Nošení vojenské uniformy legalizuje duch zákona, nikoli dikce. Zakažte ji nosit blbům a zrádcům!
Léta se táhnou spory, zda si rybář nebo kluk s kuličkovou pistolí běhající v sobotu odpoledne po lese může obléknout stejnokroj české armády (obecně jakékoli). Mate tím kolemjdoucí a houbaře? Asi ani ne a i kdyby, společenské škody to nepáchá. Kdežto takto převlečení extrémisté, kteří jdou klást věnec s vlajkou vzhůru nohama, demonstrovat za SPD nebo do tv Barrandov podpořit Noční vlky, prostě ano. Co s tím?
Po léta jsem omlouvala airsofťáky, reenactory a jiné nadšence oblékající uniformu AČR. Už jako historicky první správce social media resortu obrany, kdy jsem měla na vizitkách i doplněk a lá „military community support“, jsem za ten resort komunikovala (nikoli mnou vymyšlený) měkký výklad zákona opřený o kličku, že nejsou-li na uniformě výsostné a identifikační znaky jako domovenka a hodnost, není toliko úplná, tedy zaměnitelná (sic).
Ale byla to jiná doba. A marketingové cíle armády té doby byly dosaženy. Ačkoli? Dobře nastavený marketing, terorismus na půdě EU, migrační vlna i Zemanovy proslulé a srozumitelné hlášky, že „u Kábulu se bojuje za Prahu“, udělaly své. Do armády a jejích aktivních záloh se lidé hlásí (otázka je, jací lidé). Za padlé vojáky zní sirény a sirotky zajistí národní sbírky...
Kdo starosti vojáků zná, současně nelibě pozoruje, že novodobý trend adorace armády je u části populace spíše "v kurzu", nikoli upřímný. Takže není radno se jím opíjet - splnění náborových cílů samo o sobě nijak neřeší letité systémové problémy našeho vojska. Ale to by vydalo na zcela jinou úvahu.
Zpět tedy k oblékání vojenských stejnokrojů – tenkrát se praví fandové oblékali do maskáčů, aby vyjádřili sounáležitost, veskrze společenské náladě navzdory: „Jé, blbeček, fandí armádě,“ slýchali a strpěli. Odvedli tím jistou práci na jejím PR, však i byli ochotni a ještě s vervou a potřebnou erudicí objasnit houbaři, proč oblékají „dres oblíbeného klubu“. Tak jsem na ně tehdy pohlížela. (A dosud.)
Když se karty začaly obracet, armáda se stala "cool", jali se příležitosti i jiní, maskující uniformou de facto protistátní a asociální cíle. Když tedy teď říkám: „Vysvlečte je z toho,“ nejsem nekonzistentní v názoru, ani ve výkladu. Kromě dikce zákona existuje duch zákona. A ten je neméně podstatný v konečné aplikaci.
Je v pořádku, když zákony vznikají „v době“ – ono taky by byl nesmysl psát je pro minulost, anebo pro budoucnost, to by je tuplem nikdo nechápal a neakceptoval. A je velkým omylem volat co pár let po jejich novelizaci. Dobrý zákon umožní výklad „duchem“, tím rasion d´etre, proč a pro koho vznikl. Někdy se ale společenské konsekvence mění jako by lusknutím - a to je tento případ - kdy už úpravy na místě jsou.
Není zkrátka akceptovatelné, aby dnes od hlavy k patě v uniformě vystupovaly a falešné zdání vyvolávaly pochybné existence. Počínaje panem Vodičkou, který destruoval Čs. svaz bojovníků za svobodu, vypudil z něj lidické ženy i perzekuované piloty RAF. Přes nějaké slabomyslné domobrance, kteří na cestě k pomníku nesou státní vlajku vzhůru nohama. Dále přes uniformovaného deprivanta, který hajluje na srazu Okamurovců. A konče kýmsi v publiku Duelu Jaromíra Soukupa s putinovskými Nočními vlky.
Nemělo by se to tak nechat ani v případě, že by šlo o bývalého vojáka - ostatně ti smějí kompletní uniformu nosit jen při slavnostních příležitostech, což tyto zjevně nejsou (jakkoli by dotyční tvrdili, že pro ně ano: "Mami, jdu do televize, na to se musím oháknout jako do kostela.")
Tací vyvolávají, zcela cíleně a jako parazité, zdání, že reprezentují složku státu, která si fakt, že jí nejméně dekádu přes 70 % společnosti (zdaleka nejvíce) důvěřuje, musela vydobýt s fatálním nasazením. Ti praví nositelé uniforem, kteří byli a jsou připraveni obětovat to nejcennější, jsou právě a právem hrdí na svůj „dres“. Podobně jako nejlepším fotbalistům a hokejistům jim nevadí, když jej oblékají věrní fanoušci, ale zneužití a hanobení nepřáteli by neměli snášet.
Jako nikomu nevadí, když na státní vlajku našijete text „Pelhřimov“, „Sedlčany“…, aby bylo jasné, že ta šestice nadšenců, kteří dali výplaty za lístky a dopravu na ten či onen šampionát, pochází odtamtud a zastupuje své sousedy fandící z obýváku. Ale vadí, kdyby tutéž vlajku někdo veřejně zapálil, tzn. nikoli upravil, ale hanobil. Pokud by se tedy snad nějaký zákonodárce chtěl chopit novelizace nošení uniforem, nechť jej nezakazuje, ale definuje zneužití a hanobení.
Absolutní zákaz, jak se bohužel v některých státech zbrkle dopustili, je kontraproduktivní, neinformovaný a veskrze hloupý. Nechceme se přeci zbavit srdcařů, kteří nosí vzor 95, aby tak vzdali vojákům hold, ani buzerovat rybáře, k nimž národní maskáč patří od 90. let. Když lze užití rozlišit pro státní vlajku, musí to jít i pro stejnokroj ozbrojených sil. Zkrátka, nevylijte s vaničkou i dítě.
PS: Dovolte mi podělit se o takový osobní příběh, banální a přeci jeden z nejsilnějších: Ještě na MO mi jakýsi voják přes FB adresoval dotaz, jak má naložit s vlaječkou z rukávu obnošené uniformy, kterou bude vyhazovat. Na to žádný manuál není, přeci všichni ten kus hadru vyhodí, no. Tak jsem mu, snad na půl v žertu, napůl ze soucitu, napsala, ať ji vrátí MO. Za týden přišla obálka s krátkým vzkazem a odpáranou vlaječkou. Nebylo, kam ji předat, tak ji už osm let skladuji. Je to ta nejdůležitější esence pravého českého vlastenectví. Pomáhá mi orientovat se v tom, co cit a zodpovědnost k vlasti je, nebo není. Ale kdyby ji chtělo nějaké muzeum, předám ji, aby to pochopilo více lidí.
Zdroj foto: FB
