Pochod 750 km „Po stopách hrdinů“ pomůže vojákům a policistům s následky služebních úrazů.
Jakub Engelmajer se vydá 26. května sám po hlavní turistické značce napříč Slovenskem. Trasa se jmenuje „Po stopách SNP“, ale Jakub ji absolvuje v rámci projektu „Po stopách hrdinů“, aby pomohl zviditelnit pohnuté osudy těch, kdo obětovali zdraví službě vlasti. Zřídil k tomuto účelu veřejnou sbírku, z níž budou čerpat klienti Spolku VLČÍ MÁKY. Proč a jak, jsme se Jakuba ptali v následujícím rozhovoru…
Jak ses vůbec dostal k dálkovým pochodům?
K dálkovým pochodům jsem se dostal přirozeně, postupně, přes kratší výlety v řádu několika dní. Obecně mě to do přírody a ven začalo táhnout až někdy na konci studia, do té doby jsem ve stanu spal jen několik nocí v životě. Pak jsme se s partnerkou přestěhovali do Prahy a myslím, že i ten ruch a shon betonového velkoměsta ve mně vyvolal potřebu vyrazit ven.
No a taky jsem cítil, že v této oblasti mám rezervy – že rozdělat oheň křesadlem, spát pod širákem a uvařit si jídlo na vařiči, chodit s batohem po horách, to jsou věci, které by měl umět každý. Na svůj první delší přechod jsem šel v roce 2014 - šlo o přechod Šumavy ze severu na jih, asi 150 km... Byla to pro mě výzva, zda to, co jsem se sám po malých krocích v předchozích dvou letech učil, bude stačit na takový trek. A šlo to.
Navíc to oslovilo i mého skvělého kamaráda Radima, a tak od té doby každoročně chodíme alespoň jeden, zhruba 200 km dlouhý, přechod hor v ČR. Stal se z toho etapový přechod našich hraničních pohoří. A dnes nám schází už jen Krušné hory.
Zbývá Ti čas na nějaké další koníčky?
Mým druhým „koněm“ je střelba. Jsem dlouholetý držitel zbrojního průkazu, účastním se různých závodů, postupem času jsem se stal i jejich rozhodčím (LOS - Lidová obranná střelba a IDPA - Mezinárodní asociace obranné střelby) a také zkušebním komisařem pro zbraně a střelivo jmenovaným Ministerstvem vnitra ČR, se kterým se lidé setkávají, když žádají o vydání zbrojního průkazu na zkoušce odborné způsobilosti.
Snad jsme teď nenamíchli ty, kteří od takové zkoušky vylítli. Tedy zpět k trekkingu – vyžadují takové hřebenové přechody nějaký speciální trénink nebo specifické vybavení?
Velkou výhodou pěší turistiky je, že je velmi dostupná – je vhodná v podstatě pro všechny. Ať už staré nebo mladé, natrénované sportovce i lidi, kteří prakticky nesportují. Každý si jen přizpůsobí trasu, délku, roční dobu a formu – dnes se často přebírá americký výraz hiking. Samozřejmě když už jde o vícedenní pochody hornatou trasou jako Beskydy či Šumava, tak už je třeba mít na určité úrovni jak fyzičku, tak vybavení.
Foto: Jakub má rád značku Tilak, díky velkorysé slevě si mohl na tento pochod pořídit i vysněnou bundu z její kolekce.
Zatímco na jednodenní nebo víkendový letní výlet s přespáním po penzionech, kdy se denně ujde kolem 15 km, není třeba zvláštního vybavení a může si to zkusit každý, na podzimní 200 km přechod s přespáním v přírodě už je třeba se připravit. Základ je kvalitní vybavení, současně toho však nenosit příliš mnoho – odlehčení výbavy, tzv. "ultralight", je moderní trend, který umožňuje zdolávat mnohem vetší vzdálenost za kratší dobu a s menším utrpením. Zatímco dnes lze bez větších kompromisů chodit s desetikilovým batohem (včetně vody a jídla na pár dní), dříve by podobný batoh vážil třeba 20 kg.
Foto: Jakub ponese hlavně dehydratované potraviny, ale chuťově má rád Adventure Menu, výrobce mu na tento pochod poskytl dávku zdarma.
Jak a proč ses rozhodl naplánovat svůj další pochod, který se stal základem kampaně „Po stopách hrdinů“?
O „Cestě hrdinů Slovenského národního povstání“ jsem se dozvěděl už před čtyřmi lety. Jde o nejdelší souvislou trasu na území bývalého Československa, na trase 740 až 760 km se stoupáním více než 30 výškových kilometrů (mapa) jde už o pořádnou výzvu, před těmi lety pro mě nedostižnou. Ale myšlenkami jsem se k ní často vracel. V druhé polovině minulého roku jsem se rozhodl, že se na „Cestu SNP“ vydám – jednak jako pokoření osobních limitů, současně u příležitosti výročí 100 let od vzniku ČSR jako poctu všem československým vlastencům a veteránům. A to nejen z druhé světové války.
Někdo se sice může divit, proč chci svou dovolenou dobrovolně "protrpět", ale já to tak nevidím... Ano, někdy je to boj a člověk by to nejradši zabalil, sednul do hospody nebo na vlak, ale současně je to skvělá zkušenost, která mě moc baví a hodně mi dává. Například krajinu nikdy nepoznáte lépe než pěšky.
Můžeš přiblížit, kudy tato trasa vede? A jaká je souvislost její dnešní turistické podoby s původní historickou?
Trasa vede po červeně značené stezce od Dukelského průsmyku na východě Slovenska, na jih ke Košicím a následně na západ přes Slovenské Rudohorie a Nízké tatry, k Třenčínu, zde se krátce dostane v okolí Velké Javoriny i na území ČR, pak se opět stáčí na jih k Bratislavě a končí na Děvíně.
Neexistuje zde však žádný oficiální start a cíl v podobě startovního výstřelu nebo cílové pásky. Ono také cestu v kuse a plné vzdálenosti přejde jen velmi málo lidí, řádově několik jednotlivců či skupin ročně. Já například chci cestu začít ještě o nějakých 30 km dříve v polském městě Dukla, a to především kvůli jeho symbolickému významu v rámci Karpatsko-dukelské operace za druhé světové války.
Volil jsi nějak symbolicky i načasování? Kdy vyrazíš a jak se u takového pochodu plánuje, kdy dorazíš?
Ano, důležitý byl pro mě rok 2018 a sto let od vzniku ČSR. Na cestu vyrazím 26. května a chci ji dokončit za 25 až 30 dnů. Plánování u podobných dlouhých cest je jiné než u krátkých výletů. Už nejde naplánovat každý kilometr, každé občerstvení a každé místo přenocování. Je důležité si stanovit časový limit, průměrné tempo a určité záchytné body jako třeba místo pro dozásobení.
To vše bude ovlivňovat mnoho faktorů jako bouřka, uzavřený úsek cesty, zdravotní komplikace, nevhodnost místa k přenocování atp., a proto je třeba si ponechat při plánovaní dostatečnou flexibilitu. To ovšem neznamená, že není nutné cestu dopředu naplánovat – je a velmi. Jen říkám, že nemůžu dopředu říct, kde budu třeba 10. června kolem poledne.
Jít sám byl záměr, nebo si nikdo z Tvých kamarádů netroufl?
Oboje najednou! Už svůj úplně první přechod jsem šel sám, takže to pro mě teď nebylo nic nepředstavitelného. A jelikož moji kamarádi si buď klepali na čelo, nebo si nemohli dovolit chybět měsíc v práci, tak jdu sám.
Jak a proč ses rozhodl přispět svým pochodem Spolku VLČÍ MÁKY?
Mé rozhodnutí vycházelo zaprvé z toho, že jsem vlastenec, mám svou zemi rád a cítím vůči ní určitý závazek. A jak lépe své zemi pomoci, než osobní aktivitou? Třeba i tímto pochodem, zasvěceným podpoře těm, kdo za ni bojovali a sloužili v ozbrojených složkách. A zadruhé vycházelo z mých předcházejících zkušeností se Spolkem VLČÍ MÁKY. Jsou teď a tady pro české veterány, kteří mají nějaké trable, asi nejlepší možnost, jak se dostat zpátky na nohy. Mají s tím praktické zkušenosti, v týmu motivované lidi, za sebou výsledky.
Můj názor je, ze VLČÍ MÁKY s ohledem na svůj miniaturní rozpočet, v porovnání s velkými nadacemi a „neziskovkami“, dělají svou práci velmi dobře. Reálně pomohli za poslední tři roky více než deseti veteránům v nouzi a umožnili jim se opětovně zapojit do společnosti a normálně fungovat.
Důležité pro mě bylo také pomoci lidem, u kterých určitá finanční a odborná pomoc či snaha vydá maximální možný výsledek, nejlépe plnou soběstačnost a začlenění zpět do standardního života. A to si myslím, že VLČÍ MÁKY dělají. Protože to je správný cíl, nejen poslat jednorázovou pomoc, přitom nedostatečnou a ponechat dotyčné „závislé“ na kontinuální omezené pomoci od jiných neziskovek a státu, třeba bezdomovci na ulici občas jen umožnit nocleh a dodat stravu. VLČÍ MÁKY veterána bez domova vezmou, ubytují, zaměstnají, namotivují, zkrátka dají prostor začít úplně znovu.
Proto jsem jim v minulosti již několikrát pomohl – finančním darem, materiální podporou, vybavením a trvanlivým jídlem. A nyní jsem je opět oslovil s konkrétním návrhem pomoci prostřednictvím mého pochodu. Na VLČÍCH MÁCÍCH se mi líbí i to, že to není žádná velká anonymní "neziskovka" s velkým zázemím, ale tým pár normálních lidí, kteří si řekli, že s tím zkusí něco udělat.
Jakubovy zážitky z pochodu budete moci denně sledovat na https://www.facebook.com/postopachhrdinu/, týdenní reportáže a delší „vzkazy“ budou vycházet na www.ozbrojeneslozky.cz a www.armyweb.cz. Číslo konta veřejné sbírky (povolené Pardubickým krajem) je 2801427994/2010 (transparentní účet je veden u Fio banky, který zřizuje Jakub, resp. firma jeho otce, na základě smlouvy o následném převedení prostředků ve prospěch Spolku VLČÍ MÁKY). Veškeré případné dotazy budou zodpovězeny přes uvedenou FB stránku nebo na podpora@spolekvlcimaky.cz.
Záštitu projektu "Po stopách hrdinů" udělila předsedkyně výboru pro obranu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jana Černochová.
