Pro info... Energetická závislost – Achillova pata moderního státu | OzbrojeneSlozky.cz

Před několika dny uplynulo 71. výročí od nejtragičtější mise v celé historii amerického letectva. Zavinila ho rumunská ropa, která byla za druhé světové války zdrojem třetiny spotřeby mocností Osy. Ze 177 bombardérů, které brzy ráno 1. srpna vyrazily ze severoafrických základen s cílem zničit devět rafinerií u rumunské Ploiesti, se vrátila polovina, přičemž produkce benzínu kvůli velmi dobře připravené německé protiletadlové obraně ve výsledku nijak omezena nebyla.

Foto: B-24 Liberator pouští bombu na rafinerii v Ploiești (zdroj: WIKIPEDIA.ORG)

Názory na několikaletou spojeneckou snahu ochromit německou válečnou mašinerii nedostatkem paliv se různí. Ovšem pozornost, kterou už před 70 lety vojenští plánovači věnovali tehdy ještě ne příliš rozšířenému palivu, nabízí poučení platné i dnes. Schopnost moderního státu zajistit si dostatek surovin, obzvlášť paliv, zásadně ovlivňuje nejen jeho prosperitu, ale v těžkých dobách i schopnost přežít. Nebo, v případě jejich přebytku, si také trochu zaválčit.

Psali jsme:Policie má k dispozici nové výcvikové středisko ve Frýdku-Místku

Ukrajinská krize a energetická zepečnost

Asi nejvýraznější připomínku staré poučky letos nabídl ruský zábor Krymu a následná občanská válka na východě Ukrajiny. Západ odpověděl širokým spektrem sankcí, které mají Rusko v dlouhodobějším horizontu vyčerpat a podlomit postavení vládnoucí kliky. Jenže schválené embargo, které nezahrnuje technologie pro těžbu zemního plynu, v celé nahotě odhalilo slabost Evropy. Bez ruského plynu se její ekonomika neobejde a obyvatelstvo řady zemí, zejména na východě kontinentu, v zimě neohřeje.

 Foto: Evropské plynovody (zdroj: FINANCNINOVINY.CZ)

Kreml může mezitím v klidu dál počítat miliardy dolarů, které se mu z vývozu surovin hromadí ve státní kase. A díky nim i přezbrojit. Obří státní vyzbrojovací program do roku 2020 počítá s výdaji ve výši 20 bilionů rublů a ty se někde vzít musí.    

Ukrajinská krize vrhla po delší době do popředí pojem energetická bezpečnost. Autor těchto řádků není přítelem rozvleklých definic ani strojených akademických debat. Proto se v případě často skloňovaného dvousloví omezí na dva základní faktory: 1) schopnost zajistit si přístup k energetickým surovinám, 2) schopnost dovolit si je. Jak tyto věci souvisí s bezpečnostní situací státu? 

Závislost na dovozu energetických surovin

Předně je třeba připomenout, že závislost na energiích dovážených ze zahraničí, a s ní spojená zranitelnost ekonomiky či ozbrojených sil, je věc v historii relativně nová. Teprve od konce druhé světové války se z nejbohatších států v rostoucí míře stávají čistí dovozci energie. Ještě před rokem 1940 Spojené státy ropu exportovaly, v roce 1985 už dovoz přesáhl vlastní produkci. Československo se stalo závislé na dovozu ropy ze Sovětského svazu od 60. let minulého století, kdy byl postaven ropovod Družba, u plynu to bylo o deset let později.

Tendenci do určité míry utlumily ropné šoky v 70. letech a vzestup moci kartelu OPEC, díky čemuž byla eliminována výroba elektřiny z ropy a větší důraz začal být dáván na domácí zdroje, například ropu v Severním moři či bohatá uhelná ložiska ve Spojených státech. Přesto se Západ nutnosti dovážet značnou část energetických potřeb nezbavil a platí za to dodnes.  

Největším rizikem v případě závislosti na importu paliv je možnost zastavení dodávek. Té se dá předcházet diverzifikací zdrojových kanálů. Po pádu železné opony Česko odmítlo spoléhat pouze na Družbu a za relativně vysoký náklad postavilo přípojku na ropovody v Německu a Itálii. Případné zavření ruských kohoutků by tak země prakticky vůbec nepocítila. Stejná situace panuje v případě zemního plynu.

Další negativní stránky nutnosti dovážet energetické suroviny, které se v konečném důsledku podepisují na obranyschopnosti, se týkají sféry ekonomiky. Jestliže země ve velkém kupuje energie, odevzdává do zahraničí značnou část prostředků, které si sama vydělala. Ty pak mohou chybět jinde, třeba ve státním rozpočtu, který by v případě domácí produkce mohl inkasovat vyšší daňové příjmy ze zisku těžařských firem či přímo z licenčních poplatků za těžbu.

České domácnosti zákazníky Gazpromu

Česká ekonomika v roce 2013 na dovozu ropy a plynu denně přišla o 571 milionů korun. Roční účet za zemní plyn, který dovážíme z Ruska a Norska, se vyšplhal na 100 miliard Kč. Již zrušená zakázka na dostavbu Jaderné elektrárny Temelín s účastí ruských a amerických zájemců byla kvůli své cenovce kolem 250 miliard Kč označována za tendr století. Málokdo se ale pozastaví nad tím, že za dodávky paliv Rusko od Čechů ročně inkasuje 120 miliard Kč.

Daně z těžby ropy a plynu a cla z jejich vývozu přitom tvoří polovinu příjmů ruského státního rozpočtu. Už jste se někdy zamýšleli nad tím, kolik natankovaných plných nádrží stačí na to, abyste ruské armádě zaplatili tank T-90? Ruský vojenský rozpočet představuje 4 % ruského HDP, český paběrkuje u 1 % našeho HDP. Vzpomeňme si, kolik tanků si mohla dovolit modernizovat česká armáda. 

Foto: Počet modernizovaných T-72M4CZ je úměrný tuzemským energetickým zdrojům (zdroj: ARMY.CZ)

To ale není všechno. Energie kvůli rostoucí spotřebě a vyčerpávání snadno dostupných ložisek zdražují. Za posledních 10 let u energetického uhlí došlo k růstu cen o 83 %, zatímco plyn podražil o 220 %, a ropa dokonce o 250 % (neočištěno o inflaci). Česko loni dovezlo minerální paliva v hodnotě 5,2 % HDP, o deset let dříve činil účet energetického dovozu jen 2,6 % HDP (a to naše HDP mezitím v absolutní hodnotě díky solidnímu hospodářskému rozvoji vzrostlo o 43 %). Jinými slovy, nejen že dovoz surovin odčerpává prostředky potřebné doma, ale bere nám jich stále víc.

Drahý energetický dovoz hradí zejména české domácnosti. Rodiny ve špatně izolovaných domech, ze kterých uniká teplo, zaplatí i 35 000 korun ročně, a přispívají tak do rozpočtu ruské státní plynárenské společnosti Gazprom, která každoročně vykazuje nejvyšší zisk mezi nadnárodními giganty. Gazprom, který slouží jako hlavní mocenská páka Ruska při jednání s evropskými státy a financoval část olympiády v Soči, za rok 2013 vydělal 37 miliard dolarů, stejně jako společnost Apple.

Navíc se očekává, že s vyčerpáváním nejdostupnějších ložisek budou plyn i ropa v budoucnu dál zdražovat. Podle odhadu Mezinárodní energetické agentury z června 2014 by se barel ropy měl do roku 2035 vyšplhat na 128 USD, což by znamenalo zdražení o čtvrtinu oproti stávajícím úrovním.

Neveselé vyhlídky: zbraně za ropu

Vyhlídky nejsou veselé pro celý evropský kontinent. V roce 2012 země EU dovezly energetické suroviny za 478 miliard euro. Ty většinou skončily v kapsách přátel Vladimira Putina a ropných šejků. Převážnou většinu importu představuje ropa a plyn. EU nemá dostatek vlastních zdrojů, a navíc je na obou palivech už teď velmi závislá. U ropy činí podíl dovozů 85 %, u plynu téměř 70 %. Ložiska v Nizozemí, Norsku a Severním moři se rychle vyčerpávají, takže v budoucnu bude Evropa stále méně soběstačná a v tomto ohledu zranitelnější. Těžba ropy 28 členských států EU mezi roky 2002 a 2012 propadla o 50 %.

Slavit mohou naopak těžařské velmoci. Saúdská Arábie, světová jednička ve vývozu, loni na exportu ropy utržila 274 miliard dolarů. Na zbrojení ve stejný rok vydala 67 miliard dolarů, a předhonila tak Francii i Velkou Británii, které se pyšní jaderným arzenálem a křesly stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Saúdové by si také koupili
T-90ky, ale výměnou za to by musela Moskva dát ruce pryč od Asada v Sýrii.

Foto: Válka v Perském zálivu - Saddámova touha po ropě (zdroj: IDNES.CZ)

Takové Alžírsko si už objednalo 300 kusů těchto všeobecně vychvalovaných strojů. Jeden stojí kolem 600 tisíc dolarů, což si arabská země může i po vynásobení hravě dovolit. Loni na exportu ropy utržila 60 miliard dolarů. Mírnou útěchou při pomyšlení na to, že naše nezřízená žízeň po benzínu, dieselu a leteckém kerosinu financuje ruský imperiální komplex i nekonečný kolotoč násilí, válek a etnické a náboženské nenávisti na Blízkém východě, nám může být skutečnost, že ne všechny státy investují příjmy z těžby ropy a plynu do zbraní, sektářského vzdělávání a teroristického výcviku.

Norský státní penzijní fond, do kterého plyne drtivá většina výnosů z těžby, spravuje majetek v hodnotě 850 miliard dolarů a je největší svého druhu na světě. Vlastní přibližně 1,8 % všech evropských veřejně obchodovatelných akcií a z inkasovaných dividend financuje humanitární projekty po celém světě. Nevlastní podíly ve zbrojařských ani tabákových firmách.

Tanky na solární pohon?

Česko je na tom ještě relativně dobře. Zachraňuje ho jádro a hnědé uhlí, ale i jeho zásoby nejsou nevyčerpatelné, bez ohledu na územní limity. Země, které to s energetickou bezpečností a dostupnou elektřinou myslí vážně, kladou důraz na suroviny, jež mohou získat svépomocí. Příkladem je Polsko či Ukrajina, které se snaží těžit plyn z břidlicových ložisek a podporovat domácí těžbu uhlí. Uvědomují si, že geopolitické riziko po ruském záboru Krymu a čínském hospodářském vzestupu, doprovázeném hladem po energiích, značně vzrostlo.

Instituce a pravidla, na kterých byla založena stabilita a prosperita Evropy po druhé světové válce (zákaz změny hranic násilím, nevměšování se do vnitřních záležitostí, zákaz hrozby silou, mírové řešení sporů), se postupně hroutí. Americkým námořnictvem zajišťovaná svobodná plavba po mořích, díky níž lze spolehlivě převážet například energetické suroviny, by mohla být kvůli rostoucím velmocenským ambicím Číny v Jihovýchodní Asii omezena.

Obnovitelné zdroje tváří v tvář této velké výzvě zatím neobstojí: vítr nefouká stále a slunce svítí jen přes den. Tanky na solární panely bohužel zatím k dispozici nejsou. Dokud Západ nevyřeší technologický problém levné výroby elektřiny a jejího skladování, bude se muset smířit s omezenou manévrovací schopností. Určitou výjimkou by mohly být Spojené státy. Díky břidlicovému boomu se z nich brzy stane čistý vývozce zemního plynu a v dohledné době by mohly dovoz ropy snížit na úroveň, při níž jim k uspokojení spotřeby budou stačit dodávky z Kanady a Mexika. Jak se pak asi změní jejich blízkovýchodní politika?