Katalánsko? Žádné státní „národy“ neexistují. Jen etnika ve velkoříši EU.
V souvislosti s katalánskou snahou o samostatnost přinášejí média „vhled“ do vývoje nejvíce pár let nazpět a jaksi zapomínají, že svébytnost Katalánska se táhne jako červená niť od středověku. Pojďme si to připomenout, jakož i analogické situace jinde v Evropě. Protože když se nad tím více zamyslíme, možná začneme pochybovat o konstrukci relativně moderního pojmu národ.
Katalánsko versus Španělsko
Nezabíhejme do historie nijak podrobně. Z dějepisu jsou každému jistě dosud povědomé pojmy jako Aragonské království (1035-1516), Válka o španělské dědictví (1701-1714), Španělská občanská válka (1936-1939) a Francův režim (do roku 1975)… a komu ne, snadno si je na Wikipedii osvěží. Podstatné je, že Španělsko po celou tu dobu a vlastně dosud není jednotné (má 17 autonomních oblastí), jen s velkou dávkou zobecnění lze hovořit o Španělech, španělském národu.
Katalánsko (nikoli jako jediná tamní oblast) má po celou dobu vlastní kulturu a dominantní jazyk, Katalánci se jako Španělé prostě necítí a dávají to najevo. V historii se střídala období, kdy se těšili větší či menší autonomii, nebo byli naopak utlačováni. Zejména za generála Franca, který notabene za svého nástupce roku 1969 určil - do roku 2014 - krále Juana Carlose!
Dnes si Katalánci myslí, že by jejich jazyk měl být oficiálním jazykem EU jako ostatní „národní“ jazyky, že jsou pracovitější, ale dotují ekonomicky zbytek království, že se v útvaru nazývaném Španělsko ocitli omylem a neprávem. Není divu, že čas od času pořádají referenda o nezávislosti.
Překvapení v podobě tvrdého zásahu
Svět si toho všiml až nedávno. Zatímco po minulém referendu před pár lety centrální vláda prostě prohlásila jeho výsledek za neplatný, protože neústavní, a ignorantně jej přešla, tentokrát shromáždila 5000 policejních těžkooděnců na pronajaté výletní lodi, aby jejich výsadkem rozbořila volební místnosti, sebrala volební lístky a zmlátila ty, kdo si dovolili jít vyjádřit svůj názor.
Už jen to, že policisté sebraní z jiných částí království neměli zábrany postupovat tak brutálně, vypovídá o vztazích mezi tzv. Španěly. Reakce zbytku Evropy, ba zbytku světa, byla rozpačitá – na jedné straně verbální a jen vágní odsouzení přílišné razance, na druhé mlčení, historicky tak dobře známé nevměšování (byly to Francie a Británie, které pasivitou umožnily vyhrát frankistům s podporou Hitlera a Mussoliniho, takže Češi a Poláci nejsou jediní, kdo tehdy okusili jejich „spojenectví“).
Je Španělsko jediný evropský stát s tímto multi-etnickým problémem?
Ovšem, že není. V soudobých dějinách, po roce 1990, byly „národnostní otázky“ teprve vypořádány v bývalé Jugoslávii a Československu, krvavě nenaplněny v mnoha bývalých státech SSSR a oblastech Ruské federace. Na tzv. Západě panoval naopak záhadný klid (s výjimkou odumírajících separatistických tendencí Basků a Irů).
Není to divné, vezmeme-li v potaz, že velké státy na západ a jih od nás nejsou ničím jiným, než svazky bývalých knížectví, pospojovaných za uplynulých tisíc let mocenskými sňatky šlechticů a šlechtičen? Nebyl konstrukt národa a práva národů na sebeurčení vytvořen uměle až v 18. a 19. století právě kvůli tomu, aby se (náporem průmyslové revoluce, navzdory masovému vzdělání, masovému tisku, vzniku politických stran…) zabránilo skutečnému sebeurčení objektivně existujících etnik, tudíž reálnému odebrání moci a panství vládnoucím tisíciletým elitám?
Nevznikla právě proto Evropská unie, která tak vehementně vytváří euro-občany, aby maskovala a potlačila jakousi přirozenou kmenovou inklinaci Lotrinců, Bavorů, Sasů, Bretaňců, … nakonec i Čechů a Moravanů…, být tak nějak sami (se) sebou a svými pány?
Když jsem pár let zpět přijela na vesnickou bavorskou pouť, v našem blízkém pohraničí, vítala mě tam mile vlajka česká, po boku bavorské a evropské, ale chyběla vlajka Spolkové republiky Německo. Mám obavu, že naši milí Bavoráci k ní chovají asi tak „vřelý“ vztah, jako Katalánci k vlajce španělské.
Však se dnes tlačí v eurohujerském diskursu spojení „Evropa regionů“ (ovšem myslí se tím tzv. NUTS, regiony umělé, formální... a sic by šlo o pravé regiony!), po stoleté etapě umělého vytváření národů je jeden falešný konstrukt cíleně nahrazován jiným, totiž zcela rozmělněnou „bezpohlavní“ euro-masou, jež je ještě méně nebezpečná. (Zcestný je odkaz na USA - tam imigranti připlouvali, aby začali nový život jako Američané, ale těžko dělat občany EU z jejích starobylých obyvatel, kteří v ní byli dříve než EU!)
Ještě jiný pohled na národy
Jen pár dnů před událostmi v Katalánsku jsem si poznačila v knize Dr. Živago pár úvah, které tam autor Boris Pasternak vpašoval (jako by to celé psal právě kvůli nim), a mezi nimi i tuto:
„Co je to lid? ptáš se. Kdo dělá víc pro lid, pro národ? Ten, kdo ho hýčká, anebo ten, kdo o něm nepřemýšlí a pouhou krásou a triumfem své práce jej táhne za sebou do univerzality a zvěční tím, že ho proslaví? … A o jakých národech může být řeč v křesťanské éře? Vždyť to nejsou jednoduše národy, ale přeměněné, přetvořené národy, a celý vtip je právě v té přeměně, a ne ve věrnosti starým základům. … Není národů, jsou jen osobnosti. … A mluvili jsme o průměrných politicích, kteří nemají životu a světu jako celku co říct, o druhořadých silách, které mají zájem na omezenosti, na tom, aby celý čas byla řeč o nějakém národě, raději malém, aby trpěl, aby mohli mudrovat a vytloukat kapitál ze soucitu.“
Zajímavé. Kromě toho, co nám to říká před nadcházejícími parlamentními volbami, v nichž se nejedna průměrná politická síla zaštiťuje národovectvím, to odkrývá v souběhu s Katalánskem pravou podstatu – že nic jako španělský, německý, francouzský, ba ani český národ neexistuje, bylo to jen vnuceno desítkám etnik, se svébytnou kulturou a řečí, aby byl klid.
Dělo se to svého času tak vehementně, že bychom se div pro národ nevybili, tudíž po hrůzách druhé světové války elity otočily a začaly nás internalizovat projektem EU. Opět ale jen a právě z toho důvodu, abychom nebyli svébytní a nevymkli se panské kontrole. To proto jsme se stali svědky, jak tvrdě dosud tzv. demokratický a humanistický státní útvar dokáže zakročit proti vlastním občanům pokojně vhazujícím lístky s názorem do volebních uren.
Přitom bychom vedle sebe dokázali žít jako sousedé, ten Bask, ten Katalánec, ten Slezan, ten… Ale přešlo by nám pak do rukou tolik kompetencí, že potomci římských patricijských rodin, knížat a králů, vtělených do tzv. euro-elit, by utřeli nos. Události v Katalánsku se tedy naopak nijak nevymykaly ze systému poddanství, v němž dosud na celém kontinentu žijeme. Smutné. Realita.
