Obnovte základní vojenskou službu! Tak jo… | OzbrojeneSlozky.cz

Stále více lze slýchat nebo číst o obnovení povinné vojny. Kdo je pro, obvykle předpokládá, že vrátit vojnu je navíc snadné. Není, ale i kdyby, tak shoda jejích propagátorů končí otázkou, jak dlouho by služba měla trvat a o čem by byla. A měla by vůbec dopad na vnější bezpečnost ČR?

Příčiny volání po ZVS jsou – zjednodušme si to – trojího druhu. Spíše okrajově se argumentace opírá o zajištění připravenosti občanů k obraně státu. Dominují sociální pohnutky, konkrétně výchova mládeže. Takto alespoň uvažují ti starší. Naopak pokud po vojně touží někdo z mladších ročníků, tak v ní vidí dobrodružství na způsob adrenalinového tábora.

Foto: Čast dnešní mládeže obléká uniformy dobrovolně (zdroj: PCAC a ACAC 2013) 

Psali jsme:Národní den diskusí o hrdinech a bláznech: Palach, Kubiš, Mašíni…

Bezpečnostní faktor

Co se týče obrany státu, v teoretické rovině nahrává obnovení vojny odpověď na otázku, zda profesionální armáda stát ubrání, resp. jak dlouho jej ubrání. Pokud média informují, že munice by vystačila na měsíc, bude ovšem celkem jedno, kolik mužů a žen máme ve zbrani. Munici aspoň nyní armáda dokupuje (viz) …

Praktickým argumentem (pro i proti) vždy byla historická zkušenost. Zde odpověď „republiku ubráníme, než přijdou spojenci,“ nebudí přirozeně důvěru, ba právě naopak. Ale proč aktuálně volání po obnovení ZVS tak sílí, je zažívaná zkušenost s Ukrajinou. Asi každý máme v okolí nějakého toho Ukrajince, kterému už přišel povolávací rozkaz. A dodejme – klepe se z toho jak ratlík.

Zde malá odbočka – Ukrajina měla původně v plánu zrušit základní vojenskou službu od příštího roku. Po zkušenosti s občanskou válkou (někdo by řekl s válkou s Ruskem) bude zajímavé sledovat, zda rozhodnutí přehodnotí. Na jedné straně profesionální armáda patrně nebude tak náchylná k dezercím (k „ruským Ukrajincům“?), na druhé straně je diskutabilní, zda zůstane dostatečně početná, pokud by přeci jen s loajalitou Kyjevu na vážkách byla.

Dění na Ukrajině každopádně v očích české veřejnosti nyní bourá víru v dostatečnost armády o počtu dvaceti tisíc, sic skvěle vycvičených, profesionálů. A kromě toho, veřejnosti spíše skryto, bylo zbouráno přesvědčení českých politiků i generálů, že moudře rozpoznají blížící se konflikt zhruba dva roky předem, pročež stihnou pořídit potřebný materiál a vycvičit nové povolance. Inu představitelé našeho státu si opravdu odhlasovali, že mobilizaci dokážou vytušit léta dopředu.

Psali jsme:Generál Milčický: Vědoucí vítězí

Totiž, přesně takovou prozřetelnost nalézáme v nové Koncepci mobilizace jen pár měsíců před tím, než na Ukrajině vypukla válka. Milý čtenáři, neváhejte tuto koncepci alespoň prolistovat. A konfrontujte s historií – matkou moudrosti – kdy si nyní připomínáme sto let od vypuknutí první světové války, do níž nadšeně rukovali sta tisíce mužů s výhledem, že do pár týdnů budou doma ověšeni vavříny. Onen vleklý masakr nečekali ani řadoví vojáci, ani světoví vůdci. Svoji „prozíravost“ si pak zopakovali o čtvrt století později.

Tedy bezpečnostní hledisko mluví ve prospěch plošné přípravy občanů k boji. Pokud tedy pomineme strategii „já nic, já muzikant“, která (ač generačně předávána prizmatem národního selhání), vlastně i některým jiným národům přinesla nepoměrně menší ztráty na životech, než-li těm hrdým a odbojným. „Však mi se už nějak dohodneme,“ vysvětluje spící voják na stráží v Černých baronech, proč ani jeho puška není nabitá.

Zakončeme rozbor bezpečnostního hlediska klíčovou otázkou, jak by obnovení vojny sloužilo posílení ozbrojených sil. Armáda sama přiznává, že kdo prošel výcvikem před více než pěti lety, není už pro ni bez další přípravy použitelný, zejména v důsledku rychlého vývoje moderních technologií. Námitkou může být opět ukrajinská zkušenost, kdy roli v zařazení do tamní narychlo ustavené Národní gardy hraje především zájem a schopnost používat zbraň.

Lze dovozovat, že v krizové situaci jsou potřební v masovém měřítku právě ti, kdo mají – zvláště díky absolvované vojně (a Ukrajina se snaží povolávat i čtyřicátníky) elementární předpoklady, jež člověk nezapomíná podobně jako jízdu na kole – ač na něm už dvacet let neseděl.

Obnovená ZVS by tedy měla naučit uposlechnutí rozkazu, použití střelné zbraně, základům topografie a první pomoci. A nezapomínejme na ochotu spát pod širákem, zalehnout k zemi i v kaluži a týden se nesprchovat (to ovšem i metrosexuál největšího kalibru z pudových pohnutek zvládne, pokud mu jde o život a nad hlavou sviští kulky, na absenci předchozího výcviku nehledě).  

Foto: Další častý argument - na vojně se aspoň naučí první pomoc (zdroj: PCAC a ACAC 2013)

Sociální faktor

Jak bylo ovšem řečeno v úvodu, nejčastější argumentací občana fandícího obnovení povinné vojenské služby, je skutečnost, že jí sám prošel a v důsledku selektivity paměti na ni vzpomíná v dobrém: „Na střední škole jsem byl sígr, ale vojna mě srovnala, naučila samostatnosti, zodpovědnosti, týmovému duchu…“ A toto přeje i dnešní mládeži, které chybí fyzická kondice, respekt k autoritám, ty správné životní hodnoty…

Ruku na srdce, i přes šikanu, buzeraci a nesmyslnost některých úkolů, skutečně povinná vojna plnila roli iniciačního rituálu, kdy se z chlapců stávají chlapi, jak se i dnešní mladí mohou přesvědčit minimálně prostřednictvím takto pojmenovaného seriálu opakovaného v pravidelných intervalech. (Bylo to ostatně jedno z nejlepších PR vyprodukovaných tehdy ještě Československou lidovou armádou, asi jako Top Gun z provenience té americké).

Doplňme: Iniciační rituály plní svou roli ve všech společnostech napříč dějinami lidstva, s výjimkou těch „nejvyspělejších“ dnes. V řadě kmenů byli a jsou chlapci při přerodu v muže vysíláni třeba k přežití v džungli/buši (oproti děvčatům, pro něž je iniciací dodnes leckde nesmyslná obřízka). Nicméně panuje patrně z lidské přirozenosti shoda, že děti musí jednoho dne dospět, nikoli zůstávat do třicítky u rodičů. Vojna toto plnila a je schopna plnit nadále.

Ponechme ale stranou, jak moc se liší mládež dříve a dnes, protože jakkoli mohou být dnešní dojmy a fakta alarmující (zvláště od vynálezu Facebooku), na „ty dnešní mladé“ nadávaly už po třicítce naše babičky, prababičky,… Spíše se zaměřme na zajímavý a nezřídký další argument sociálního ranku - spojování vojny a nezaměstnanosti.

Roste procento maturantů a hojně vysokoškolských absolventů (jelikož na vysokých školách dnes lze studovat s IQ 90, kdežto dříve od cca IQ 115), kteří marně hledají po absolutoriu pracovní uplatnění. Jeden z důležitých faktorů zrušení ZVS spočíval v argumentu, že povolání do služby těmto oddaluje začátek kariéry a devalvuje zapamatované odborné znalosti. To bylo v devadesátých letech, kdy se možnosti otevíraly opravdu před každým.

Jenže český trh se od té doby vyčerpal, dorazila jej celosvětová hospodářská krize, a ovšem také masivní odklon od práce rukama (ano, ty země EU, které na nás tlačily, ať zvýšíme podíl vysokoškoláků, dnes svoje vlastní nedokáží zaměstnat v alarmující míře). V ideálním případě dříve mladí kuchaři prošli praxí vaření pro celou rotu, hodně chlapců si pořídilo na vojně řidičák na náklaďáky, medici sloužili ve vojenských nemocnicích a automechanici opravovali místo motorů Škoda ty z obrněných transportérů… Praxe jako praxe.

Samozřejmě strukturace armády nebude a z hlediska jejího účelu ani nemůže respektovat strukturu profesí, kterou produkuje dnešní vzdělávací systém a v ideálním případě žádá trh práce. Nicméně praxe v jakémkoli armádním zařazení je pro budoucího zaměstnavatele minimálně důkazem, že dotyčný je uvyklý určitému pravidelnému režimu (nezaspí a přijde ráno do práce) a plní povely - pokyny.

V českých podmínkách je ovšem třeba být skeptický, neboť dokladem o nepochopení armádní praxe zdejšími firmami jsou bývalí vojenští profesionálové na úřadech práce: „Co umíte? Střílet? A to je kvalifikace?“ Tento stav je samozřejmě absurdní, neboť bývalí vojáci a zvláště veteráni mohou nabídnout předností celou plejádu. Například: jsou fyzicky a psychicky odolní, loajální, připraveni splnit téměř jakýkoli úkol, neustále se zdokonalovat, mají týmového ducha…

Foto: Jeden z kýžených cílů - vojna dá mladým fyzičku (zdroj: PCAC a ACAC 2013) 

Zatímco právě z těchto důvodů vítězí v amerických senátních volbách ti, kdo prošli misemi, v Británii podstupují vojenský výcvik i bojové nasazení korunní princové a v Izraeli máte při snaze uplatnit se ve vysokém byznysu smůlu, pokud jste nebyli odvedeni, u nás je nyní služba handicapem. Pochopitelně u profesionálů je to kvůli přežívajícímu obrazu lampasáků (a podobně trpí dnešní policisté s předobrazem esenbáků). Potrvá generace, než dojde ke změně. Avšak povinná vojna je naopak dosud vnímána prizmatem dob minulých.

Jaksi se totiž rozumí, že kdo jde na vojnu, nečiní tak ze své vůle (ač ne zdaleka, sic!), tedy strpí-li to, pak se osvědčil jako někdo, kdo je schopen strpět i rozmary budoucího šéfa a makat. V neposlední řadě, pokud by zase každý věděl, jak funguje armáda, a sice prostřednictvím svého syna, otce, bratra, sousedovic kluka, vídal denně někoho v uniformě, tak by se obnovilo dříve přirozené spojení široké veřejnosti s armádou.

Zážitkový faktor

Tím, jak klesá povědomí veřejnosti o všedním fungování profesionálního vojska, upadá na jedné straně ochota bít se za lepší podmínky v něm. K tomu se přidává nepochopení funkce NATO (ale vůbec neznalost mezinárodního práva a institucí typu OSN, EU, OBSE…), tudíž fiktivní představa, že nás někdo bude chránit i jako černého pasažéra.

Na druhé straně protikladně, což je neméně závažné, roste v (nejen) části dnešní mládeže přesvědčení, že vojna a dokonce válka mohou být „cool“. Virtuální realita počítačových her, akčních filmů, komunit na sociálních sítích, natož pokud jazykově vybavená omladina s nadšením sdílí fotky spojenců, může vyvolávat tento hluboce mylný dojem.

Foto: Jízda na korbě má v sobě akci i romantiku (zdroj: PCAC a ACAC 2013)

Kapacity největších českých milsim (military simulation – vojenská simulace) akcí typu Protektor a Borderwar jsou přehlcené už pár hodin od spuštění prodeje lístků. Přes tisíc šťastlivců si pak tři dny hraje na vojáky či „lokály“ a Tálibance s věrnými airsoftovými kopiemi zbraní a přiznávají, že: „Není sranda, když mě trefí, protože jednak to fakt štípne, jednak nemůžu několik dalších hodin jako mrtvý podpořit svůj tým.“ Ano, jsou „mrtví“ několik hodin a dokonce to „bolelo“.

Česká profesionální armáda má tu výhodu (?), že skutečné riziko zatím podstupují v průměru třicátníci, ale sami vojenští psychologové potvrdí, že riziko smrti si před odletem do mise nepřipouštějí ani tihle kovaní chlapi (co teprve ti devatenáctiletí američtí vojáčci na afghánských základnách). Na druhé straně – v případě války se taková sebereflexe ani nežádá, protože by vojsko ochromila. Ukrajina povolává i dvacetileté.

A tím se dostáváme k tomu, že pokud zkombinujeme (nyní hypotetické, ale za půl roku, kdo ví – reálné) potřeby ozbrojených sil naší země, je zde bezesporu pomyslný bazén, z něhož lze lovit. Nadšenců je dost a mezi nimi i přehršel nyní zklamaných, na něž se odvodu už nedostalo. Jedná se o desítky tisíc lidí.

Méně zasvěcený čtenář se teď může tázat, z čeho plyne takový optimistický odhad, když dekádu od zřízení Aktivní zálohy (dobrovolníci, kteří cvičí pár týdnů v roce vojenské dovednosti) zůstává její stav naplněný jen z poloviny. Nu protože polovina ze zájemců o vstup do ní byla za onu dekádu vyřazena pro nesplnění přísných zdravotních, kondičních a psychologických testů.

A podobnému procentu se blíží odmítání zájemců o kariéru profesionálního vojáka. Těch je dlouhodobě v evidenci AČR asi pět tisíc a důvodem jejich nepřijetí není nutně ani to, že nosí brýle, či jako malí trpěli ekzémem, při kontrolním vyšetření měli v krvi o stopové množství více bilirubinu či jiná maličkost, s nimiž se mnohé armády zdaleka nepárají… Nýbrž důvodem je, že naše armáda nedisponuje rozpočtovými prostředky do té míry, že má pětinový podstav a nemá finance na jeho doplnění, pročež sortuje zájemce snad nejpřísnějšími kritérii na světě.

Dnešní česká armáda je kvůli okrajování rozpočtu a tím zpřísňování výběrových kritérií vskutku elitní, jenže nepočetný, klub. Čtenář nechť srovná vlastní zkušenost anebo z vyprávění, jak těžké bývalo vyhnout se dříve vojně či později alternativní „civilce“ – prokázáním prakticky invalidity, ať fyzické či duševní. Scénu „simulanten bande“ ze Švejka nahradil v posledních letech extrém opačný: „Cítím se zdráv, ale v armádě mě nechtějí.“

Závěr

Pokud se vrátíme k bezpečnostnímu faktoru, a ten má hrát rozhodující roli, tak by před politiky, ale lépe před stratégy, měla stát otázka, k čemu připravovat obyvatelstvo, aby to v případě krize bylo co platné. Nebylo by to totiž rozhodně levné. Z Ukrajiny, ale i řady jiných států zmítaných válkou, by nám patrně vzkázali, že jde-li do tuhého, dva týdny střelecké přípravy stačí. Tomu jsou pak ovšem úměrné úspěšnost a ztráty.

Ministerstvo obrany prosadilo Koncepci přípravy občanů k obraně státu (viz www.pokos.army.cz), ježto se jedná o teoretické seznámení žáků a studentů s fungováním ozbrojených sil. Mají vědět, co je NATO, jaké součásti má AČR apod. Do rámcových vzdělávacích programů se podařilo vložit tuto – pro děti nutně nezáživnou – teorii. Praktická výuka ve stylu branné výchovy se dostává jen desítkám škol a spíše pílí nadšenců z ministerstva,
než-li systémově.

Patrně by nebylo od věci zvát si čerstvé maturanty a vyučené na měsíční prázdninový kurz, kde se alespoň seznámí s úplnými základy první pomoci, topografie, přežití v přírodě… nu s tím, co umí každý skaut/junák. A nádavkem si vypálí dávku ze samopalu. Pak by se mělo jednat o meziresortní projekt a patrně za tu cenu, že vojsko, policie a další bezpečnostní sbory budou od června do října poněkud zaneprázdněné.

Druhou variantou by bylo vrátit skutečně základní vojenskou službu aspoň na půl roku, kde se k předešlým dovednostem přidá i jistý dril, zvýšení fyzické kondice i psychické odolnosti, znalost vojenských řádů, taktiky, topografie a ovládání více střelných zbraní a především taktiky. Jako bonus tandemový seskok s vojenským výsadkářem? Za tuto dobu ale pořád nelze připravit řidiče bojových vozidel a pokročilých palebných systémů, velitele byť jen družstev…

Zatímco v prvém případě ubytujete mládež ve stanech, zapůjčíte jim spacáky, navaříte trochu toho guláše a odběhají to ve svých úborech na tělocvik, v případě druhém už je třeba dát jim uniformy, postele, sytit je o mnoho déle a lépe, vyčlenit pro ně stálé instruktory a technické prostředky. Kromě finanční náročnosti zaplatíte cenu společenskou, protože přibude těch, kterým delší kurz oddálí kariéru, znovu se rozvine šikana, přijdou zranění během výcviku…

Pozitivní je, že v obou variantách čerstvě plnoletí zažijí řád, autoritu, poznají hranice svých možností. To by jim ale mohla zprostředkovat ještě i varianta třetí – a sice průběžná výchova a příprava k obraně státu. V podobě masivnějšího zařazení nácviku dílčích dovedností do běžné výuky, rozšíření lyžařských a vodáckých kurzů o týdenní nebo i víkendové kurzy zdravovědy, střelby, běhání po lese jen s nožem a buzolou…

Armáda se při všech těch hanebných restrikcích rozpočtu naučila, že si jej má střežit pro sebe a vnitřně investovat do reálně dosažitelné bojeschopnosti (což jsou 4. a7. brigáda a několik málo dalších útvarů). Přenesením poměrného břímě na ministerstvo školství a svým způsobem rodiče (ovšem dítě v lese odkázané samo na sebe vlastně nic nestojí, jen je třeba instruktor, kterého by možná i armáda dodala), by bezesporu bylo také jedním z řešení. Nikoli už nutně faktoru bezpečnostního, ale stále ještě sociálně-výchovného.

Všemi výše popsanými variantami by bezesporu bylo učiněno za dost dosud zachované touze dětí po dobrodružství, která je přirozená, a sezení u počítače ji nemůže uspokojit. Stálo by to peníze, ale co bychom neudělali pro děti. Nebylo by nakonec logické, ordinovat povinně všem tu školní brannou výchovu, volitelně závěrečný tábor a volitelně, plus na základě jistých fyzických a psychologických předpokladů, nakonec ten půl rok? Nejlepší by se pak stávali vojáky z povolání, což už by i pro armádu mohlo být výhodné.