Reportáž z „Pochodu cti a odvahy“ po kralickém opevnění a tipy na další akce
23. září uplynulo 79 let od všeobecné mobilizace branné moci Republiky Československé, kdy náš národ stanul na pokraji války s nacistickou Třetí říší. V tento den se konaly různé pamětní akce, jedné se zúčastnilo i družstvo Spolku Vlčí Máky, a sice s názvem „Pochod cti a odvahy“, jež pořádal Pochodnický spolek. Téže noci se konala i akce „Světla nad bunkry“. Byl to úžasný zážitek a reportáž z něj vám třeba dá tip na příští rok - 80. výročí.
Náš den na opevnění začal už návštěvou pěchotního srubu K- S 8 „U Nádraží“, kde jsme absolvovali prohlídku s průvodcem, sice jsme tam již letos byli, ale stále jsme se dozvídali nové věci. Poté jsem zamířili ke vchodovému objektu dělostřelecké tvrze Hůrka, kde bylo zázemí pochodu, odbyli jsme si registraci, obdrželi kontrolní kartu a proviant na cestu. Po skupinkách jsme byli odváděni do vchodu tvrze, kde nás samotný předseda pořádajícího spolku seznámil s podrobnostmi a dalšími instrukcemi, popřál nám šťastnou cestu a my mohli vyrazit…
První část trasy vedla samotnými podzemními chodbami, které spojovaly jednotlivé objekty celého tvrzového komplexu. Vcházíme do nitra země, nad hlavou máme klenutý strop ze železobetonu a nad ním masy horniny. Pod nohama se nám táhne úzkorozchodná železnice, která sloužila k dopravě materiálu, střeliva a všeho ostatního ze skladů až na místo potřeby. Do boků chodby vycházejí ohromné podzemní sály, které sloužily jako skladiště, kasárna apod.
Jdeme dále hlouběji, nasáváme vlhký vzduch z podzemí a žasneme nad šikovností našich předků, ale také nad tím, co se jim asi honilo hlavou, když budovali tyto stavby, jež měly chránit naši drahou vlast. Uvědomovali si vůbec dělníci, jakého významu mají nabývat tyto monumentální stavby?
Přicházíme k šachtě a stoupáme po schodech vzhůru, schody a stále jen schody, nekonečné schody, koukáme šachtou nahoru, ale konec v nedohlednu. Hledíme dolů, ale začátek schodů rovněž v nedohlednu, tak asi v takové hloubce naši předci budovali podzemní komplexy, které tak byly dokonale chráněny, a my si teď tu hloubku hezky vyšlápli. Všem se nám honilo hlavou, jak asi bylo vojákům, kteří tu sloužili, kolikrát za den si toto pekelné schodiště museli vyšlápnout.
Po dlouhém šlapání schodů vycházíme ven dělostřeleckým srubem do sychravého počasí s hustou mlhou. Orientace nám činila veliký problém, kužely světla se ztrácely v mlze. Nebylo skoro nic vidět, šli jsem naslepo podle mapy rozmáčenou loukou, postupně se mlha zvedala, takže viditelnost byla lepší, takže už jsme na cestu trochu viděli. Jeden ze zajímavých objektů, které potkáváme, je tzv. králický řopík, neboli lehký objekt vzor 37., z něhož je muzeum lehkého opevnění.
Pokračujeme dále kolem pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny“, jež je krásně nasvícen - počasí se občas trochu smilovalo, ale nedalo nám to zadarmo. Trasa se táhla po cestách, loukách, přes železniční trať, silnici i mělký potok, kde bylo vody po kotníky, ale většina účastníku měla jisto jistě už boty durch. Cesta byla značena rozvěšenými chemickými světly, jež bohužel vlivem nemilosrdného počasí nebyly vždy pořádně vidět, takže člověk musel být ve střehu.
Procházíme vesnicí Dolní Boříkovice a stoupáme do strmé louky, ze které vcházíme do lesa, jenž spadá do přírodního parku Suchý vrch - Buková hora. Napojujeme se na naučnou stezku s názvem „betonová hranice“, bohužel stezka vede do velmi příkrého kopce plného kluzkých kořený a kamenů, nekonečný prudký kopec. Jak se tak škrábeme nahoru, tak si říkáme, že němečtí vojáci by měli co dělat, aby naše opevnění udolali, když by se museli také škrábat do těchto krkolomných kopců.
Stoupáme pořád nahoru, chvíli bolí lýtka nebo stehna, je to fakt záhul, ale šlapeme. Cestou míjíme objekty těžkého opevnění s příhodnými jmény - Kazi, Teta, Libuše nebo Horymír, naposledy zmínění objekt byl postaven speciálně pro otočnou výsuvnou dělostřeleckou věž, jež měla být nejsilnější zbraní našeho opevnění, bohužel čas nedovolil, aby mohlo být vše kompletně osazeno a připraveno k obraně. Všechny tyto objekty patří do komplexu dělostřelecké tvrze Bouda a právě u jejího vstupního objektu byl první kontrolní bod, rovněž zde byla možnost občerstvení.
Dali jsme si krátkou pauzu a zahřáli se horkým čajem. Po krátkém odpočinku se vydáváme na další cestu. Jdeme rozmáčeným lesem, tmou a hustou mlhou. Hnali jsme docela slušným tempem, takže na jednu stranu cesta ubíhala, ale i se vlekla, zvláště v tom těžším terénu, který se dokonale doplňoval s vlhkým a ponurým počasím. Míjíme spousty objektů lehkého i těžkého opevnění, které tiše a skrytě leží vnořeny do husté tmy a mlhy, procházíme i kolem jednoho objektu, kterému se říká „převrácený řopík“. Německá armáda během okupace pečlivě testovala své zbraně na našem opevnění a byli velmi překvapeni jeho odolností. Onen zmíněný objekt podkopali, umístili pod něj trhaviny a odpálili, část bunkru je sice značně zdemolována výbuchem, ale jako celek se vytrhnul ze země a převrátil, dlouhá léta tu leží převrácený jako ukázka odolnosti, jakou naše opevnění mělo.
Pomalu se blížíme k obci jménem Mladkov a vidíme světlo baterek proti nám, říkáme si, který blázen by takhle šmajdal po lese v noci, k našemu údivu to byli rovněž účastníci pochodu, kteří si spletli směr trasy. Úsměvné bylo, že šlo i o vojáky a studenty vesměs prvního a druhého ročníku UNOB, hold chybička se někde vloudila. V Mladkově je druhý kontrolní bod, ale také máme za sebou první a rozhodně tu horší polovinu trasy. Teď už to snad bude lepší, značný kus nás vede trasa po silnici, už nás začínají bolet končetiny, tak dostáváme šílený nápad a dáváme se do klusu, kupodivu těch 400m nás docela osvěžilo, nohy se protáhly a hned nám bylo trochu lépe, prostě blázni, co dodat….
Procházíme Lichkovem a stáčíme se na sever, jdeme na hranici. Stáčíme se poté na východ a kopírujeme hranici, jdeme po polské straně kolem hraničních sloupů, procházíme hraniční přechod Dolní Lipka - Boboszow a pokračujeme stále při čáře. Až po dlouhém úseku se odchylujeme směrem na Prostřední Lipku. Poslední kilometry se vlečou a nohy bolej, ale dobrá nálada nás rozhodně neopouští.
Míjíme pěchotní srub „U cihelny“ a přicházíme na okraj města Králíky, kde se stáčíme směrem ke vchodovému objektu tvrze Hůrka – tam to celé začalo. Obcházíme areál, vstupujeme na dvůr a do budovy, kde se hlásíme, že jsme pochod úspěšně splnili. Zde nás vítá a blahopřeje k úspěchu opět předseda spolku, předkládáme kontrolní karty, přebíráme dekret a pamětní medaile. Sedáme si ke stolu a odpočíváme. Venku se již opéká šťavnatá klobása s chlebem, do které se s chutí zakusujeme. Tímto náš další skvělý zážitek končí, odcházíme k autu a jedeme domů.
Účastnilo se na 300 lidí, z toho asi 11 bohužel nedokončilo (sem tam někdo sešel z trasy, ale nic vážného). K vidění zde byli příslušníci slovenské policie a armády. Pochod se nám po všech stránkách velmi líbil, bylo to chvílemi dosti drsné, kombinace kopcovitého terénu a nepříznivého počasí náš zážitek z pochodu ještě více okořenila, ale od dalších pochodů nás zcela jistě neodradila. Už teď se těšíme, až si zase pořádně vyšlápneme.
Autor: Vojta „Houba“ Slavík, velitel reprezentačního družstva Spolku VLČÍ MÁKY
PS: Toto družstvo se letos ještě chystá na Army Run Praha (30.9.), Mírovský pochod (14.10), Army Run Boletice (4-5.11.) a Memoriál čs. parašutistů, alias „chrudimská sedmdesátka“ (11.11. – Den válečných veteránů). Pokud máte zájem se přidat a podpořit tak naše novodobé válečné veterány, napište na houba01@seznam.cz.
