Nechtěli jsme se dotknout „kancelářských myší“ v armádě. Ale…
Když jsem minulý týden vydala článek o tom, zda náboru do armády prospěje utrácení za reklamy, nebo změna přijímacích kritérií, byla jsem upozorněna, že jsem se v případě vojáků za počítačem dopustila paušalizace. Pravda - článek primárně cílil jinam - ale když jsem se toho dotkla, tak ve výběru vojáků do kanceláří vidím opravdu problém...
Kdo zná mé předchozí články, mnohdy psané i z pozice předsedkyně Spolku VLČÍ MÁKY, tak si v jistě všimnul, že setrvale propaguji, aby jako náboráři pracovali veteráni, „zasloužilí vojáci“. Používám to jako nejsrozumitelnější příklad, nicméně obecně mi jde o to, aby armáda neukončovala závazky vojákům jenom proto, že jim náročná služba už příliš zhuntovala těla.
Jistě nebudeme nikdo pochybovat, že náborář by měl vědět, o čem mluví, do čeho zájemce láká, dělat to zkušeně, upřímně, s autoritou. V Americe je samozřejmostí, že v náborovém centru sedí veterán, třebas bez nohy – když to někoho odradí, no tak ať, hlavně ať do armády lezou lidé, kteří z ní po půl roce (ne zrovna levného výcviku) budou utíkat.
Kancelářských míst vhodných pro vojáky, kteří utrpěli úraz s trvalými následky (jedno zda v misi nebo při výcviku, ba dokonce mimo službu), popř. jim po desítkách seskoků odešly klouby apod., je dost. A právě tito vojáci by na ně měli přednostně usedat. Armáda by neměla říkat „nemají na to vzdělání“, měla by je automaticky na příslušné kurzy poslat a pro novou pozici si je cíleně připravit. Za to, že v ní bude nadále sloužit loajální obětavý srdcař, to přeci stojí.
Když byla řeč o „kancelářských“, narážela jsem tím na docela jiný problém. Armáda veskrze zbytečně a za velké peníze provozuje Univerzitu obrany, odkud se nedostatečně vzdělaní (zase paušalizace, jde o některé obory), nevyzrálí a především zcela nezkušení absolventi přesunují do nižších velitelských pozic, kde manažersky selhávají při řízení starších mužů ostřílených zahraničními misemi. Anebo takové absolventy sází rovnou do kanceláří, kde se z nich bojovníci nikdy ani nemohou stát.
Co je ještě horší, vydržuje a povyšuje do vysokých hodností úředníky, kteří na bojové cvičení zavítají nejvýše jednou za čas jako oficiální návštěva. Čistoskvoucí kanady mají buď setrvale zaparkovány v kancelářské skříni, v lepším případě v nich vyrážejí aspoň v létě na čundr.
Když jsem pracovala na Ministerstvu obrany, potkávala jsem tam vskutku hodně takových majorů až plukovníků. Mnoho z nich bylo loni „zcivilněno“ - takových vln zažil resort obrany již také několik. To je ale ještě horší variantou, než ponechat tyto úředníky ve službě. Proč? Protože rázem berou svůj plat (třeba 30.000 čistého) a k němu ještě výsluhu (třeba 20.000 čistého).
Nechci se tím dotknout těch lidí, nebyla to jejich volba, někteří byli také srdcaři a zcivilnění berou těžce, někteří jsou na svém místě navíc správně, nicméně je to pravý opak systémového řešení. Lidé, které armáda nechala vystudovat vysokou školu a pracovat na manažerských pozicích, by se v civilu uživili (ne tak dobře, leč spravedlivě – tržně).
Jenže armáda se naopak s nesnesitelnou lehkostí zbavuje hochů, kteří pro ni nasazovali život, zhuntovali se, na pracovním trhu jsou bez šance, protože původní obor už zapomněli, vojenská specializace leckdy nemá civilní variantu. Takové armáda již delší dobu systematicky vyhazuje těsně před tím, než mají vůbec nárok na aspoň minimální výsluhu.
Takže ještě jednou: Armáda potřebuje lidi i do kanceláří. Měla by tam ovšem primárně brát ty, kdo už nemohou běhat po výcvikovém prostoru. Měla by je k tomu cílevědomě připravovat. Dluží jim to a neprodělá na tom. Jsou specializace, kam se vyplatí vzít vysokoškoláka-absolventa, respektive přimhouřit oko nad zdravotním stavem a fyzičkou (např. IT specialista), tam si armáda zase vzhledem k civilní nabídce a poptávce nemůže vybírat, není konkurenceschopná.
Obsazovat ale kancelářská místa automaticky z řad civilistů, to je zhůvěřilost. Jde o byrokratickou složku armády. A byrokracie, jak známo a dávno doloženo, má „vrozenou“ vlastnost bobtnat a utvrzovat zdání své nepostradatelnosti. Úředníkova mysl si svoji židli vždy podrží nebo si vytvoří zbrusu novou židli pro své zařazení po reorganizaci. Co ale vojákovo srdce? To putuje, bohužel, na dlažbu.
