Recenze: Nasazen v Koreji – vyprávění pamětníků o počátcích nejdelší čs. zahraniční mise.
Nasazen v Koreji, tak se jmenuje další zajímavá knížka, kterou jsem mezi svátky koupila za 49 kaček v Levných knihách (bohužel není v jejich e-shopu). Respektive zajímavé je téma, s nímž čtenáře publikace seznamuje, protože na 38. rovnoběžce se vystřídalo několik set československých vojáků a diplomatů.
Publikace je stará zhruba rok, vznikla s pomocí Ministerstva zahraničních věcí a pílí Jaromíra Švamberka (píše mimo jiné zahraniční rubriku Novinky.cz), jehož otec Alex byl povolán do Koreje v červnu 1954. Některé své vzpomínky stihl před smrtí vydat na pokračování v Mladé frontě, jeho syn se pak rozhodl dochované podklady obohatit o zážitky dalších účastníků mise a vydat vše „uceleně“.
Díky tomu tedy vzniklo dosud nejrozsáhlejší (a svého druhu jediné) knižní dílo na toto téma, o to více zamrzí, že toho zas tolik neobsahuje, ačkoli čtenář by rád hltal další a další informace. Kniha je v zásadě rozdělena do několika bloků, v prvním autor vzpomíná na svého otce, jehož originální zápisky následují, poté jsou zkompilovány postřehy dalších účastníků a vše uzavírá historický vhled do vývoje Korejského poloostrova ve 20. století (tento blok by se ovšem hodil spíše na úvod – pokud si knihu opatříte, začněte jím).
Problém je, že vzpomínky Alexe Švamberka a dalších se vlastně překrývají. Líčí mnoho dobových a geografických zvláštností, tím ovšem vzbuzují ve čtenáři otázky, na které už odpověď nenalézá. Publikace obsahuje velké množství fotografií, bohužel většina z nich je černobílá - těžko říci, zda tak byly pořízeny, nebo nakladatel šetřil. Druhá verze rozhodně platí pro to, že na stránce jsou obvykle nasázeny čtyři fotografie vedle sebe, takže si mnoho detailů neprohlédnete. Cílová skupina čtenářů zkrátka není početná, takže výsledek je asi nejlepším možným kompromisem.
Přestože tedy výsledný dojem zní: ČEKALA JSEM VÍCE, tak si dovolím tvrdit, že každý fanoušek vojenství by tuhle knížku (no, skoro 300 stran) měl přelouskat. V knihkupectvích stojí obvykle 130 korun, i to je cena, za kterou se vyplatí (nebo za padesát pěšmo do nejbližší pobočky Levné knihy).
Rozhodně vám totiž osvěží kontext a průběh Korejské války, která ne nadarmo bývá nazývána Zapomenutou válkou (pozornost na sebe strhla pozdější válka ve Vietnamu). Což je velká chyba, protože jednak předznamenala patový vývoj mnoha dalších konfliktů (historie se zkrátka opakuje), jednak se tehdy svět ocitl na pokraji jaderné války (mnohem blíže než při Karibské krizi o dekádu později), v neposlední řadě je to jeden z mála střetů Východ X Západ, za který jednoznačně nezodpovídali Rusové, nýbrž primárně USA a v druhém sledu Čína.
Co je ale důležitější, tohle čtení zvedne vaši hrdost na naši vlast, dokonce tu socialistickou. Sice budete mít chvíli ze všech těch historek pocit, že tehdejší čs. vojáci byli trochu lemplové a více se zajímali o alkohol z PX shopů než mírotvorné poslání, ale to jen sami zlehčovali břímě zásadní dějinné úlohy, kterou sdíleli společně s Poláky, Švýcary a Švédy. Tvořili společně Dozorčí komisi neutrálních států, která dohlížela na příměří a de facto dosud brání tomu, aby se do sebe Sever a Jih pustily (resp. Češi a Poláci již ne, KLDR v ně počátkem 90. let ztratila z pochopitelných důvodů důvěru).
Vzhledem k tomu, jak se válka vyvíjela, jak obrovské počty obětí na obou stranách měla, a především jak blízko nakročila (a KLDR našlapuje dodnes) k válce jaderné, jedná se bezesporu o největší úspěch naší diplomacie (měřeno prospěchem pro lidstvo, tuzemskou optikou jím byly asi vznik ČSR a odvolání Mnichovské dohody). Je smutné, že se na tuto nejdéle trvající zahraniční misi (vystřídalo se v ní přes 700 Čechoslováků) prakticky zapomnělo. Jejím účastníkům, kterými byli jak vojáci základní služby, tak tlumočníci a různí specialisté povolaní ze zálohy, bychom měli poděkovat.
A nakonec tři poznámky:
Zaprvé mi bylo poněkud divné, že téma podrobněji nezpracoval Vojenský historický ústav. Po dohledání jeho článku ale není divu – misi hodnotí dnešní optikou (vše za minulého režimu bylo špatně). Nepoměrně vyzdvihuje osudy čs. emigrantů bojujících na straně USA, za agresory označuje Severokorejce (technicky vzato výpad podnikli první, ale po létech manipulací ze strany USA), čs. vojáky v DKNS má za přisluhovače KLDR (což kniha uvádí na pravou míru – v logice VHÚ bychom museli nazvat Švédy přisluhovači USA).
Zadruhé, v Koreji byla nasazena také čs. vojenská polní pohyblivá nemocnice. Kniha k ní obsahuje bohužel jen málo zpráv. Vzhledem k tomu, že tento konflikt zná celý svět především (a prakticky pouze) prostřednictvím seriálu M*A*S*H, bylo by zajisté atraktivní zpracovat vzpomínky personálu této naší nemocnice, dokud je ještě čas a nějací pamětníci snad žijí.
Zatřetí, Jaromír Švamberk uvádí, že se mu podařilo nashromáždit přes 4000 fotografií. Dozajista by bylo skvělé některé vybrat a vytvořit výstavu. S ohledem na první poznámku asi nelze čekat, že by s ní pomohlo Ministerstvo obrany, třeba by ale ve své snaze mohlo pokračovat Ministerstvo zahraničních věcí, popřípadě nějaké soukromé vojenské muzeum. Zkuste tento článek poslat známým, kteří by se v této záležitosti mohli angažovat.
