Recenze: Podvolení – knížka, která si vás podmaní. Jako islám Evropu.
O téhle knížce se mluví a píše už několik měsíců. Nepatřím mezi ty, kdo by na základě četnosti recenzí a citací běželi hned do knihkupectví. Ale taky nemůžu tohle dílo donekonečna přehlížet. Tak konečně hlásím: přečteno. A nač se můžete „těšit“ – při četbě i za pár let v Evropě?
Nejprve k té četbě…
Prvních čtyřicet až padesát stran se především seznamujete s fádním staromládeneckým životem pařížského profesora literatury, který prochází krizí středního věku (andropauzou), jakžtakž se ještě zajímá o sex se studentkami, kdežto politika a dokonce i jeho obor – literatura – jej už nechávají chladným. Aspoň si tedy myslí, že to tak cítí.
Není vám ani trochu sympatický, zřejmě ale z toho důvodu, že vám v lecčems připomíná vás samé (je-li vám aspoň přes třicet). Tak trochu pohrdáte jím, současně s ním ale sdílíte jisté pohrdání maloměšťáky, plebsem a současně elitami, konzumerismem a hyperkorektností, individualismem a vyprázdněním hodnot, prostě dnešní instantní dobou. Přičemž všem nenáviděným postmoderním trendům jste se jaksi vy i on dávno podvolili, o to více vás to štve, čemuž „vzdorujete“ stále hlubší pasivitou.
Stejně lehce a sporadicky, jak se v úvodních pasážích knihy objevují zmínky o politické situaci ve Francii v letech 2017 až 2022, vyskakují zde i erotické vsuvky o tom, jak si hlavní hrdina užil s tou či onou studentkou a kolegyní. Budete se cítit poněkud znejistěni, zda skutečně čtete „to Podvolení“, o to rychleji však budete hltat stránku za stránkou. Vlastně je to asi nejoriginálnější úvod do psýché hlavní postavy, jaký jste kdy četli.
Pak to chvíli vypadá, že se v zemi galského kohouta rozhoří občanská válka, což vás povzbudí k dalšímu čtení. Jenže v něm opět dominuje sebereflexe hlavního hrdiny, který svoji osamělost a nicotnost zahání toulkami francouzským venkovem a Paříží, jídlem a alkoholem, v neposlední řadě příležitostným sexem s prostitutkami, ale i pobytem v klášteře.
Zprvu vám prostě není jasné, kde se zrovna v téhle knížečce inspirovali všichni ti „pisálci“, kteří s odvoláním právě na ni zaplavují už měsíce společenské týdeníky svými rozvahami o pádu evropské křesťanské civilizace a islamizaci Evropy. Nicméně se uklidňujete, že kdyby nic jiného, báječně se to čte. Chvílemi se usmíváte, mračíte, červenáte, dostáváte chuť na „kdeco“… Vtip je v tom, že zatímco se v duchu vysmíváte tomu pařížskému profesůrkovi, podnikáte i vlastní sebereflexi, poněkud znepokojivou. Taková cesta do duše dnešního Evropana.
Na této cestě také postupně, polehoučku, tak nějak samozřejmě vstřebáváte jeho úvahy a názory osob, s nimiž příležitostně hoduje a konverzuje. O politice, obsahu pojmů jako náboženství, vlastenectví, rodina… Zprvu si toho asi ani nevšímáte, protože si to vlastně myslíte také („to“, co neříkáte nahlas). A kdybyste měli jiný dojem nebo o tom dosud nepřemýšleli vůbec, text je protkán stovkami odkazů do historie a zlatého fondu evropské beletrie a filosofie. A sic byste si teprve uvědomili, že jste povinnou školní četbu poněkud odflákli, přesto pochopíte, o čem je řeč.
Každopádně, zde je třeba říci, že přirovnání Podvolení k Orwellově románu 1984 (na které jsem v některých recenzích narazila) je neúplné, snad s výjimkou jisté podobnosti hlavních hrdinů. Dominantní je didaktická povaha textu, kterou lze přirovnat k Sophiinu světu, což je román, který si vytyčil za cíl čtenáře seznámit s hlavními filosofickými proudy. Podvolení si zase klade za cíl stravitelnou formou podat – nutno říci vynikající – sociologickou analýzu dnešních společnosti.
Mně osobně je téma velice srozumitelné, vlastně důvěrně známé, protože moje diplomová práce ze sociologie nese podnázev Deprivace českých mužů, takže v ní mimo jiné analyzuji zánik patriarchátu, tradiční rodiny, cestu od smluvených sňatků k romantické lásce a od ní k osamocenému individualismu… popis dnešního muže, který jako by z oka vypadl hlavnímu hrdinovi Podvolení. Jen mě v roce 2008 nenapadlo, že potenciální a vlastně i pravděpodobnou (až z toho mrazí) cestou, jak se evropští muži mohou znovu etablovat, je konverze k islámu…
Čímž jsem vám právě prozradila pointu Podvolení, naštěstí to v tomto případě nemá na čtenářský zážitek vliv. Nuže, přistupme k druhé části tohoto článku.
Nač se můžeme v brzké budoucnosti „těšit“…
Základní úvaha je logická – s přibývajícím počtem nepůvodních obyvatel Evropy je třeba počítat s těmito i v roli voličů. To se ostatně v mnoha zemích už děje, stejně jako zánik tradičního pravo-levého dělení politického spektra, nástup populistických „nepolitických“ stran. Tak se na scénu dostanou i strany muslimské, které za předpokladu velmi dobře zvládnutého marketingu, přísunu peněz ze Saúdské Arábie, hyperkorektnosti médií a humanistických blábolů elit osloví i nemuslimské voliče.
Když k tomu dojde při přespříštích prezidentských volbách ve Francii, dostane se do druhého kola muslimská strana a proti ní Marine Le Penová. Socialisté raději doporučí svým voličům podpořit muslimskou stranu, s níž se snadno domluví na koalici a rozdělení ministerstev – socialisté si nechají ta tradičně „silová“, kdežto muslimové stojí o tradičně podceňované školství. Správně tušíte, že právě výchova mládeže a ovládnutí „elit“ jsou ovšem pro převýchovu společnosti naopak klíčové.
Zároveň si ovšem umírněný (resp. pozvolna nastolovaný) islámský společenský systém umí získat široké masy původních obyvatel. Pokud masivně zvýší a prodlouží dávky mateřské dovolené, dostane ženy zpět k rodinnému krbu. Ostatně důvod, proč dnes mnohé Evropanky odkládají mateřství, není kariéra či sobectví, ale prostý fakt, že na založení rodiny nemají finance a při snaze o potřebný výdělek pak zase nemají objektivně na péči o děti čas. V tomto ohledu pak otázka, zda by došlo k utlačování či naopak osvobození žen, přináší nečekané dilema.
Rozhřešení se dostává i mužům, kterým se vrací sebevědomí. Někomu proto, že může mít až čtyři manželky, obecně však obnovují svou roli živitele rodiny. Návrat žen do domácností totiž uvolňuje pracovní místa mužům. Mimochodem a nad rámec knihy – podle statistik třeba v USA 15 % mužů v produktivním věku nepracuje, ale ani práci aktivně nehledá. Ty méně kvalifikované už nahradily v továrnách roboty, tak to raději vzdali, hrají doma počítačové hry, žijí třeba z invalidních důchodů. To ovšem neznamená, že by se opět rádi nestali živiteli (proto jde o silnou skupinu voličů Donalda Trumpa, který chce obnovit tradiční průmysl, jenž se přesunul do Číny).
Kdo nyní proti islámu brojí, najde v něm přijatelnou cestu paradoxně na základě stejných hodnot, jimiž dnes argumentuje proti němu. „Evropa se s potlačením křesťanství vzdala víry, ale i tradičního způsobu života. A nezbylo jí nic.“ To nic by mohl nahradit právě islám. Totiž, v evropské populaci, značně sekulární až ateistické, se dnes sice probouzí nutkání vrátit se ke křesťanským hodnotám, to ale nutně zahrnuje třeba i patriarchát, tradiční rodinné uspořádání. Zlatý věk křesťanství, Svaté říše římské, už obnovit podle všeho nepůjde, kdežto propojit a integrovat takové území (Evropa + severní Afrika + Blízký východ) prostřednictvím islámu ano.
Takto ve zkratce to může znít neuvěřitelně, ovšem Podvolení jako scénář takového vývoje je zcela logické, vyargumentované, čtenářem pochopitelné a „akceptovatelné“. Jistě, autor jej napsal proto, aby nás varoval, aby nás vyburcoval, dokud je ještě čas (nemusí se to stát už v roce 2022, klidně až v roce 2035). Problém je, že tu varovnou vizi předložil tak přesvědčivě, až máte po dočtení poslední stránky dojem, že podvolení se je také schůdná cesta. A právě to je ten hlavní problém naší společnosti.
Tak si to přečtěte a pokud byste měli chuť s tím aspoň trochu bojovat, přejděte na facebookovou stránku Nechci se podvolit.
Kniha Podvolení je k mání za 216 Kč zde.
