Masaryk: Pod načančanou slupkou jsou jen historická klišé a nuda.
Moderátorka Banášová při Českém Lvu trefně utrousila: „Vážení televizní diváci, sledujete pořad Předávání cen filmu Masaryk.“ Bývala bych na něj šla i bez toho a naštěstí se tak stalo v menším kině za devadesát kaček, takže finanční újma není tak strašná. Zabolí ale představa, že tohle vypočítavé dílko vysaje a především zmate zřejmě desítky tisíc diváků…
V historii recenzí, které jsem zde kdy vydala, je to poprvé, kdy začínám rovnou negativně. Také snad poprvé začnu hodnocením filmu a teprve poté rozeberu příběh, respektive náměty k přemýšlení, které si může divák z kina odnést a povznést s nimi svého ducha i v dalších dnech (těch ale u Masaryka právě moc není).
Masaryk: Film, který vás netěší
Když Bartoška, také vcelku bez servítek, po Lvech řekl, že zařazení Masaryka byla tak trochu levárna (povšimněte si jazykové hry se slovem Lev-árna), většina médií i veřejnosti přitakala. Hovoří se o marketingovém fíglu producenta, který nasadil snímek před Vánoci jen na pár dnů (zatímco pravou premiéru si odbyl až tento čtvrtek), aby se vešel do hodnocení mezi – prý – slabší konkurenci roku 2016.
To je ovšem pokus o jakési zjemnění, ona levárna spočívá především v tom, že Masaryk je ještě slabší i než ona „slabá“ filmová úroda minulého roku. Mnoho z konkurenčních snímků bylo výrazně lepších, a to v různých kategoriích. Třeba kamera, střih a kostýmy v Lídě Baarové – tu ovšem kavárna (kulturní fronta, akademie) předem zadupala kvůli Renčovi (Zemanovi). Třeba Teorie tygra každého normálního diváka vyloženě pohladila po duši. Natož pak Anděl páně. Přitom ani o jednom nelze tvrdit, že jde o snímky prvoplánově dělané pro návštěvnost (sic ji měly nejvyšší), protože oproti komerčním Kameňákům publikum duševně a duchovně dráždí, rozvíjejí a povznášejí.
Masaryk je pravý opak – pro návštěvnost dělá vše, nikoli jen Levárnu. Vždyť přišel (řádně) do kin v předvečer Masarykova skonu (10.3.1948) a vzniku Protektorátu (15.3.1939), takže na něj jistě vyrazí i školáci (což silně nedoporučuji). A veze se na filmové a televizní vlně snímků interpretujících danou dobu (České století, Bohéma, První republika, Lída Baarová…). Bohužel tato vlna vyvolala u diváků i historiků rozpaky, ne-li přímo nevoli. Historická fakta míchá se scénáristickou invencí, aniž by na to však upozornila a naznačila, co je pravda a co fikce. Nevede tak ke kýžené katarzi, nýbrž dalším křivdám a relativizacím naší historie.
V neposlední řadě, tak jako třeba (rovněž akademií celkem kvitovaná) Já, Olga Hepnarová je prakticky neukoukatelná, tak těžkou koukatelný je i Masaryk – z jeho bezmála dvouhodinové stopáže má náboj až poslední půl hodina. Scénář je povrchní, plný klišé, ba kýče, nevypovídající vaty. Dokonce není zřejmé, proč dostal Lva i za masky, když si lze v mnoha záběrech povšimnout velmi nepřiléhavé pleše hlavního protagonisty (ale chápu, že akademie nemá za měřítko Tvoje tvář má známý hlas), takže nakonec jediné, co lze akceptovat, je ocenění Karla Rodena. Jeho nejlepší výkon to však také a zdaleka nebyl. Oldřichu Kaiserovi sošku přeju, nikoli však za Beneše, ale spíše coby ocenění výkonů v aktuální dekádě. V Masarykovi má vlastně jen pár scének.
Masaryk: Film, který by se neměl promítat lidem bez hlubší znalosti historie
Dosud jsem vysvětlila, proč – jakkoli jde o film z hlediska české produkce nadprůměrný – zdaleka ne nejlepší (ani za rok 2016, natož jindy). Co mě ovšem pálí daleko více, to je způsob, jakým historii – nejen československou – spíše vysává, než vypráví. Nenabízí plastický vhled ani do Jana Masaryka, ani do Beneše, britských a francouzských státníků, Mnichova, prostě nic, žádný nápad, žádné odhalení, ovšem ani věrné vykreslení. Vybírá si některá vžitá klišé, které má i bez něj v hlavě uložené každý Lojza, načež je ještě podtrhává.
Volba témat a způsob vyprávění jsou na úrovni Blesku. Nejvíce stopáže je vyplýtváno na scény, které lze souhrnně označit jako sex-kokain-jazz-psychoterapie. Dvě scény jsou věnovány pokusu o sebevraždu, přitom dnes celkem bezpečně díky moderním kriminalistickým analýzám (poslední vyšetřování uzavřeno v roce 2003) víme, že Jan Masaryk dobrovolně z okna Černínského paláce neskočil, že se jednalo o vraždu. Nepoučený divák si ale z kina odnese dojem opačný, že se Masaryk chtěl přeci zabít vždycky.
Období líčené filmem, totiž 1938-1939, přitom rozhodně neumožňuje jakýkoli vhled do Masarykovy mysli. Jeho flashbacky nebo vzpomínání na gauči psychiatra vůbec nepomohou porozumět prostředí, hodnotám a zkušenostem, jež jej formovaly. Odbýt sedm mladických let v USA asi třiceti vteřinovým konstatováním, že se zadlužil a lhal, aby získal další finanční prostředky, pročež se tím kvalifikoval pro politiku, je vyloženě trapné. Sami se zamyslete, co jste dělali od svých dvaceti do sedmadvaceti let a shrňte to do jednoho souvětí včetně vysvětlení další kariéry!
Tříletá služba v rakousko-uherské armádě během první světové války je pak zcela zamlčena. A diplomatická zkušenost od vzniku republiky se smrskává na dobu kolem Mnichova. Ve filmu to pak vyznívá tak, že se Masaryk junior rok poflakoval po Americe a pak ho otec zatáhl do politiky, ačkoli chtěl být pianistou. To je ten plastický vhled do jeho mysli?
…A jelikož mu o 24 let dříve zemřel bratr, v halucinacích po obsazení Československa Hitlerem jej vidí lézt po stropě. Blbá shoda náhod? Protože film Trainspotting, kde ve stejné situaci a poloze vidí lézt zesnulé batole po stropě Renton, vysílala ČT2 hned po skončení Českých Lvů, ježto přišel právě do kin Transpotting 2 „po dvaceti letech“. Producenti Masaryka jsou schopni Leváren, tohle by však nevymysleli ani oni. Scénáristům a režisérovi (Ševčík se překrývá) to však blbé nebylo, prostě tu scénu někde viděl, líbila se mu, tak ji vrazil do Masaryka.
Jakým způsobem je líčen Mnichov, se snad ani nemá cenu rozepisovat. Když jsme šly z kina, se sestřenicí nás ve stejnou chvíli napadla otázka, jak chápat podání Beneše – zde jako vlastence, humanisty a geniálního diplomata o tři tahy napřed. Všechno vysvětlil, naopak Masaryk se jevil jako prosťáček, který mu chtěl za zradu rozbít čumák, ale vyměkl. Než abychom zabředávaly do zbytečné diskuse, obě jsme si vzpomněly (a diskusi hned uzavřely) na verš jedné písničky od Wanstowek: „Prejzident Beneš byl agenta Stalina.“
Když onen protestsong Kodym psal, měl rozhodně načteno víc, než 95 % zdejší populace. Tak jako o Janu Masarykovi zjistíte více i jen ze stručného článku na Wikipedii, shrnutí českých dějin a zvláště předmětného období vám poskytne zrovna ona písnička (níže). I proto by na Masaryka rozhodně neměl chodit do kina nikdo, kdo v tom nemá jasněji než kapitolou z učebnice dějepisu (tedy už vůbec ne školní mládež, jakkoli se v tomto pololetí jistě a bohužel stane snímek cílem školních tříd). Je strašné, že takový film nejspíš bude udávat nejasný, neúplný a k dezinterpretacím náchylný výklad zásadní pasáže našich i celoevropských dějin.
Pro jakého diváka byl Masaryk natočen? V důsledku pro žádného.
Nakonec, celý film působí tak, že vůbec nebyl točen pro české publikum. Z 80 % se v něm hovoří anglicky. Za normálních okolností bych proti tomu nic neměla – jednání v Británii i pobyt v americkém sanatoriu probíhaly anglicky, tedy to přidává na autenticitě. Jenže s ohledem na celkové pojetí filmu se tvůrci především snaží připravit si cestu k zahraničnímu publiku, čemuž by odpovídalo i velké zjednodušení historických dějů a jejich stereotypní líčení s tím rozdílem, že jsou všechny zainteresované strany tak nějak ospravědlněny, měly přeci své důvody.
Velmi by mě zajímalo, zda producent sní o tom, jak se na snímek valí sta tisíce Britů, aby si vyslechli, že je Čechoslováci nenáviděli. Asi jako se Kazaši svého času hrnuli na Borata?
Fakt ne. Nepřekvapí proto, že Masaryk má nyní jen 68 % na ČSFD a lepší to rozhodně nebude. Čeští Lvi zažili největší levárnu své historie. Nikoli proto, že se do loňského ročníku dostal letošní film, ale proto, že tak nedobrý film pobral tolik cen. Opravdu ho akademici viděli? Opravdu je bavil? Opravdu takto rozumí ani ne osmdesát let starým událostem?