Historie se (ne)opakuje. (Nejen o tom, co je skutečnou dnešní bezpečnostní hrozbou.)
Svět je bohatý na struktury, ale chudý na principy (Albert Einstein). Zajisté si všímáte, že tuze rád používám citáty v úvodu. Byl jsem hyperaktivní děcko a krom ustavičného lítání venku se mou ventilací stala i četba. A historie. V té mé osobní došlo díky mému dědečkovi ke zlomu. Pradědeček bojoval za první války na italské frontě, dědeček byl za druhé ženistou…
Pradědečka si bohužel nepamatuji, zato dědečka si pamatuji velmi dobře – když mě učil střílet, pohybovat se v terénu, starat se o sebe. A rovněž mne konfrontoval s úseky dějin, jím prožitými, a mé generaci v tištěné podobě interpretovanými. Tehdy mne velmi zaujalo, když děda pronesl: „Tomíku, nejsi mamka, ani taťka, ani já, ani babička, nejsi nikdo z nás, ale máš část nás. Dobře pozoruj a vnímej, abys dokázal žít svůj život a neopakoval chyby, které jsme v životě udělali.“ Děda byl, a vlastně je, borec, snad na všechny mé otázky mi dal odpověď, mnohdy jen pohledem. Kdysi jsem četl: „Máme na výběr žít, nebo být žiti jinými.“
Teď se přenesme napříč časem a prostorem, do minulosti, do neklidné Evropy, v jejímž srdci stále ležíme a s níž jsme tím vším procházeli. Svého času zde byly stavy, šlechta, úřednictvo nižší, vyšší, poddaní s více právy, poddaní s méně právy, nebo robotníci takřka bez práv, prostě jen pracovní síla, odpočitatelná, odepsatelná. Také tu byli výběrčí, v podstatě státem posvěcení zloději (dnes, vzletně a vzdělaně nazývaní exekutory). A jak šel čas, lid byl více a více nakrklejší, párkrát s nějakým tím ouřadou, radním, šlechtou vysklil pár okének, jal se věcí, jimiž lze učinit útok vůči tělu důraznějším, a dovolával se toho, co mu náleží.
A protireakce? Povolávala se armáda, respektive spíše oddíly loajální vladaři posbírané po celé říši. A tak vznikal mix řízený nějakým Dýdžejem Třetím. Naše armáda napříč historií bojovala sporadicky zcela samostatně, obvykle jako součást větších celků. Co postrádala na velikosti, doháněla odvahou, schopností a výkony. I tak bývala naše armáda, oddíly, víceméně jen politickým nástrojem. A jak je tomu dnes?
Armáda má být politicky nestranná, nezávislá (jako soudy a policie, že). Realita? Armáda je opět politicky využívána, buď jako strašák, nebo bezzubá čarodějnice, příležitost ulít peníze do bordelu s luxusními děvkami, které – když dojdou peníze – budou dělat mrtvého brouka. No, mám doma svoji milovanou čarodějnici, nikoli bezzubou, bojovnici stojící mi po boku i v těch nejtěžších momentech mého života. Tak prosím, nedělejme z armády děvku, ale dopřejme té naší čarodějnici alespoň ten její kouzelný háj, kde si může čarovat, a nehleďme na ni jako na něco drahého a zbytečného.
Proč? No to je přeci snadné – historie se opakuje. Dýdžej Třetí opět roztáčí desky a roštuje volume. Kdo to je? No vždy ten třetí, který se směje, když se dva perou. Skladba, která se držela na vrcholku hitparády šest let za mládí mého dědečka, byla fakt „výborná“ – stovky milionů lidí si ji broukaly v koncentrácích, v zákopech, trháni minami… Song s názvem Rasová nadřazenost. Aspoň, že když Hitler zkusil prorazit nad Británií songem Luftwaffe, i naši čeští muzikanti mu ho sesadili z prvních příček poměrně rychle skladbou RAF, na jejímž složení měli vskutku lví podíl.
A co dnes? Staré odrhovačky se vracejí, ač v cover verzích. Jiné struktury, ale principy stejné. My jsme víc, vy jste nic. Ale cosi se změnilo, přeci jen. Našich muzikantů značně ubylo a z toho dnešního sboru jen sotva deset tisíc umí pořádně hrát. Spřátelená skupina NATO si poměřuje pindíka s ansámblem Rusko, kdo má lepší hlas, kdo dává víc do kasičky na koncerty, reklamu a nástroje.
Ovčané jsou nakrknutí, křičí hlavně u piva, politická šlechta tahá za nitky a hlídá si korýtka. Ale není to jen náš problém, v celé slavné EU to s tou demokracií, svobodou a rovností není o moc lepší. Pořád nám zde sluníčka melou o hodnotě a ceně lidského života. Cožpak má snad lidský život cenu, hodnotu? Ne, nemá, nelze jej totiž ničím ocenit, hodnotit, vyvážit. Nelze jej ani popsat triliony slov. Je nepopsatelný, neuchopitelný. Je jen každého jednotlivce. Lze jej rozzářit, ale lze jej i zničit.
Proč pořád vidím mnoho zmařených životů? Trápení, beznaděj, strach. Chceme zemřít hlady dříve, než jsme hladovi? Opravdu chceme opakovat historii a vzdát se toho, za co umíraly v celé historii stovky milionů lidských svobodných bytostí? Kolik lidí má ještě umírat hlady, v důsledku válek, jakési pomatené rasové, třídní či náboženské nadřazenosti, chamtivosti…?
Nakonec, nejde jen o války a terorismus. To naše lhostejnost k druhým, chudým, bez domova, svobodným matkám, seniorům, těm, kdož trpí, z nás dělá slabé. Silní lidé, jak se praví, slabé nesráží, ale pomáhají jim vstát. Kdysi jsme drželi spolu, pomáhali si, obětovali se jeden pro druhého. Když tohle funguje, žádný Dýdžej Třetí se k mixážnímu pultíku nedostane.
V dobách mého pradědečka a dědečka bývala nositelkou ctností, bratrství a tradic armáda a její vojáci. Všechna sluníčka, jež dnes paradoxně nejvíc rozdmýchávají konflikt, se staví zády k armádě, národu, tradicím. Staví se zády ke svým předkům. A tento celospolečenský úpadek bude mít za následek to, co již nyní opět zmítá Evropou, otázka je, v jakém měřítku, zda-li to vůbec někdo přehraje.
Kdo zná učení Sun'c, zná patrně toto: „Podaří-li se vám vnutit svoji politiku, ekonomiku, náboženství a myšlení nepříteli, je vaše vítězství úplné. Otroctví nebo smrt.“ Je či není lepší zemřít hlady, než pozbýti nevinnosti pro chléb?... Ale, války, terorismus, utrpení, chudobu, to vše nevyvolávají armády, teroristé ani politici. Ale my sami. Opět nasadím Einsteina: „Svět nebude zničen zlými lidmi, ale těmi, co nic nedělají.“
