jak mohou fasovat tak příšernou (rozumějte záklaďáckou), a být tak „nuceni“ utrácet desítky tisíc ze svého za výstroj hodnou 21. století. Jenomže v té samé době vydává náčelník generálního štábu jedno nařízení za druhým, jejichž obsahem není nic jiného než osekávání výstrojních norem vojáků z povolání.
Uniformy – došly. Spacáky – došly. Ešusy – došly. Dokonce utěrky se vydávaly už jen po jedné a jediné, co ve skladech naturálního odívání zbývalo, byly beranice, které se nakonec poslaly darem ukrajinské armádě. Šlo to tak daleko, že se muselo sáhnout na krizové rezervy, z nichž se vystrojovaly jen tři skupiny vojáků: odlétající do misí, nově nastupující na kurz základní přípravy a ovšem – také tamtéž nově nastupující aktivní záložáci.
Tento holý fakt, samozřejmě donebevolající selhání vystrojování armády vůbec (to jde ale na vrub akvizičních pracovníků MO a také hašteřejících se firem a nekonzistentním rozhodnutím ÚOHS) – byl všem stranám znám, což nic neměnilo na tom, že nedošlo ke změně požadavků. Těm navzdory, armáda nekoná jinak, než že kde nic není, ani smrt nebere. Jak taky jinak, že? A přesto se od ní čeká, že snad bude čarovat.
Zatímco spor o výstroj je vleklou bitvou, odehrála se před pár lety jiná, krátká a o to intenzivnější „sedmidenní“ válka (ve skutečnosti asi 14ti denní), o plán cvičení AZ. Rozpočet armády spadl na historické minimum, a tak se škrtalo všude tam, kde by tím nebyly narušeny opravdu už poslední síly AČR definované jako nikoli bojeschopné (to naše armáda v pravém slova smyslu není již dlouho), ale aspoň mezinárodním závazkům ještě dostačující minimum.
Nuže, na generálním štábu spočítali, že některé jednotky AZ neměly ten rok vůbec cvičit a jiné třeba jen jednou místo třikrát. Na to se ministra obrany nikdo neptal (proč také?), ale když se to dozvěděl (bokem, od záložáků na facebooku), rázně zasáhl plnou vahou v poslední minutě. Cvičení byla zachráněna, raději nedomýšlet, kde pak jinde tehdy armáda musela škrtat, zda to nebylo něco, co nám třeba dnes chybí více.
Aby bylo možné lépe pochopit, jak se takové bitvy na obou bojištích odehrávají a proč končí, jak končí (tedy zvyklo se, že k prospěchu AZ, ale za současného ministra se poměr poněkud otáčí), je třeba si dále říci něco o strategii/taktice jednotlivých stran.
Strategie a taktika
Začneme tím, o koho jde především – nebo si to tak sám vykládá (protože především jde o obranyschopnost státu a k té se teprve dostaneme). Tak tedy, Aktivní záloha má asi 1200 příslušníků, měla by jich podle původních plánů mít 2000 a podle Koncepce AZ, která stále ještě nebyla zavržena (přežívá již za čtvrtého ministra, epizodu s Peak nepočítaje), ale rovněž nebyla dosud naplněna, činí cílový stav AZ dokonce 5000, což je bezmála čtvrtina početního stavu naší profesionální armády.
Příslušníci AZ, ač tedy nepočetní, tak dobře slyšitelní a po jistou dobu (během tvorby koncepce) i mediálně zviditelňovaní samotným ministerstvem, mají strategii tvořenou jakousi „odborářskou“ rétorikou opřenou stále o několik stejných bodů…
„Dobrovolně přebíráme brannou povinnost. Riskujeme a trpíme problémy se zaměstnavateli, kteří nás nechtějí pouštět na cvičení. Trápíme vlastní rodiny tím, že si na cvičení vybíráme dovolenou a za nákupy kvalitní výstroje utrácíme nezanedbatelnou část rodinného rozpočtu. A to vše proto, že jsme vlastenci, srdcaři. Pořád ti, armádo, dáváme ještě šanci nás patřičně ocenit a zabezpečit, ještě to chvíli vydržíme, což je naše oběť a tvoje selhání, k rozhřešení pomoz si sama tím, že nás začneš konečně brát vážně stejně jako vojáky z povolání a hýčkat více než ty, neboť my neseme břímě skloubení kariéry vojenské a civilní. Vždy připraveni, tví záložáci.“
Zdá se to možná přehnané, ale ať již záměrně či nevědomky (jistou slepotou vůči profesionálním armádním kolegům), příslušníci AZ se navenek opravdu projevují jako plačky, hladové krky nenasycených robátek, sešikovaní Mistři Husové s mesiášským komplexem. Bohužel, takto je vnímají i generálové, do jejichž gesce rozvoj AZ spadá.
Jenže zatímco armádní velení tato strategie neskutečně dráždí, ministerstvo, přesněji ministři, AZ více či méně naslouchají (z výše popsaných důvodů). Jaká je tedy strategie ministrů obrany? Inu různá, dynamicky se měnící podle témat, která je v souvislosti s řízením resortu taktéž sužují, opravdu trápí. Někdy, vlastně kdykoli, se ministrům obrany zkrátka hodí svést pozornost k AZ, neboť na ideovém bojišti tím minimálně nic nezkazí.
…Zde je třeba dovysvětlit, že laická civilní veřejnost sice hledí na vojáky skrz prsty, leckdy až se záští, to se ale týká vojáků z povolání a zvláště těch účastnících se misí, kdežto dobrovolník v AZ nebere plat, tak není žoldák, je to něco jako dobrovolný hasič, potkáte ho možná při povodních – jak společnosti prospěšné (ve skutečnosti jsou mise ovšemže také a více, proto by na ně chtěli i záložáci).
Přičtěte k tomu obavy z islámu či Ruska, také historickou zkušenost, podle níž se armáda vzdává, kdežto odbojáři jsou civilisté. Jo, kdo by pak namítal něco proti AZ? Tato strategie se týká politiků obecně, vždyť AZ má mezi nimi mnoho zastánců napříč celým spektrem stran - pravda, nejaktivnější jsou ti, kteří sami patří do kategorie srdcařů v dobrém slova smyslu. Takže vůbec nemusí jít o populistický kalkul, ale nezastírejme, že některým jde právě o něj (například současnému ministrovi).
Existence AZ samozřejmě má své opodstatnění, které lze ale pouze vybojovat opačným směrem, tj. přenesením a podřízením se bojišti věcnému. Tedy respektováním reality armády, nikoli vnucováním idejí ministerstva do armádní praxe bez změny věcného stavu, jak se dělo bohužel dosud. Pokud totiž panuje shoda politická a občanská, pak ji armáda musí následovat, ale…
…Ale teprve bude-li mít armáda vytvořeny adekvátní podmínky pro elementární existenci a funkčnost, může dále tvořit podmínky pro AZ a tím naplnit vůli společnosti. Koncepce AZ se právě šeredně zmýlila v prosazování představy, že okrajování armády můžeme a máme kompenzovat posilováním AZ (tento princip se – a to jen částečně – realizuje pouze ve Švýcarsku, kde tomu ovšem byly historicky vytvořeny podmínky).
Takže konečně armádní strategie, vlastně jen taktika. Proč jen taktika? Protože armádní velení dosud žádnou strategii týkající se AZ nemá, vyjma Koncepce AZ, kterážto ovšem byla armádě do značné míry vnucena či mírněji - AČR do ní byla zavlečena. Prakticky po celou dobu existence AZ je armáda ve vleku, neustále musí reagovat ad hoc, takže se nelze divit, že taktizuje - bohužel leckdy bezcitně, pohledem znepřátelených stran dokonce podle.
Příkladů by se opět našla celá řada, již zmíněný záměr zrušit cvičení AZ jednoznačně vyvstával sice z danosti, nutnosti, ale jeho generálským autorům jaksi unikly společensko-politické konsekvence, naprosto postrádali (a postrádají dosud) patřičnou „politicko-občanskou empatii“. Odtud plynou další kroky (včetně aktuálního „chytračení“/„blbačení“, jak dostat Českou republiku do vedení NRFC - komise NATO pro rezervní síly, ale vymanit ji z nutně souběžného předsednictví CIOR - mezinárodní federace záložních důstojníků.)
Mnohem závažnější než dílčí bitvy jsou dlouhodobé, trvalé následky, jež toto válčení zanechává na duších zúčastněných. Ministerští úředníci se s tím ještě nějak srovnají (ohební jsou dost a díky služebnímu zákonu budou ještě více), aktivní záložáci se však už pasovali do role obětí zneužívání, na tom ovšem nezanedbatelnou vinu nese postoj profesionálních vojáků, kteří se rovněž zabarikádovali na pozicích těch, kdo musí AZ strpět, ne-li těch, kdo dokonce kvůli AZ trpí. S tím rozdílem, že se neprojevují tak plačtivě, za to stejnou silou nadutě, asi jako Pražák vůči zbytku republiky.
„Záložáčci si akorát hrajou na vojáky. Nic neumí, na výcvik si jedou válet šunky, aby si odpočali od manželek. To my (bojovkáři) cvičíme furt a na manželky se naopak těšíme, když s nimi čas od času trávíme konečně společný víkend. Záložáci pořád chtějí lepší vybavení – dvoje maskáče, pche, na mě se už všechny rozpadly a nový mi odmítaj vydat. Chtějí přilby, vesty, Breny, zatímco my (logistika, kancelářské útvary), když máme jednou za rok vyvedení jako oni, tak taky běháme s blembáky, nosíme gumotexovou malou polní a kosy. Když si chtěj hrát na vojáky, ať si na to založí nějaké spolky a platí si to sami.“
Vyhlídky na mír
Je úžasné, že se všichni, sic kopají za ten svůj tým a nevidí/neslyší soupeře, pořád ještě snaží. Ba válčí, což nevadí v tom smyslu, že díky tomu celý problém žije, není přehlížen, neupadá v zapomnění, situace se minimálně nehorší. Ta válka ale setsakramenstky vadí v tom smyslu, že prohlubuje iracionální nevraživost a blokuje jakoukoli racionální akci.
Zachováváním statusu quo asi nejvíce vydělává armáda, která mnohokráte musela povolit meze, ale teď si je střeží a má tak nějak klid na práci. Ministr obrany Stropnický totiž občas něco směrem k AZ utrousí - naposledy ovšem zhůvěřilost nechat je hlídat Vrbětice (kdežto tam armáda vůbec nemá co pohledávat, nechť koná dvojnásobně početná policie). Tímto návrhem se záložákům, kteří by tudíž přišli o týden cvičení tupým stáním na stráži, rozhodně nezavděčí, snad vyjma mediální pozornosti.
Pořád zde je Koncepce AZ a k té se jakoby Stropnický hlásí. Jenže nekoná! (A to se týká dalších koncepcí a novel zákonů, jež převzal dávno vybojované, hotové, přesto je zdržuje dosud.) Skoro se nabízí otázka, zda není vůči generálnímu štábu tak slabý? Protože ve sněmovně je připravena hlasovat pro i opozice, vždyť ta to sama vymyslela (seč se Stropnický snaží vydávat všechno za svůj přínos, oproti faktu – podruhé si vypomůžeme Orwellem – že pamětníci ještě nebyli vaporizováni a co existovalo před Velkým bratrem lze ještě vygooglovat).
Zpět k té myšlence, že současný ministr podléhá GŠ – proč to? Nabízí se jedině ta odpověď, že v tom sám lítá (jak ostatně nedávno napsal na svém facebooku), a tak také podléhá informačním zprávám, které mu generální štáb předkládá. Ale je zde také druhá varianta, a sice že Stropnický není vůbec tak dezorientovaný, jak se zdá…
… Že naopak situaci analyzoval shodně s předchozími řádky tohoto článku a dospěl k závěru, že šancí na mír (a tedy vítězství všech) je jedině přestat stresovat armádní velení, dát mu prostor a čas. Nač? Aby něco vstřebalo, něco naopak ještě poupravilo, hlavně ale domyslelo, vytvořilo podmínky. A nezanedbatelný bonus – zchladilo vlastní žáhu pocitem, že také někdy mělo vlastní slovo.
Proč a k čemu AZ
Jestli se bude dál válčit o Aktivní zálohu, nebo ministr naopak přílišnými ústupky povede AZ k jejímu Waterloo, tak se problém nevyřeší, jen v průběhu času zhorší. Dnes už ale víme, moudřejší o pozorování vývoje ve světe, že je třeba nejen reforma AZ, ale především reforma AČR jako takové. Více investic! (To ovšem nehrozí, protože premiér Sobotka deklaroval, že během svého mandátu se konat nebudou, to až v časovém horizontu po dalších volbách).
Jak již bylo řečeno, původní a dosud nezbořené teze o tom, že když nebude na profesionální vojáky, bude aspoň na aktivní záložáky, je chybná. Zde totiž nejde zdaleka jen o cenu výstroje a výcviku, jak v Koncepci AZ vypočítávali její autoři. Ukrajinská krize nás poučila, že pro vojáky potřebujeme výzbroj (ne jen pušky, ale těžké zbraně, dokonce pěchotní, dokonce „dávno mrtvé“ tanky).
Ale, tu výzbroj tedy přeci prvořadě potřebuje naše profesionální vojsko. Přesněji, počty té (nové, kvalitní) výzbroje je třeba napočítat na vojáky z povolání, plus v aktivní záloze, plus dokonce v povinné záloze. A ty v aktivní záloze je třeba na ni vycvičit, ty v povinné záloze ve vycvičenosti udržet. Nějaké odvody čerstvě plnoletých kvůli vedení statistik jsou naprosto podružné, nic neřešící.
To současně nemění nic na potřebě implementovat Koncepci AZ, protože ta vlastně neřeší strategické uplatnění (a nikdy si na to nekladla nárok, měly na ní navázat další dokumenty). Co tato koncepce řeší, je záložáky kýžené zabezpečení (typu refundací zaměstnavatelům, aby byli ochotnější uvolnit je na cvičení). Nebo usnadňuje jejich nasazení, bude-li to třeba. Zintezivňuje jejich přípravu a bylo by hříchem nevyužít právě nadšení a odhodlání těchto spoluobčanů. Atd., atp.
Je ovšem třeba si přiznat, že Koncepce AZ je právě jen o lepším zabezpečení a administraci, kdežto armáda musí v nějaké „Koncepci AZ 2“ konečně říct, jak je použije. A začít je tak cílevědomě budovat, protože samozřejmě krajské pěší roty jsou vystrojené a vycvičené opravdu leda tak na hlídání muničáku, což by ale dost dobře a za méně peněz i zmařených ideálů a iluzí mohli dělat soukromí sekuriťáci nebo po měsíčním výcviku Lojza odvedle, nový odvedenec. Ti muži a ženy u AZ musí být připravováni k ovládání radarů, řízení tanků, navádění letadel a dělostřelecké palby atd.
Jistě, máme shodnou náhod jednu z bojových čet AZ u tankánů, ale ptejme se, kolik máme těch modernizovaných tanků, kolik jejich řidičů mezi vojáky z povolání? Nebo mechanizovaná četa AZ cvičící s BVP: závadovými, neschopnými dokonce udržet mezi sebou rádiový kontakt, slepenými z desítek jiných, již kanibalizovaných strojů.
Aktivní záloha je a má být plnohodnotnou(!) zálohou profesionálních ozbrojených sil, prakticky okamžitě nasaditelnou. Třebas by tak jednou byla 100% vycvičena, komu a jak bude zálohou? Chceme ji poslat na místa jejích padlých profesionálních druhů?. Ale jak padlých - souběžně s ustřelenou věží tanku? Do jakého tanku si ti záložáci nasednou?
…Kdepak, nač se opakovat. Ta rovnice je zřejmá. Vládo, dodrž spojenecký závazek – ba co, závazek? – ten nebyl stanoven zbůhdarma, ale jako lety osvědčený minimální výdaj na obranyschopnost státu. Takže sypej tam alespoň(!) 2% HDP, jinými slovy dvojnásobek než dnes. A ono pak bude i na AZ. Co k čemu jsou AZ dnes, dokud jsme na půlce?
Pro armádní velení je to jasné – škrtnout. Jako jakýkoli organismus přestane při utrpěném traumatu zásobovat své periferní části. Člověk by na to vlastně i kývl, ale zaplať bůh za ty vytrvalé nářky záložáků i populistické politiky, protože nebýt tohoto tlaku na udržení a rozvoj AZ, cožpak si dovedete představit, že by se udržely? A byly-li by odříznuty, že by pak opětovně - až budou peníze nebo válka – bylo reálné je znovu nadchnout, povolat a vycvičit? Nikdo by se jim nemohl divit, kdy pak jen zvedli prostředníček.
PS: Podrobný rozbor k aktuální bitvě o předsednictví AZB v CIOR přineseme o tomto víkendu.
