Máme se bát dnešních adolescentů? Islamisté a sluníčkáři – dvě strany téže mince.
Uznávaný publicista Fareed Zakaria (Washington Post) nedávno napsal: „Dnešní teroristé nejsou náboženští extremisté, kteří se stali radikály, ale spíše radikálové, kteří se stali náboženskými extremisty.“ Jinými slovy, mládež se radikalizuje a víceméně náhodně se může přiklonit k nějaké náboženské nebo politické věrouce, která jí umožní se vybít…
Ostatně už před časem v recenzi knižní reportáže „Deset dnů v IS“ jsem napsala: „Celé to trochu působí tak, že problémoví chlapci od Kosova po USA vyrazili za novým životem do Země Nezemě, akorát že jejich Peter Pan je mentalitou blíže ke kapitánu Hookovi.“ A v posledních týdnech čítám docela dost článků z ranku bezpečnostní politiky, které vypichují tentýž postřeh, takže si to pojďme trochu rozvést…
Muselo vám být jistě nápadné, když média líčila životní styl atentátníků z Bruselu a Paříže jako pokleslý a s islámem v příkrém rozporu. Holdování alkoholu a drogám, vymetání diskoték, krádeže a loupeže… Už v srpnu 2014 přitom v jednom zahraničním týdeníku vyšla reportáž o tom, kterak si dva britští džihádisté na cestě do Sýrie koupili knížky „Islám pro začátečníky“ a „Korán pro začátečníky“.
Islámský stát je pro tyhle mladíky něco jako vyšší úroveň pouličního gangu. Chtějí někam patřit, revoltují proti svým rodičům, hledají vlastní identitu. O islámu toho přitom moc nevědí, takže se snadno nechají manipulovat radikálními kazateli, náboráři IS, případně jim stačí jen videa. Starší sourozenci snadno nakazí ty mladší, spolužák spolužáka. Obvykle se nenadchnou pro džihád, nýbrž pro vidinu seberealizace.
V západoevropských zemích, odkud se rekrutují stovky až tisíce bojovníků IS, už existují rodičovské skupiny, které sdílejí svůj osud ztráty dítěte a snaží se varovat další. Shodným rysem je skutečnost, že k rozhodnutí jejich potomků připojit se k IS došlo velice rychle, někdy až impulzivně. Ne všechny takové rodiny žily na okraji společnosti, některé dokonce nebyly ani muslimské, ani přistěhovalecké.
Podobné postřehy by přitom mohly mít i rodiny, jejichž potomci propadli jiným radikálním myšlenkám. Určité revoltování ve věku mezi 15ti a 20ti lety je normální, ale v Evropě, ČR nevyjímaje, pozorujeme poslední dva roky neméně znepokojivý příklon mládeže k radikální levici nového typu – trefně onen mix neomarxismu, sluníčkářství, progresivismu a dobroserství shrnul Vít Zvánovec coby solidární humanismus.
Přitom když s těmi, kdo v tomto proudu plují, zavedete řeč na téma ideologií (třeba právě marxismu, frankfurtské školy), vyjde obvykle na povrch, že dotyční jsou s nimi pramálo, zda-li vůbec, obeznámeni. Což jim vůbec nebrání velmi agresivně prosazovat své představy o fungování společnosti.
Nedávno jsem četla v týdeníku Echo přepis diskuse, v níž místopředsedkyně Strany zelených vynadala místopředsedovi KSČM, když se zeptal, zda ji má oslovovat slečno nebo paní (to už by se podle ní mohl rovnou zeptat, zda je panna). Když vyjevil názor, že ČR by měla být více národně uvědomělá v hájení svých zájmů v EU, schytal to od ní, že je nacionalista a že přeci proti kapitálu, který je ze své podstaty globální, je třeba bojovat internacionálně, tzn. kde jinde, než na půdě EU. Poprvé v životě jsem sympatizovala s komunistou!
V ten moment jsem si také dala do spojitosti právě tu mládež utíkající nastolovat ideální společenský systém v Sýrii s mládeží, která je odhodlána nastolit ideální společenský systém na evropské půdě (ve všech těch neziskovkách nebo i státních projektech typu HateFree, v Klinice nebo zapalováním vozů restaurace Řízkárna…). Ruku na srdce, vděčnější jsem za ty, kteří se odeberou kamsi do pouště.
Toto ohrožení určitě nevnímám jen já, přesto nikdo nebije na poplach. Možná se necháváme ukolébat zkušeností, že mládež revoltuje každých dvacet až třicet let. Příčina se opakuje – po nějakém období zmaru (válka, totalita) si její rodiče vydobyli svobodu a prosperitu, celkové uvolnění společenských poměrů, což s sebou neslo i pracovní a podnikatelské příležitosti. Ti rodiče na těch dobrých místech ale pořád sedí, kdežto děcka mají před sebou vizi nudné, hůře placené práce, v ještě nudnějším životním stylu narýsovaném „masňáky“.
A to se bavíme o „bílé střední třídě“ v ČR, kdežto děti přistěhovalců v takové Belgii vyrůstají v objektivně nuzných poměrech (pod hranicí chudoby žije 15 % rodilých Belgičanů, ovšem 50 % marockých Belgičanů / v ČR 10 % obyvatel), takže touha se ze zaběhlého systému vymanit a revoltovat je tam přirozeně vyšší. V obou případech ale platí, že se radikálové rodí spíše na úřadech práce (a u nás speciálně na všemožných vysokých školách, kam chodí, aby právě nemuseli už na pracák), než-li v mešitách nebo na přednáškách marxismu.
Nakonec se tímto generačním pojítkem vysvětluje i skutečnost, že mladí sluníčkáři celkem vehementně podporují příliv imigrantů. Oproti nám starším, spokojeným se stávajícím životaběhem, jenž je kulturně na hony vzdálen způsobům cizokrajných kultur, mají ti mladší napříč kontinenty mnoho společného – nechce se jim podrobit zásluhovému systému, raději než z práce chtějí žít z toho, že si přerozdělí, co vyděláváme my, protože to je humánní a solidární.
Ještě pořád vidíte mezi těmi africkými, arabskými a evropskými mladíky nějaký rozdíl?
PS: Vím, že je to dost komplikované téma a já jsem jej otevřela ve velké zkratce a nadsázce, ale určitě se k němu ještě vrátím a rysy, které zásadně ohrožují naši bezpečnost, náležitě rozvinu.
