Ocenil prezident skutečně české vojáky?
Prezident Zeman se rád chlubí svým obdivem k českým vojákům v misích. Zopakoval to dokonce při ceremoniálu předávání státních vyznamenání 28. října, kdy při odůvodnění předání šesti medailí za hrdinství pro zabité či zraněné vojáky v Afghánistánu poznamenal: „Přecházím k tématu, o němž bych raději nemluvil a o němž mluvím s nesmírným smutkem. K tématu pěti statečných, kteří padli ve válce s mezinárodním terorismem, kteří zemřeli v Afghánistánu. A jednomu, jehož se díky bohu podařilo zachránit. Špína této země označuje tyto padlé vojáky jako žoldáky. Žoldák je ten, kdo bojuje za peníze v cizí armádě. Žoldák není ten, kdo bojuje v armádě své vlasti. Je to hrdina, který chrání naši zemi před mezinárodním terorismem. A je mi smutno, když i tyto lidi s úctou a s přátelstvím k pozůstalým zahrnuji do seznamu vyznamenaných.“
Ano, toto jsou slova hodná prezidenta republiky a zaslouží si potlesk. Vojáci z Afghánistánu jsou těmi, kteří si snad nejvíce zaslouží ocenění za to, co pro tuto republiku v letošním roce udělali. Co však zarazí a jejich odvahu degraduje, je skupina, v níž se díky svému hrdinskému činu ocitli. Neplatí to jistě pro všechny, řada z oceněných si medaili či řád bezpochyby zaslouží (jmenujme zejména Nicholase Wintona, Josefa Toufara či Josef Štemberka). Pak je tu však druhá skupinka, která ocenění nejen vojáků z mise, ale i dalších nositelů řádů a medailí, degraduje.
Medaile za oslavu socialismu?
Proč se například mezi oceněnými objevil Robert Fico, kterého prezident Zeman v projevu přirovnal k Winstonu Churchilovi, člen Komunistické strany Slovenska v letech 1987-1990, schopný v jednom ze svých projevů říct: „...od menšin na Slovensku vidíme zejména požadavky, ale žádné povinnosti vůči státu. Spíše natažené ruce, zato takřka žádné pěstování občanských ctností.“ Přesto obdržel medaili za, Zemanovými slovy, „skvělé česko-slovenské přátelské vztahy.“
A nebo Zdeněk Jičínský. Taktéž dlouholetý člen komunistické strany, spoluautor textu Ústavy z roku 1960, kde se mj. píše, že „socialismus v naší vlasti zvítězil“ a že „po této cestě půjdeme dále ruku v ruce s naším velkým spojencem, bratrským Svazem sovětských socialistických republik.“ Je tohle zásluha o stát, za kterou dostal Zdeněk Jičínský medaili?
Či Zdeněk Klanica, možná kvalitní vědec, ale také agent Státní bezpečnosti a dlouholetý funkcionář komunistické strany, který byl schopen prohlásit, že „únorový převrat 1948 pod Gottwaldovým vedením byl demokratickým, ústavním a svobodným příklonem Čechů a Slováků k socialismu“ a Klementa Gottwalda označil za „skutečného vlastence a bojovníka za práva chudiny?“
Vyznamenání časem zbledne, odvážný čin ne
Jinými slovy, z udělování státních vyznamenání v podání současné hlavy státu se stal mix ocenění skutečně odvážných, statečných a moudrých skutků, ale také naprosto bezpáteřních a své vlasti spíše škodících než prospívajících. Pak je ale otázka, jak taková ocenění vnímat. Buď je totiž ta první skupina degradována na roveň té druhé, což její činy naprosto devalvuje, či naopak ta druhá je povýšena na hrdinství skupiny prvně zmíněných. V obou případech z toho ti, kteří si vyznamenání zasloužili méně (diplomaticky řečeno), vyjdou lépe, naopak skutečně hrdinské činy, jaké předvedli naši vojáci v Afghánistánu, jsou srovnány s činností mimořádně kontroverzní a pochybnou.
Stálo by proto za úvahu, jestli současnou podobu udělování státních vyznamenání změnit. Jestli by jeho přímými aktéry neměly být vedle prezidenta republiky také například Senát či Poslanecká sněmovna. Jestli by odvážné a hrdinské činy neměly být v zákoně blíže specifikovány, omezen počet udílených řádů a medailí či některé, jako třeba zásluha o hospodářství, vědu či kulturu, udílena až s několikaletým odstupem a s doporučením expertů.
Vyznamenání pro šestici českých vojáků je bezpochyby oceněním jejich odvážné práce. Je však pouhým symbolem toho, co všechno pro tuto zemi udělali. A symbol, jak známo, potřebuje ke své existenci reálný základ. Takže zatímco u některých výše jmenovaných politiků hodnota vyznamenání od hlavy státu časem poklesne na minimum v konfrontaci s jejich skutečnými činy a možná pro některé z nich se stane spíše zátěží. Pro štábní praporčíky a desátníka z Afghánistánu bude dalším potvrzením toho, co záslužného pod Hindukúšem udělali.
