Po stopách hrdinů - reportáž z druhého týdne Jakubovy cesty: Cestou necestou k vynucené zdravotní přestávce
V rámci kampaně „Po stopách hrdinů“ má Jakub za sebou další týden. Tentokrát sám riskoval zdraví, aby pomohl zraněným vojákům a policistům, klientům Spolku VLČÍ MÁKY. Na sbírkovém účtu je přes 30 000 korun (DĚKUJEME), ale Jakub si vytyčil vyšší cíle, takže jakmile zachrání svůj zhnisaný palec na noze, bude v pochodu pokračovat. Co prožil a kudy prošel si pročtěte a prohlédněte v následující fotoreportáži z míst, která se zapsala do československé historie…
Den 8: Nad tisíc metrů už konečně není vedro
Dneska jsem začal druhou ze tří etap cesty: První, Dukla-Košice, je úspěšně za mnou. Nyní mě čeká přechod středu SVK z Košic do Trenčína, asi 380 km. Na trail jsem se dnes ovsem dostal až okolo půl jedenácté, musel jsem na poštu, dokoupit jídlo a mast v lékárně.
Vzhledem k víkendu a blízkosti Košic jsem na dnešní cestě potkával nezvykle hodně lidí... Ale čím dále a výše, tím více odpadávali. Kolem poledne lehce sprchlo a celé odpoledne pak pršelo v okolí hřebenu, díky čemuž jsem si užíval ochlazení. Navíc odpoledne už jsem se pohyboval v nadmořské výšce přes 1000 m. I proto mi dnešní stoupání +1400 výškových metrů pěkně ubíhalo.
Pouhé 3 km od plánovaného cíle na mě ovšem přišla krizička. Díky čokoládě, cukru a pevné vůli jsem to dotlačil dál. Stan jsem postavil v nějakých 1100 m pod Kolsovskou horou, na kterou si zítra vyběhnu – je to sice zacházka, ale na vrcholu je památník SNP a nevychutnat si tamní výhled by byla škoda.
Den 9: Před bouřkou do lázní
Dnes se o 5 stupňů ochladilo a od devíti poprchávalo. Čvachtalo mi v botách v zásadě celý den... Ale od rána jsem byl připraven ve „full nepropro gearu“ (skvělá bunda Tilak), takže to odnesly jen boty (spoiler: později se ukáže, že to neprospělo palci na levé noze). Potrápil mě vrch Kloptan, hlavně polomy. Ale značení, z něhož jsem byl včera nervózní, nakonec ušlo.
Na vrcholu jsem si dopřál krátkou pauzu a pak sestupoval na Štós. Kolem 1500 metrů mě nakonec chytla i pravá slovenská bouřka, přičemž to už jsem byl pěkně v kraťasech nalehko... Padalo to fest, cesta se změnila v potok, taková klasika. Naštěstí jsem byl asi 20 minut od Lázní Štós, tak jsem zapadl na převlečení, přečkání nejhoršího a večeři mezi lázeňské hosty. Tedy „zapadl“, spíše jsem se mezi nimi nepatřičně vyjímal.
K noclehu jsem využil odpočívadlo a ustlal si rovnou na stole. V patách asi jen 22 km, avšak 2100 výškových metrů.
Den 10: Ve dvou se to lépe táhne
Dnes jsem zabral. Urazil jsem asi 30 km a nahoru-dolů skoro 3000 metrů. Hlavní událostí však je, že mě v polovině dnešní trasy na vrchu Pipitka překvapil jeden můj kamarád! To jsem fakt nečekal, nic mi předem neřekl. Takže zbylý úsek jsme prokecali a cesta rychle ubíhala.
Den 11: Tempo 3 km/h byl na trase dobrý výkon
Jsem moc rád, že mám doprovod, a tudíž i svědka, jakými špatně průchozímí cestami SNP vede! Jinak by mi nikdo nevěřil, že absolvovat 25 km tímto terénem v rychlosti pod 3 km/h je dobrý výkon. Kolega přejmenoval Cestu SNP na "Cestu kokotů nahoru dolů"... Inu, i tak se to dá vyjádřit!
Na sklonku dne jsme potkali první slovenské bači se stádem ovcí. I jejich drsné psy, které jsme museli od sebe odhánět hůlkami. Dnes tedy 27 km a +-2600 v. m. Zítřejším cílem je Telgárt. A potřebuji tam dorazit tak, aby byl otevřený Coop, pošta a ideálně dám i nějakou večeři v restauraci...
Den 12: Do Telgártu, obce vypálené nacisty
Dnes jsme prošli jižní částí Slovenského Ráje a dorazili do základního tábora pod Nízkými Tatrami, do Telgártu. Mimochodem, obec byla za 2. světové války Němci 5. 9. 1944 vypálena. Shořelo 263 domů, avšak naštěstí zahynuli jen tři její obyvatelé. Nyní jde o výchozí bod k výstupu na Královu horu (1984 m n.m.) a dál k vrcholům Dumbieru a Chopok. Fandům železnice je známá také železničním viaduktem.
Vyzvedl jsem si na poště balík se zásobami, který jsem si před cestou sám poslal, nakoupili jsme a můj buddy mi popřál vše nej a odjel směr ČR. Zítra mě čeká brutální výstup o 1000 v. m. na Královu horu, aneb místně láskyplně Královku (1946 m n.m.) a pak se budu už celkem ve vysokohorském terénu přibližovat směr Dumbier.
Den 13: Změna plánu, místo Královy hory do nemocnice v Popradu
Jsem nucen si dát „0 day“ a jet – snad jen na otočku – do nemocnice v Popradu. Jasně, každý den bolí něco – jednou stehna, jindy lýtka, třísla, záda... Ale to je normální, špatně je to, co bolí dlouhodobě. A delší dobu mě trápí jednak achilovka/okostice na pravé noze, ale hlavně palec na levé.
Achilovka byl pozůstatek z mojí půlmaratonové premiéry před měsícem. Zvládám ji držet ve stavu "bolí, ale chodit jde". Bohužel s tím palcem je problém. Slezl mi z palce a ukazováku na levé noze nehet, nový se bohužel rozhodl růst rovnou do prstu... Poslední tři dny je to zanícené, vzdor mastičce stále více. Palec je při chůzi jaksi nutnost. Fotku radši nepřipojuji, opravdu to není hezký pohled.
Den 14: Slovenské zdravotnictví
Seznámil jsem se se slovenským zdravotnictvím... MAZEC. Přijel jsem v 9:20 do nemocnice a doktora jsem viděl ve 14:50. S výsledkem, ať přijdu zítra ráno, že se to bude asi řezat. Kvalita ošetření bude dobrá, ale čekací lhůty jsou masakr... Standard je přijít v 6:00, aby byl člověk na čele fronty na pořadové lístky vydávané od sedmi, aby se daného dne ošetření vůbec dočkal.
Tak jsem se jel z Telgártu odubytovat s výhledem, že pojedu posledním autobusem v 17:10 opět do Popradu. Ale nejel, protože jezdí jen v sobotu. Hopla. Úspěšně jsem však stopoval, vzal mě jeden ciganský týpek v SUV do vesnice u Popradu a odtama už jel jeden poslední bus... Jardo má mé díky a pusťte si pro něj Gipsy Štrba! Jasné je, že mě čeká několik dní zdravotního volna, ale to mě neodradí.
Držte mi palce... ten levý palec na noze ;-)
A pokud možno, přispějte ve veřejné sbírce Po stopách hrdinů na transparentní účet číslo 2801427994/2010 - ze získaných prostředků se kompletní sociální, právní a psychologické podpory dočkají zraněná policistka Iveta a zraněný voják Patrik. Další info na www.spolekvlcimaky.cz/postopachhrdinu a Facebooku @Postopachhrdinu.
