Osvobození: relativizace nebo relativity historie?
Některá česká média v souvislosti s oslavou konce 2. světové války začala systematicky upozorňovat tu na znásilňování žen sovětskými vojáky, tu naopak na děti lásky splozená americkými vojáky, onde na fakt, že Poláci osvobození neslaví... Na jedné straně to možná není fér, na té druhé se otevírá zajímavá diskuse a příležitost vyrovnat se s něčím, co pro českou společnost byla 70 let zdánlivá samozřejmost.
Foto: Výročí konce války s sebou přineslo i řadu kontroverzních témat
Šlo by namítnout, že k relativizavi historie dochází právě nyní zcela účelově, v důsledku roztržky mezi Ruskem a Západem kvůli Ukrajině. Ne že by snad skutečně některá česká média neměla takovou tendenci, ale zde je třeba povznést se nad ryze českou zkušenost a perspektivu, abychom se k ní po skutečném zvážení faktů mohli vrátit a zformovat vlastní postoj pro dnešní dny.
Historie je a bude relativní ze své podstaty
Totiž je třeba zdůraznit, že odsudek "relativizace historie" usvědčuje jen a pouze z druhého extrému - zde dogmatismu - protože nejen neexistuje univerzální pravda, ale ani tudíž interpretace minulosti, takže lpění na učebnici dějepisu z roku 1950 je stejně pofidérní jako lpění na učebnici z roku 2005. Vnímání dění před sedmdesáti lety přímými svědky není o nic méně autentické, než interpretace téhož dění očima dnešního člověka, jenž tehdy sice nežil a nebyl u toho, naopak je ale seznámen s tím, co se událo poté a jak se svět vyvíjí nyní, přičemž právě on je ovlivněn tehdejšími událostmi mnohem více, než by byl ochoten si připustit.
Co je hlavní - konec druhé světové války byl na různých územích diametrálně odlišný. Dělící čára nevede jen mezi vítězi a poraženými, dokonce nikoli jen po demarkační linii, nýbrž stát od státu a dokonce město od města. Není nám bližšího příkladu, než na srovnání Opavy, Ostravy, Praha a Plzně...
Zatímco v říšské Opavě bylo s Čechy zacházeno podle jejich statusu Němců - a to obnášelo třeba i brutální znásilňování žen vojáky Rudé armády, v Ostravě už titéž byli vítáni a veskrze chovali se jako přátelé-osvoboditelé. Plzeň vítala Američany, s nimiž se tamní děvčata družila zcela dobrovolně. A Praha? Vzala zavděk Vlasovci, které v zápětí z té vděčnosti vydala na pospas Rusům místo Američanům. Američany by bývala ráda vítala, ale za jejich respektování čáry jim nemohla přijít na jméno, a tak si počkala a zasypala šeříky Rudoarmějce, s nimiž se zdejší děvčata spouštěla již také víceméně dobrovolně.
Samozřejmě, i předchozí řádky jsou velkým zjednodušením, ale dostatečně snad objasňují, proč příběhy a úhly pohledu na květen roku 1945, která si letos česká média tak nějak rozdělila, v sobě všechny od jednoho pólu k druhému nesou vlastně pravdivé vzpomínky a z nich pramenící interpretace toho, co se tehdy událo, kdo byl osvoboditel a jak se choval. Vskutku nejde o relativizaci historie, neboť ta ze své podstaty má tolik variací, kolik bylo v ten moment vesnic a dokonce rodin, ba i někdy bratr proti bratrovi by vypovězel opak.
Poláci osvobození neslaví. Proč taky?
Přesto se jako první vkrádá myšlenka rozčilení, proč se tak nějak nezůstává u jasné jednotné verze. Ne samozřejmě té totalitní, kdy se téměř po západočeších chtělo, aby se tvářili, že je rovněž osvobodila Rudá armáda - asi jako po Polácích, aby mlčeli o pravém původci Katyňském masakru. A právě zde je vůbec příklad Polska zajímavý, protože oproti zbytku západní Evropy má dodnes výročí konce války přimklé až k 9. květnu (Rudoarmějci obsadili Berlín). Prý proto, že pro Poláky stejně o žádné osvobození nešlo, takže jej beztak neslaví.
A vskutku, vždyť vzpomeňme, že druhá světová válka se datuje útokem na Polsko, které se statečně bránilo. A nešlo jen o útok Němců, ale také Sovětů, pro něž naopak započala velká vlastenecká válka až porušením dohody s nacisty a jejich útokem na území SSSR. Vlastně je tedy řeč o dvou válkách - ta druhá světová byla rozpoutána nejen Říší, ale také Sovětským svazem. Pro něj se ale udála až ta velká vlastenecká, rozpoutaná fašisty. Jestli je v této historii něco echt relativního, pak právě tohle!
Pokud bychom připomněli ve zkratce příběh Polska, pak dostalo druhý důvod vnímat Sověty jako nepřátele při Varšavském povstání, kdy Stalin nechal svá vojska čekat jen pár kilometrů od města, kde právě probíhal masakr, a to patrně jen z toho důvodu, aby si ulehčil práci od likvidace "nespolehlivých" demokraticky smýšlejících Poláků. A osvobození? Pro Poláky to byla od počátku jen další okupace, desítky tisích jich dál vedly odboj proti bolševikům. Zatímco u nás se diktát Moskvy prosadil až třetí rok po konci války, takže jsme Rudoarmějce skutečně mohli roku 45 vnímat jako osvoboditele.
Už tehdy jsme mohli tušit zradu - vždyť šlo o "osvoboditele", kteří to celé běsnění velkým dílem pomohli rozpoutat. A dnes už víme, že v jejich sféře vlivu nás nečekalo nic dobrého. Zase ale neházejme všechny "zásluhy" na ně - tak jako podle Hitlera český člověk jednal jako cyklista, tedy hrbil se a šlapal - fungoval nejen za protektorátu, ale bez většího odporu dalších čtyřicet let. Ostatně to by se dalo říci i o Polácích, kdyby ovšem jejich hnutí Solidarita nemělo oproti naší Chartě 77 skutečný podíl na pádu Železné opony.
Pohledem vítězů a poražených
Mozaika relativní historie ale není jen o zážitcích na ose Ostrava-Plzeň a dokonce ani o tom Polsku. Svoji interpretaci druhé světové války mají všechny státy do ní zavlečené, participující a dokonce i jen přihlížející. Američané na jedné straně vnímají díky části svých veteránů dění na evropském bojišti, na straně druhé ale pro ně válka začala až útokem na Pearl Harbor a skončila až kapitulací Japonska vynuceném svržením atomových bomb. Je to úplně jiný příběh, při němž sice netrpěli obyvatelé na jejich vlastním území, ale desítek miliónů z nich se přesto nasazením syna, bratra či otce válka přímo dotkla.
Pak zde máme poražené, na jedné straně Japonce, jejichž vojáci také umírali na cizím území, kdežto to vlastní trpělo "jen" bombardováním, přičemž to poslední vymazalo dvě města z mapy. Jsou zde také Italové, kteří to tak nějak včas a víceméně bez následků stihli obrátit, takže se dodnes můžeme jezdit dívat na jejich památky, což se o většině německých měst říci nedá. Podobně to sehráli třeba toho času budoucí Jugoslávci, nu a co teprve bratři Slováci, kteří se od nás vítězně odtrhli jako samostatný fašistický stát, aby se s námi posléze spojili a vyhnuli se placení válečných reparací, pročež si pak počkali na svobodné časy, zase se odtrhli a s obrovskou vervou dál slaví to své SNP, snad aby někoho nenapadlo po nich přeci jen chtít odškodné.
A propó Němci, z nichž mnozí - jakkoli jim máme ve zvyku vše dávat paušálen za vinu - si vytrpěli své už
po nástupu Hitlera k moci, pak úplně všichni za války a co nebylo dokonáno bombardováním, tak při následné spojenecké okupaci. Rozhodně 8. květen neslaví jako osvobození (sic se koncem války možná ze všech nejvíce ulevilo jim samým - trvat to déle, posílali by na frontu i batolata), za to ale pokorně a tiše vzpomínají na všechny své padlé, protože jakkoli nakonec (ono taky ta válka mohla dopadnout jinak a Evropa by dnes vypadala stejně, tu narážku na dominanci Německa v EU si odpustit nelze) stáli na špatné straně, na jejich oběti to nic neubírá.
A stejně tak Rusové, resp. postsovětské národy. Zkuste se do nich vžít - sice pomohli to běsnění rozpoutat, jenže ono rozedví Polska stojí v dnešních poměrech zhruba tak za srovnání odejmutí Krymu Ukrajině (ano, o to je to dnešní dění samozřejmě větším varováním a hnusem!), nicméně nelze tamním řadovým občanům vyčítat, že z toho špatně nespali. Oni neznali plány Stalina, oni po napadení Němci bránili svoji vlast, kterou SS i Wehrmacht pustošili tím nejbrutálnějším způsobem. A neznali ani tajné dohody z teheránské a jaltské konference, takže prostě po osvobození své země rvali z područí Říše ty další a táhli na Berlín. Není ruské rodiny, která by při tom někoho neztratila!
Každý má právo na svoji historii
Když se v posledních týdnech dělalo takové haló kolem cesty českého prezidenta na oslavy konce války v Moskvě, českým novinářům se podařilo zcela vytlačit ten prostý fakt, že velká vlastenecká válka je a zůstane prvořadě a neoddiskutovatelně co do počtu obětí největší katastrofou sovětského národa, nositelem jehož tradic je nynější Rusko. Je slušností poklonit se padlým i přeživším trpícím. Tak a nejinak je tento svátek totiž v Rusku vnímán, vlastně nám jako projevení úcty veteránům může být dokonce vzorem.
Objevily se názory, že Zeman se měl poklonit u hrobu neznámého vojína, ale absentovat na vojenské přehlídce. Jenže proč, ta přeci byla součástí vždy, ta se nekoná jen letos, aby demonstrovala ruskou sílu kvůli přetahování o Ukrajinu? Je naopak neuvěřitelnou ostudou, ovšem také dokladem o stavu naší vlastní armády, národní mentality a politické slabosti, že letos neproběhla přehlídka u nás, když k minulému kulatému výročí konce války ještě Letenskou plání vojáci projeli!
Na druhé straně, má-li být (a ona má) účast našeho prezidenta na výročních oslavách spjatých se světovými válkami správná a samozřejmá, pak neměla chybět u připomínky vylodění spojenců v Normandii a čekejme ji letos v létě v Nagasaki a Hirošimě. Velikost národa i ducha jeho "panovníka" neukazují haštěření o interpretaci historie, nýbrž schopnost respektovat historické perspektivy všech národů, s nimiž tuto historii dnes v míru sdílíme. Dokonce lze směle tvrdit, že tato mezinárodní empatie je předpokladem udržení onoho míru, který právě v dějinách lidstva vůbec není samozřejmostí.
