„Opel tour“ – dobrovolníci Spolku VLČÍ MÁKY navštěvují vojenské útvary, představují se a ptají, co dalšího je třeba…
Tento projekt má zase sebou zkušební fázi – před a po Dni veteránů jsme se vydali do Chrudimi, Pardubic, Tábora a Jindřichova Hradce. Velký dík patří společnosti Opel, která nám zapůjčila vůz s plnou nádrží, a dále vojenským kaplanům, kteří vše zařídili v jednotlivých místech. Bylo to poučné, inspirativní…
V úvodu je třeba připomenout, že Opel nabízí už dva roky slevy válečný veteránům a nyní v listopadu k nim u příležitosti jejich svátku přidal další výhody. A my se snažíme o tom informovat. Opel ale už naštěstí není jediný, kdo (nejen) veterány podporuje – stačí se podívat na www.armyfriendly.cz. A to zase není zdaleka jediný program, který zřizuje Spolek VLČÍ MÁKY. Vždyť máme www.armyhelp.cz a připravujeme Armyjob.cz... A k tomu poskytujeme poradenství v mnoha oblastech a děláme ad hoc akce, když je třeba někomu z těch, kdo za nás nasazují krk, opravdu rychle pomoci.
Původně jsme mysleli, že budeme rádi, když nám povolí postavit se v areálu kasáren v době obědů před jídelnu, abychom s vojáky prohodili aspoň pár slov a předali jim leták. Jenže kaplani přišli s efektivnějším způsobem: Co tak pozvat vrchní praporčíky? Ti totiž, zjednodušeně řečeno, zprostředkovávají obousměrnou komunikaci mezi štábem a mužstvem. A samozřejmě nejen je, naše publikum tvořili i velitelé rot, personalisté, v Jindřichově Hradci dokonce sám velitel útvaru. My jsme tak mohli nejen odprezentovat naše projekty, ale v následné diskusi dostat zpětnou vazbu. A té se budeme dále věnovat…
Největší téma - kariéra po armádě
Opravdu velká část otázek a podnětů se stáčela k zaměstnávání vojáků po ukončení jejich služby. Snaží se připravovat, ať jde o vytváření úspor nebo zvyšování vzdělání. Vlastně je pro ně přechod do civilu docela dost velký strašák a podle toho jednají. Byla tak vyvrácena (nejen) naše dosavadní domněnka, že veskrze tento životní milník podceňují, a proto pak na trhu práce mají problémy. Oni naopak v rámci svých možností dělají, co mohou, přesto pak mají s civilním uplatněním potíže.
Ty jsou trojího druhu. I ti kvalifikovaní (vysokoškoláci) nenalézají v místě bydliště (obvykle již shodné s posádkou, kde si koupili, resp. splácí byt, kde žije a pracuje jejich žena a chodí do školy děti) shodně ohodnocené zaměstnání. Tím nechceme říct, že armáda je dosud přeplácela, ale zkrátka platila jim za riziko a specifické služební povinnosti a odpovědnosti, k čemuž civilní zaměstnavatel nemá důvod. Přechod do civilu tak znamená propad příjmů, přinejmenším na několik let, než kariérně postoupí.
S tím úzce souvisí to, že pro řadu vojenských kvalifikací není v civilu uplatnění. Někdy si jen zaměstnavatelé myslí, že není, protože si vojenské dovednosti neumí převést na civilní. Jindy fakticky není, jelikož voják – vyučený automechanik – sice rozchodí raz dva UAZ a Land Rover, ale s Fabií nebo BMW bude mít problém. A co takový kulometčík, který dávno zapomněl, čím byl vyučen, resp. jeho obor se také již diametrálně proměnil? Takoví bývalí vojáci nastupují do podřadných povolání, jako by nastupovali právě po škole, čemuž odpovídá mzda.
I ti šťastnější, kteří pracovní místo nalézají rychle a v oboru, pak mohou selhat, protože jsou zkrátka zvyklí, že je vše nalajnované a o hodně věcí se postará jejich velící. Adaptace na civil trvá bohužel déle než zkušební doba zaměstnance. Rozčarování ale může nastat na obou stranách, není neobvyklé, aby se bývalý voják například zalekl firemních metod a vztahů mezi zaměstnanci, protože byl doposud zvyklý na vyšší morální standard.
K tomu se přidává problém s rekvalifikacemi, jejichž armádní nabídka není zrovna pestrá a perspektivní, navíc leckterý voják se na ně ani nedostane a shání je až na úřadu práce. Je sice fajn, že se nyní nabízí hodně míst v autodopravě, ale proti tomu stojí vynikající postřeh jednoho ostříleného výsadkáře: „Dvacet let jsem strávil na cvičeních a po misích, děti jsem skoro neviděl vyrůstat. Mám teď dalších dvacet let jezdit po Evropě s kamionem a propásnout i vnoučata?“ A jiní ze stejného důvodu namítají, že po x letech na vojenské ubytovně, než za sebou konečně přestěhovali rodinu, se nemůžou vydat opět na ubytovnu třeba do Prahy, kde jsou lepší pracovní nabídky, rodinu zas opustit a ještě platit dvojí bydlení.
Pro „MÁKY“ z takových diskusí vyplynula řada postřehů a podnětů. Je to asi největší téma, největší dluh vůči našim vojákům a veteránům obzvlášť. Třeba překladač služebních životů do formulací srozumitelných a atraktivních pro personalisty, je od počátku zamýšlenou součástí Armyjob.cz, dnes ale víme, že je třeba přidat na portál přehledy akreditovaných rekvalifikací, na něž přispívají úřady práce. A hlavně, že je nutná osvěta – a to masivní a současně důkladná – mezi zaměstnavateli. Celý projekt to tak posouvá dál, sice vše trochu déle potrvá, je však nutné sem tu energii a čas napřít.
Další zajímavé postřehy
Několikrát se debata na útvarech stočila k problémům zadlužení vojáků. Předlužení je dnes v ČR fenomén, který se nevyhýbá žádné profesi. My jsme schopni tahat vojáky z takové bryndy docela efektivně, ale zřejmě by bylo dobré jít k jádru věci, a to je prevence v podobě vyšší finanční gramotnosti, popř. dřívějšího zásahu odborníka. Samostatnou kapitolou jsou rodinné trable vojáků, kdy zkrátka povaha jejich povolání je enormní zátěží pro partnerky.
A propó, jeden dotaz z publika, který ale nesmí zůstat nevyslyšen: A co vojákyně? V naší armádě jich rozhodně není málo, také ženy ve službě jezdí na cvičení a do misí. Jejich rodiny tím trpí patrně více než ty, kde slouží muž. Respektive to na sloužící ženy klade mnohem vyšší nároky z hlediska plánování mateřství a posléze péče o děti. Co teprve uplatnění na trhu práce, kde navzdory politickým proklamacím zůstávají ženy trvale znevýhodněny? A my jsme se museli v tu chvíli upřímně zastydět, protože jsme během dosavadní práce na tohle nepomysleli. Ne že bychom nemysleli na ženy, ale vždy jen v roli partnerek vojáků, popř. vdov po vojácích. To je věc, kterou rozhodně musíme napravit!
Další plán
Nakonec zaznívala hojně také připomínka, že o tom, co již nyní dělá a nabízí Spolek VLČÍ MÁKY, se mezi vojáky moc neví. Světlou výjimkou byla snad jen Chrudim, na jejíž účet jsme pak tak trochu žertovali, že tam jsou vojáci nějací „problémoví“ a potřebují nás častěji. Samozřejmě příčinná souvislosti je opačná – jelikož tam o nás více vědí, tak se na nás více obracejí. A to je žádoucí stav. I proto bylo skvělé navštívit kromě ní další tři útvary a cítíme, že je třeba v tom pokračovat.
Zájem o to máme. Sice to znamená vzít si v práci dovolenou, ale tohle zvládáme. Také věříme, že jsme se „uvedli“ dobře, takže na dalších útvarech budeme mít brány otevřené. No a v neposlední řadě to vypadá, že i Opel nás podpoří vozem a palivem, abychom do dalších útvarů šťastně doputovali. V ideálním případě z toho nebude jednorázové turné, ale průběžná aktivita po dobu celé naší další existence. Bývalo dobrým zvykem, že ministři obrany postupně navštěvovali všechny posádky a také tam diskutovali s vojáky, nejen na štábu. Tedy ti lepší ministři. A bývali pak mnohdy překvapeni, co se dozví. Škoda, že pak navíc neměli příležitost se na ony útvary po čase vracet a zhodnotit změny. To my snad mít budeme, ostatně přáli bychom si s útvary více spolupracovat třeba při jejich dnech otevřených dveří nebo právě při Dni veteránů…
