Kniha Kuneš Sonntag: Fascinující vyprávění vězně nacistického i komunistického lágru.
Knihu s názvem „Kuneš Sonntag: Životní příběh z dvacátého století“ připravil a sepsal Jindřich Fiala. Je to můj kamarád a ve volném čase se aktivně zajímá o historii z období druhé světové války a totalitního režimu na našem území. Vyhledává pamětníky té doby a snaží se zdokumentovat jejich autentické životní příběhy do knižní podoby.
Tato kniha je rozhovorem mezi autorem a panem Kunešem Sonntagem. V podstatě se jedná o živoucí vyprávění 20. století, ve kterém hlavní hrdina prožil dvojí koncentrační tábor, a to jak nacistický tábor Sachsenhausen, tak i komunistické tábory Jáchymov, Prokop na Slavkovsku a Barbora.
Kniha začíná vyprávěním o jeho vlastní rodině a o tom, jak prožíval dětství a školská léta. Tato pasáž není tak strhující jako to, co má následovat, ale jako vhled do tehdejší doby je cenná. Vždyť jeho otcem byl prvorepublikový ministr. Kuneš Sonntag se jako skaut zapojil do mobilizace, poté pomáhal převádět letce za hranice. Jako funkcionář Ústředního svazu československého studentstva nemohl chybět u událost roku 1939.
Je rok 1939, kdy v Praze proběhla protinacistická akce obyvatel, k níž se přidali studenti, mezi nimi i Jan Opletal. Sonntag Opletala znal osobně z dob, kdy spolu navštěvovali litovelské gymnázium. Kuneš Sonntag studoval právnickou fakultu a sám se této demonstrace zúčastnil. Opletal byl během nepokojů prostřelen a 11. listopadu na následky zranění zemřel. Tisk o tom mlčel, ale o Opletalově úmrtí se až do pohřbu tajně mluvilo.
Vypráví, že organizace kolem Opletalova pohřbu vůbec nebyla jednoduchá, přesto byla uskutečněna. Pohřební průvod začínal na Albertově, a to bez přítomností policistů. Sonntag nesl věnec a po farářově projevu začali lidé zpívat českou hymnu. I přes zákaz se po ní zpívala i slovenská hymna. Po rozloučení se průvod vydal do ulic a v tu chvíli se proti nim spustili esesáci. A zde začíná Sonntagova osudná cesta. Je to velmi sugestivní čtení a nic pro slabé povahy…
Sonntag pobýval v domě na Havlíčkově náměstí s politikem Jindřichem Žilkou, náhle jim však do dveří vtrhlo gestapo hledající zbraně. Nic nenašli, zabavili pouze historickou zbraň, která tam sloužila jako výzdoba na zdi. Všichni ale byli odvezeni do Petschkova paláce, kde zadržené vyslýchal osobně K. H. Frank. Osm lidí nacisté postupně odvezli na popravu, zbývající včetně Sonntaga gestapo přepravilo na Pankrác. Pak je převezli na Ruzyň a z Ruzyně pak vlakem do Sachsenhausenu.
„Raus Swein-hunde! Los! Raus Arschlocher! Los! Ven, svině! Rychle! Ven, díry v prdeli! Rychle! … Vyskákali jsme z vlaku, byla listopadová ošklivá noc…. Kolem druhé hodiny ráno jsme prošli skrz doširoka rozevřená kovaná vrata s nápisem Arbeit macht frei. “ (úryvek z knihy s. 50)
Čeští studenti byli první velkou skupinou cizinců, která do Sachsenhausen přišla. Byl to pracovní tábor, ne vyhlazovací, určen pro muže nasazené k nuceným pracím.
„Zpočátku byl zařazen do komanda na vykládání koksu z lodi, která kotvila na jezeře nedaleko tábora. Pak ho přeřadili do oddílů kopáčů, chodili do lesa vykopávat pařezy a nakládat je na valníky, které další vězni tahali do tábora. … Někdy v květnu 1940 jsem začal pracovat v obávaném komandu Klinker – denní sázkou na život a na smrt. Od rána do večera, za deště, za slunce, jsme z lodí vykládali šedivou cihlářskou hlínu. Pracoval jsem s lopatou, pak s mnoha dalšími jsem hlínu dával do dřevěných trágů – vaniček s držadly pro dva vězně. Ti pak museli seběhnout z lodi po velmi úzkém prkně a běžet ji vysypat na dosti vzdálené haldy, kde se předsušovala. Další vězni ji po předsušení tahali ve valnících na ohromnou haldu k cihelně.“ (úryvek z knihy str. 82)
Nakonec Sonntagovi pomohla náhoda a dostal pracovní místo v kantýně pro příslušníky SS.
„Někdy v roce 1941 do tábora přivedl i H. Himmlera, tehdy jsem už v kantýně pracoval sám, a tak jsem ho musel obsluhovat sám…. Himmler se zeptal: „Co jste zač? Vídeňský číšník?“ – „Nein, Herr Reichsführer … Ne, pane říšský vůdče, byl jsem český student.“ – „No, vidíte, co jsme vás tady naučili. Ale pamatujte si, že u nás je obecná škola tolik, co u vás univerzita.“ (úryvek z knihy ze str. 101)
Sonntag byl z koncentračního tábora propuštěn se skupinou posledních studentů o Vánocích roku 1942. Nuceně si tam odpracoval tři roky.
Po válce se Sonntag angažoval ve školství. Pořádal hned na podzim roku 1945 mezinárodní kongres studenstva. Také se v prvních měsících snažil přesvědčit politiky, aby plánovanou univerzitu vybudovali ne v Opavě, ale v Olomouci. Argumentem bylo to, že v Olomouci má univerzita dlouhou tradici. Kuneš Sonntag nakonec uspěl a prosadil svoje, Univerzita Palackého v Olomouci vznikla. A to i navzdory nelibosti budoucího prezidenta Antonína Zápotockého, který byl vězněn v Sachsenhausenu jako Sonntag, tudíž se oba dva znali. Zátopocký snahu o univerzitu komentoval:
„Kdybyste se na to teď vysrali, my potřebujeme obilí a uhlí, a ne nějaké inteligenty!“ (úryvek z knihy str. 137)
Po komunistickém převratu se Sonntag dostal opět do hledáčku policie, neboť napomáhal člověku, který se chtěl dostat za hranice. Za to byl Sonntag souzen v srpnu 1951 v Uherském Hradišti. Dostal 12 let za vyzvědačství a vlastizradu. Po rozsudku ho odvezli do pracovního tábora Jáchymov, dostal se tak do skupiny na tábor Prokop na Slavkovsku, odtud putoval do tábora Barbora, kde strávil většinu trestu. Jeho prvních prací v táboře bylo pokládání kolejí do dolu, pak ho přeřadili na práci ve štole, kde pomáhal nakládat vozík a tlačit ho.
Jeho paní žádala, aby ho propustili. Povedlo se jí to, z původních 12 let mu byl trest zkrácen na 6 let, ale zůstal mu peněžitý trest, asi 50 tisíc, který musel splatit. To si samozřejmě nemohl dovolit, proto byl ve vězení o půl roku déle. Dále pak musel ještě několik let platit asi 200 korun měsíčně a z rozhodnutí soudu ztratil na deset let občanská práva a nesměl používat titul doktora práv. Po propuštění skončil jako pracovník ve skladu v Kovomatu, kde setrval až do penze.
Kromě toho, že forma knižního rozhovoru je velice poutavá a otevřená, poskytuje kniha představu o tehdejší době a mezilidských vztazích. Velmi podrobně jsou zde porovnávány nacistický a komunistický lágr. Ve vzpomínkách Sonntaga se ale především objevují významné osobnosti té doby a člověk by ani nevěřil, že s těmi všemi se vypravěč skutečně setkal a rozmlouval s nimi, takže je ve svém vyprávění líčí třeba i tak, jak nejsme z historické literatury zvyklí.
Kuneš Sonntag (1919-2010) si jistě zaslouží náš obdiv, můj osobní obdiv pak patří jeho ženě, která s ním udržela více než sedmdesátiletý vztah. V neposlední řadě má můj obdiv i autor knihy Jindřich Fiala, který na textu pracoval přes tři roky.
P.S. Pokud byste navštívili Památník a muzeum koncentračního tábora Sachsenhausen, tak tam určitě narazíte na panel věnovaný právě Kunešovi Sonntagovi.
