Reakce na smrt našich vojáků? Ne každé vyjádření soustrasti je upřímné.
Doufali jsme, že závistiví hlupáci přestanou vojákům nadávat do žoldáků. Pozoruji kamarády, srdcaře, kteří pro to léta pracují, jak nyní „cítí, že se to už mění k lepšímu“. Opravdu? Není pro pozůstalé horší snést, když si na jejich otcích/bratrech/synech honí triko političtí populisti? Z jednoho pekla jsme přešli jen do pekla číslo dvě…
Přestože mě smrt tří našich vojáků v Afghánistánu zasáhla, a ačkoli jsem předsedkyní spolku, který hájí práci a práva našich vojáků a pomáhá veteránům, tak jsem nepociťovala nutkání vydat „na jejich památku“ x facebookových postů, doplňovat si profilovou fotku o černou stuhu apod. Mimo jiné proto, že jakmile jsem koukla na Facebook, byl již bohužel nasycen i příspěvky lidí, kteří o padlých hovořili „vzletně“ z kalkulu nebo povrchní touhy být „in“, což v daném kontextu považuji za krajní pokrytectví a hyenismus.
Samozřejmě vím, že řada mých přátel myslí svá facebooková „R.I.P“ upřímně. Kupříkladu když už člověk zapálí doma svíčku, rozumím, že její foto nasdílí, ostatně svého času jsem tento typ FB postu pomáhala nastolit, protože je to již nějaký akt (jako že ten člověk aspoň musel vstát od klávesnice), jenž aspoň trochu může pomoci rozlišit srdcaře od pozéra (sic). Z hlediska prostých komentářů o padlých hrdinech je však rozdíl. Když „dva dělají totéž, nemusí to být totéž“.
Co mě tedy děsí, je přehršel soustrastí všelijakých politiků, funkcionářů a jejich podržtašek. Nedělá mi radost ani to, jak si z této tragické události dělají pod rouškou „hluboké účasti a společenské zodpovědnosti“ seriály na pokračování média. Ta sice úzkostlivě razí „vládní linii“ – snad na konci každého článku nyní zdůrazní, že „mise Rozhodná podpora je nebojová“ – ovšem pro čtenáře, kteří mají dodnes guláš v tom, jak funguje NATO, působí tahle mediální a s prominutím pražsko-kavárenská úlitba jako rudý hadr na býka. A mám velké obavy, jak se podaří organizovat a interpretovat nadcházející pietní akty, aniž by je zdecimovala přetvářka a politická kampaň.
Přitom by jeden řekl: „Konečně máš, oč jsi tolik let usilovala...“ Abyste rozuměli, když mě v roce 2010 Ministerstvo obrany oslovilo, abych mu rozjela sociální sítě, netušila jsem, co se při jejich správě strhne ve dny jako tyto, tzn. po úmrtí/podlehnutí zraněním vojáka v zahraniční misi, čemuž jsem tehdy čelila už po půl roce jako totální zelenáč (a držím palce těm, kdo se o to starají dnes). Poslední květnový den 2011, kdy padl Robert Vyroubal, a já to zažila poprvé, nezapomenu asi nikdy…
…Atmosféra vyvolávala dojem, že i stropy Na Valech se sklonily o metr níže. Navíc jsem tehdy sdílela kancelář s kolegou, který psal funkcionářům oficiální projevy, takže mu připadl i úkol připravit kondolenci pozůstalým. Zatímco si polohlasně dokola kontroloval vyznění těch několika málo vět (až bych z toho dodnes byla schopna citovat), já jsem vzdor předchozímu nadšení pro „facebookovou svobodu slova“ musela nechutné výlevy některých spoluobčanů na armádním Facebooku mazat a blokovat jako o závod. Když jsem se večer vracela domů, chtěl po mně přítel, ať se stavím v hospodě, kam zaběhl „na jedno“, že tam vyvrací teoriii o žoldácích nějakému idiotovi, že to umím vysvětlit lépe. Tak jsem tomu věnovala hodinu a když onen idiot i poté použil slovo žoldák, hodila jsem po něm židli. Ani tehdy, ani dnes, na to nemám nervy, jediná obrana je komentáře pod články nečíst.
Už tehdy se našli i ti občané, kteří by bývali rádi někam donesli svíčky (posléze se ujalo jejich nošení k památníku před Generálním štábem), tázali se na čas příletu letounu s ostatky a trasu jejich převozu, aby mohli vzdát hold. S tehdejším vedením komunikačního odboru ministerstva obrany jsme si pouštěli videa z USA, jak se vzdává úcta navrátivším se veteránům, natož padlým vojákům, a snili o tom, že k tomu jednou dospějeme i my tady v Česku.
Máme konečně, oč jsme tak usilovali? Za sebe říkám NE. Svým způsobem je to ještě horší, protože ještě méně upřímné…
Média sounáležitost, společenskou zodpovědnost a taktnost jen předstírají. Podle mě není jejím vyjádřením vydání tří článků denně, už vůbec ne článku typu „Nejel by do Afghánistánu pro srandu králíkům, vzpomíná kamarád zabitého vojáka“, který vydaly Seznam Zprávy (dávající si do vínku, že nebudou bulvár, pche!), v němž se dočítáme vzpomínky na dorostenecký fotbalový turnaj od spoluhráče padlého vojáka, který jej už 8 let neviděl! Pak na to navázaly ještě nějakým podobným článkem, odmítám ty titulky rozklikávat a doporučuji to všem.
Rovněž ale doba, po kterou opět (a přes letité prosby MO a AČR) trvalo takovým Novinkám.cz zablokovat nechutnou diskusi pod prvotním článkem, vypovídá o míře jejich „sounáležitosti“ a profesionality vše.
Tragická událost se tak sice dostává do povědomí široké veřejnosti, zdánlivě to působí, že média ji rámují žádoucím způsobem, ale nenechte se zmást. Ona široká veřejnost nemá ve své většině o bezpečnostní politice našeho státu, tedy ani armádě, službě vojáků, cílech a průběhu zahraničních misí – vůbec ponětí. Redaktoři médií také ne, takže výsledek jejich práce je jen přilákání pozornosti, z níž pak těží političtí populisté, a to právě způsobem nevídaným a nebezpečným.
Ještě před čtyřmi lety, natož pak dříve, když při plnění úkolů v zahraničních misích přišli o život či zdraví naši vojáci, se dalo – při troše dobré vůle – s lidmi nadávajícími jim do žoldáků věcně komunikovat, či je aspoň ignorovat (to moje hození židle bylo ojedinělé). Doba se změnila (rozumějte, proběhla uprchlická krize) a nemalý podíl těch, kdo s prominutím spadají do neinformované masy, nalezl zastání a vedení v charismatických politických podnikatelích. Všichni chápeme, že KSČM bude vždy pro naše vystoupení z NATO, řeč je tedy o Okamurovi a jeho SPD.
Ta bohužel zlákala svým důrazem na boj proti islamismu, tudíž podporou militarismu, i řadu lidí, kteří naší armádě vždy fandili, dokonce bývalých vysokých důstojníků. A ti v těchto okamžicích kloubí své kolegiální vojenské cítění s teoriemi o americkém imperialismu, referendu o vystoupení z EU a NATO atd. tak obratně, že najednou se na sociálních sítích i v hospodách nesetkávám s těmi „starými dobrými závistivými idioty“, pro které jsou naši vojáci žoldáci, nýbrž s rádoby „patrioty, kteří padlým při zvuku středeční sirény zasalutují, jakožto obětem hrdinného boje synů národa, které zlý stát v rukou žido-amerického spiknutí poslal do Afghánistánu, místo ku ostraze našich národních hranic před hordami islamistů, kteří se již vyloďují na našich březích.“
Teď by asi logicky měl následovat můj rozklad „argumentů“ lidí jako Blaško nebo Štefec, jejichž komentáře na první pohled působí erudovaně, věcně, „něco na tom k zamyšlení je“… pročež je právě považuji za nebezpečné víc než dříve tradiční zkazky blbečků o žoldácích. Chci ale tento svůj článek už zakončit, a sice jiným směrem, pročež aby mě nenařkli jako své jiné kritiky, že je plonkově napadám, záhy vydám článek rozebírající jejich manipulace.
Co chci tedy říci?
- Pořád je dost těch, kdo na tragickou smrt vojáků reagují s naprostým nepochopením, neznalostí, ba závistí až škodolibostí. Nechť, takových primitivů můžeme nakonec i litovat, protože s velkou pravděpodobností nežijí spokojené a vyrovnané životy, toliko si to kompenzují snad jen slovním kopáním kolem sebe (nejsou předpojatí jen proti vojákům, jsou to titíž, kdo se před pár dny tetelili nad utonutím vietnamských dětí na koupališti a obecně tak činí, kdykoli kohokoli postihne lidské neštěstí).
- Chtěli jsme, aby čeští občané byli tak nějak více občansky vzdělaní a orientovaní (říkejme tomu patriotismus), což se asi i povedlo. Do info centra našeho spolku přišel po tragédii chlapec, asi ještě školou povinný, od pohledu spíše skejťák než vojenský fanda, s připnutým vlčím máčkem na prsou, pravil, že jej smrt vojáků hluboce zasáhla, koupil si čepici s patchem „Podporuji české veterány“ a padesát korun, které mu z kapesného či letní brigády ještě zbývaly, hodil do kasičky u pokladny. Ano, tohle je to, oč se tolik srdcařů celá léta snaží, náš dobrovolník v info centru byl dojatý a když mi to líčil, tak zvlhly oči i mně. To je upřímnost, občanská zodpovědnost, sounáležitost, patriotismus.
- Na druhou stranu, je podle mě zcela nežádoucí a netolerovatelné, aby se na základě takovýchto tragédií politicky přiživovali lidé, jejichž morálka je na bodě nula. Na jedné straně pozéři nebo blbečci, kterým na straně druhé vkládají do úst a facebookových komentářů argumenty političtí vyčůránci či zhrzení kdysi vlastenci, kteří se jali jako druh psychoterapie věřit a kázat teorie spiknutí. TENTO DRUH „SOUNÁLEŽITOSTI A ÚČASTI“ ODMÍTÁM A VYZÝVÁM ČTENÁŘE, KTEŘÍ TO TAK TAKÉ CÍTÍ, ABY TO DALI NAJEVO. Ať už sdílením tohoto článku nebo nějakým suchým konstatováním „nech si kecy na koledu“ (snaha o věcnou diskusi totiž patrně selže).
Nakonec vyjadřuji upřímnou soustrast pozůstalým, je mi líto nejen Vaší ztráty, ale v posledních dnech také toho, že se hlupáci a zlí lidé z pozice ignorovatelných lůzrů přenesli na politickou úroveň a na smrti Vašich nejbližších dělají předvolební agitku. Zahraniční mise smysl mají, Vaši synové, bratři a manželé ten smysl znali, jejich oběť nebyla zbytečná, natož nějakým vedlejším produktem špatné zahraniční politiky našeho státu – ten chybuje v lecčems, ale v tomto nikoli. Vzpomeňte, co se za totalitních režimů říkalo o Gabčíkovi s Kubišem, ježto nedejme připustit, aby se státní moci opět ujímali lidé, kteří za slova o hrdinském boji připojují „ale“. Hanba jim, čest hrdinům - Vašim synům, bratrům, manželům!
Miroslava Pašková, předsedkyně Spolku VLČÍ MÁKY
