Když městská policie nerozdává pokuty, znamená to, že nepracuje? Podle ředitele pro Prahu 1 ano, unikl jeho pokyn…
Pokud je dopis Miroslava Stejskala pravý – a to předpokládáme (foto níže), tak je na řadě zaťukat si na čelo. Svým podřízeným sděluje, že podle statistik řešili v posledním období méně přestupků, proto se nemají po městě jen procházet, ale zaměřit se na kola, koloběžky a segwaye… Zřejmě na něj tlačí Krnáčová, aby se dosypalo do městské kasy. Žádný jiný kladný efekt to mít nebude.
Zrovna nedávno jsem se stala svědkem zásahu jednoho pochůzkáře. Měla jsem nějaké jednání na Smíchově a obchodní partner přijel v poslední chvíli, nechal auto na zákazu, v protisměru a ještě jeden přestupek tam byl, takové 3 v 1. Když jsme vyšli, čekal tam strážník, přestupky vyjmenoval, řidič je uznal. Aby toho nebylo málo, neměl u sebe řidičák, ale strážník se projevil velice lidsky – spokojil se s čestným ujištěním, že dotyčný je držitelem oprávnění, aniž by pak zdržoval lustrací. Za přestupky stanovil pokutu 200 korun, vystavil bločky, přátelsky jsme pohovořili, poděkovali mu za práci a shovívavost a měli dobrý pocit, že městská policie už si po letech nehraje na ostré hochy. Všichni totiž víme, že v Praze je parkování stále složitější (proklaté zóny) a přestupek při něm může spáchat jinak zcela spořádaný občan. Strážník to řešit má a musí, ale jde to udělat důstojně pro obě strany.
Radost z tohoto nedávného zážitku mi sebral již v úvodu zmíněný dopis ředitele MP v Praze 1. Tak si jej nyní přečtěte…
Nu, je to smutné čtení. Už ten výhrůžný tón, že kdo nebude rozdávat pokuty, bude mít problém. Víte, co miloval každý divák Četnických humoresek? Že přestupky tehdy strážci zákona řešili rozumem a lidsky. To proto měli respekt (a nikoli vzdor tomu, jak si asi dnes kdejaký funkcionář myslí).
Svým způsobem mi městských strážníků vždy bylo líto, že se jim říká botičkáři. Jako by nedělali nic jiného, což přitom pravda není. Kdysi jsem měla možnost zúčastnit se několika jejich zásahů v ilegálních ubytovnách, bezdomoveckých koloniích, strávila s nimi i jeden Silvestr právě v Praze 1. Jejich práce a profesionality si od té doby vážím. Ale pro běžného občana, který nežije noční život, zůstává tato nebezpečná a nepříjemná část jejich práce skryta. Za to jim musí čelit, kdykoli parkuje, přebíhá silnici mimo přechod, jede kolem po chodníku, protože po silnici se bojí (však je Praha malováním cyklotras na nepochopitelných úsecích silnic pověstná) atd.
Přemýšlela jsem, jak je možné, že ty statistiky – viz Stejskalův dopis – v posledním půl roce tak opadly. Text navozuje pocit, že jsou strážníci líní a lelkují. Když jsem studovala sociologii, učili nás odhalovat falešné souvislosti. (Příklad: V jednom muzeu se rozhodli měřit popularitu vystavených obrazů podle toho, jak je u kterého prošlapaný koberec. Ten byl ale nejvíce prošoupaný v koutě s naprosto nezajímavým obrazem. Později jim došlo, že za tím koutem jsou záchody, ty mají malou kapacitu, a tak tam lidé čekají.)
Proto: V poslední době je zvýšené riziko terorismu, do ulic se museli povolávat i vojáci, takže strážníci, zvláště v centru Prahy, jistě dostali pokyn, aby si všímali závadových osob islamistického zjevu. Je nasnadě, že pokud se procházejí za hábity, nezvládají u toho ještě kontrolovat koloběžky.
A odtud plyne zásadní otázka: Chceme, aby městští strážníci pomáhali zvýšit naši bezpečnost, nebo řešili banality a plnili městskou kasu? Jelikož i obecní a městská policie je u nás ozbrojena, lze s ní počítat při potenciálním zásahu mnohem více než v zemích, kde policisté (či jejich část) chodí bez pistolí. Strážník beze zbraně nechť řeší špatné parkování a turisty utržené ze řetězu na segwayi, na takový dohled by ostatně šlo najmout i nějaké brigádníky.
Naše městská policie, zvláště v Praze, nechť je k našincům i turistům klidně vlídná a tolerantní, beztak jsme už policejní stát plný buzerace všech a za cokoli, ale ať se raději „jen tak“ prochází a má oči na stopkách (na hábitech nebo rumunských kapsářích). Dopis s takovým apelem bych si od pana ředitele Bc. Stejskala přečetla daleko radši.
